Shenyang J-8II (‘Finback B’)

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a za dne; vývojový derivát letounu typu J-8A (Finback A)

Určení:  primárně obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před vzdušným napadením; sekundárně útoky na pozemní cíle neřízenou municí

Odlišnosti modelu J-8II od letounu J-8A (Finback A):

- instalace motorů typu WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300), které podávají vyšší tah, na místo motorů typu WP-7A (modifikace sovětského typu R-11-300)

- nová konstrukce přívodního ústrojí vzduchu k pohonným jednotkám. Motory tohoto modelu využívají dvojici postranních lapačů vzduchu s obdélníkovým průřezem, které jsou opatřeny deskovými oddělovači mezní vrstvy a vertikálními regulačními klíny. Jejich instalace se přitom nachází za pilotní kabinou. Naproti tomu pohonné jednotky letounu typu J-8A (Finback A) využívají příďový kruhový lapač vzduchu s regulačním kuželem, který současně zastával kryt radiolokátoru, uprostřed. Díky tomu má trup tohoto modelu více hranatý profil a větší šířku.

- nová konstrukce přední části trupu. Přední část trupu tohoto modelu má více robustní profil a ploché boky. Její špici přitom tvoří rozměrný dielektrický kryt antény radiolokátoru, který má kruhový průřez a ogivální profil. Naproti tomu v čele přední části trupu modelu J-8A (Finback A), která má kruhový průřez, se nachází již zmíněný kruhový lapač vzduchu s regulačním kuželem.

- plynulý přechod překrytu pilotní kabiny v mohutnou hřbetní nástavbu, která se táhne až ke kořeni svislé ocasní plochy

- instalace jedné rozměrné sklápěcí hranaté kýlové stabilizační plochy, která je v průběhu vzletu a přistání sklopena směrem doprava do horizontální polohy, v ose břicha ocasní části trupu na místo dvou znatelně menších postranních pevných stabilizačních ploch se zaobleným profilem. Jedná se o obdobnou konstrukci jako u sovětského MiGu-23MS (Flogger E).

- instalace výkonnějšího a rozměrnějšího střeleckého radiolokátoru typu SL-5A (Type 208) v přídi trupu na místo radiolokátoru typu SR-4 (Type 204)

- instalace jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo dvou 30 mm kanónů typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30)

- modifikovaná vnitřní konstrukce křídla. Díky tomu bylo u tohoto modelu možné zvýšit počet křídelních zbraňových závěsníků ze dvou párů na šest. Centrální trupový závěsník přitom zůstal zachován.

- modifikované ovládání plovoucí výškovky

Historie:  Přestože se první prototyp přepadového stíhacího letounu typu J-8 (Finback A) od vzletové dráhy napoprvé odlepil již v roce 1969, zkušební program tohoto letounu se nakonec nepodařilo završit dříve než v roce 1979. Toto byl přitom jeden z důsledků tzv. „Velké kulturní revoluce“ Mao Ce-tunga, která uvrhla ČLR na celých 10 let (1966 až 1976) do fatálního politického a hospodářského chaosu. K bojovým útvarům PLAAF a PLANAF se proto první sériové exempláře tohoto stroje dostaly až v roce 1980, tedy po celých jedenácti letech od prvního vzletu prvního prototypu. Protože se navíc nepodařilo dotáhnout do konce vývoj plánované výzbroje v podobě 30 mm čtyřhlavňového rotačního kanónu typu „Type 30-II“ a PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-4 (derivát americké střely typu AIM-7D Sparrow), sériové J-8 (Finback A) se nakonec musely spokojit s dvojicí méně pokročilých jednohlavňových 30 mm kanónů typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) a čtyřmi krátkodosahovými PLŘS s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1). Ty ale umožňovaly napadat pouze nemanévrující vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Dvoumotorový přepadový stíhací letoun typu J-8 (Finback A) tedy vyjma možnosti přepravy dvojnásobného počtu PLŘS typu PL-2 (CAA-1) neměl prakticky žádné přednosti před lehkým jednomotorovým denním stíhacím letounem typu J-7B (Fishcan), který nebyl ničím jiným, než mírně vylepšenou kopií sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E), jehož původ lze vystopovat v polovině 50. let. Naproti tomu vzdušné síly ostatních světových velmocí byly již tehdy vystavěny na stíhacích letounech 4. generace (typy F-14 Tomcat, F-15 Eagle, F-16 Fightning Falcon ...). Zatímco letouny typu J-7B (Fishcan) a J-8 (Finback A), nejmodernější stíhače PLAAF první poloviny 80. let, měly k dispozici pouze jednoduchý radiolokační dálkoměr typu „Type 222“, který byl kopií sovětského radiolokačního dálkoměru typu SRD-5MK (High Fix), zbraňový systém bojových letounů 4. generace byl vystavěn na výkonném palubním radiolokátoru majícím schopnost vyhledávat a sledovat vzdušné cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci, včetně vzdušných cílů pohybujících se na pozadí země, a v neposlední řadě též navádět PLŘS na krátké, střední a velké vzdálenosti. Protože tuto nelichotivou situaci neřešil ani model J-8A (Finback A), zpočátku známý jako J-8I, který byl opatřen střeleckým radiolokátorem typu SR-4 (Type 204), neboť toto zařízení díky nevalným výkonům dokázalo sledovat pouze vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu a navíc mělo mizernou spolehlivost, PLAAF již v září roku 1980 přišlo s požadavkem na ještě pokročilejší modifikaci tohoto stroje. Práce na projektu požadované modifikace letounu J-8A (Finback A), která byla zpočátku známa jako J-8II, se v prostorách 601. institutu společnosti SAC (Shenyang Aircraft Company) ze Shenyangu rozeběhly v dubnu roku 1981. Konstrukční tým 601. institutu přitom při vývoji letounu typu J-8II (Finback B) plně zužitkoval poznatky, které se podařilo nastřádat v průběhu podrobné studie bojových letounů řady MiG-23 (Flogger) sovětské konstrukce. Číňané totiž v únoru roku 1979 získali celkem šest letounů této řady, dva stíhací MiGy-23MS (Flogger E), dva stíhací-bombardovací MiGy-23BN (Flogger F) a dva cvičně-bojové MiGy-23U (Flogger C), spolu s deseti stíhacími MiGy-21MF (Fishbed J) a blíže nespecifikovaným počtem cvičně-bojových MiGů-21U (Mongol A) od Egypta, se kterým rok předtím uzavřeli dohodu o vzájemné vojenské spolupráci. Od letounu typu MiG-23MS (Flogger E) bylo přitom pro letoun typu J-8II (Finback B) převzato technické řešení přívodního ústrojí vzduchu pohonných jednotek a kýlové stabilizační plochy. Letoun typu J-8II (Finback B) tedy obdržel dvojici hranatých postranních lapačů vzduchu, které byly opatřeny deskovými oddělovači mezní vrstvy a vertikálními regulačními klíny. Naproti tomu pohonné jednotky letounu typu J-8A (Finback A) využívaly příďový kruhový lapač vzduchu s regulačním kuželem, který současně zastával funkci krytu radiolokátoru, uprostřed. Opuštění od příďového lapače vzduchu ve prospěch dvou postranních přitom celou příď trupu uvolnilo pro mohutný dielektrický kryt, pod který bylo možné umístit výkonný radiolokátor s rozměrnou anténou. Útroby regulačního kužele příďového kruhového vstupu letounu typu J-8A (Finback A) totiž poskytovaly absolutní nedostatek prostoru pro instalaci taktového zařízení. Kromě toho příďový lapač vzduchu omezoval manévrovatelnost tohoto stroje. U motorů, které využívají takto řešený lapač vzduchu, totiž hrozí pumpáže už při poměrně malém úhlu náběhu, zejména pak při rychlých změnách směru letu. Postranní lapače vzduchu jsou tedy daleko efektivní než lapač příďový. Postranní lapače vzduchu v kombinaci se silnějšími pohonnými jednotkami v podobě proudových motorů typu WP-13AII a modifikovaným ovládáním plovoucí VOP přitom letounu typu J-8II (Finback B) zajistily o 6% lepší letové charakteristiky při nízkých rychlostech v porovnání s letounem typu J-8A (Finback A). V případě efektivity ovládání klonění při podzvukových rychlostech mělo u tohoto stroje údajně dojít ke vzrůstu dokonce o celých 45% proti modelu J-8A (Finback A). Naproti tomu letové charakteristiky při vysokých rychlostech zůstaly prakticky nezměněny. Motor typu WP-13AII, který nebyl ničím jiným, než modifikací sovětského motoru typu R-13-300, pohonné jednotky letounu typu MiG-21MF (Fishbed J), měl přitom před motorem typu WP-7A, pohonnou jednotkou letounu typu J-8A (Finback A), navrch nejen díky vyššímu tahu, ale též díky nižší spotřebě paliva, vyšší resistenci vůči pumpážím a nižší úrovni vibrací. Instalace jedné rozměrné sklápěcí kýlovky alá MiG-23MS (Flogger E) na místo dvou menších pevných postranních zase řešila problémy s nedostatečnou směrovou stabilitou, které sužovaly předchozí model. Změnami proti modelu J-8A (Finback A) prošla nejen konstrukce trupu, ale i konstrukce křídla. To přitom u letounu typu J-8II (Finback B) umožnilo zvýšit počet zbraňových závěsníku z pěti na sedm, a to přidáním dalšího páru závěsníků pod křídlo. Díky všem konstrukčním změnám měl letoun typu J-8II (Finback B) max. provozní násobky -4g/+6,9g, zatímco u letounu typu J-8A (Finback A) to bylo jen -2g/+4,2g. Letoun typu J-8II (Finback B) bylo tedy i přes identické označení možné považovat za kvalitativně novou konstrukci. Konstrukcí draku se totiž od modelu J-8A (Finback A) odlišoval z celých cca 70-ti %. Přestože letoun typu J-8II (Finback B) představoval pro čínský průmysl velký krok vpřed, za moderními stíhacími letouny té doby v mnohém zaostával. Aerodynamické řešení jeho draku bylo totiž výhodné zejména pro vysoké rychlosti a akceleraci, neboť vycházelo z aerodynamického řešení draku bojových letounů 60. let, kdy měly právě tyto aspekty přednost před obratností. Za moderními stíhacími letouny té doby proto letoun typu J-8II (Finback B) znatelně zaostával manévrovacími charakteristikami, pevností draku, což omezovalo jeho max. provozní násobky již zmíněnými hodnotami -4g/+6,9g, a v neposlední řadě též výhledem z pilotní kabiny. I přesto všechno letoun typu J-8II (Finback B) z hlediska letových vlastností přinášel nemalé devizy před modelem J-8A (Finback A). To se přitom konkrétně týkalo obratnosti při transsonických rychlostech a v malých výškách a v neposlední řadě též stoupavosti. To poslední bylo možné považovat za obzvláště důležitý aspekt, neboť letoun typu J-8II (Finback B) měl sloužit zejména k útokům na vzdušné cíle nacházející se mimo visuální kontakt za pomoci PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením. Stoupavost spolu s akcelerací bylo ale zároveň to jediné, v čem tento stroj doslova exceloval. Excelentní stoupavost a akceleraci přitom letounu typu J-8II (Finback B) zajistila kombinace nízkého aerodynamického odporu draku při nadzvukových rychlostech a výhodného poměru hmotnosti a tahu pohonného systému. Hlavním kamenem úrazu pro celý program J-8II (Finback B) byla ale nedostupnost výkonného radiolokátoru a moderní avioniky. Nejmodernější střelecký radiolokátor čínské konstrukce té doby v podobě typu SL-5A (Type 208) měl totiž dosah pouhých 60 km a navíc nebyl schopen vyhledávat vzdušné cíle za ztížených meteorologických podmínek. Kromě toho nedokázal, na rozdíl od moderních západních radiolokátorů té doby, vyhledávat a sledovat nízkoletící vzdušné cíle na pozadí země. Tento nástupce radiolokátoru typu SR-4 (Type 204) letounu typu J-8A (Finback A) přitom vzešel ze zadání z roku 1980. Jeho vývoj byl formálně zahájen dnem 21. července 1981 a neobešel se bez těžkostí. Požadovaných výkonnostních charakteristik se proto u tohoto zařízení nepodařilo dosáhnout dříve než v červnu roku 1984. Zkoušky prototypu radiolokátoru typu SL-5A (Type 208) byly realizovány v roce 1985. Přestože měl mizerné výkony a jeho činnost často sužovaly problémy se ztrátou sledovaného cíle, dne 24. března 1988 byl schválen pro řadovou službu. Práce na výrobních podkladech letounu typu J-8II (Finback B) se 601. institutu ze Sheynangu podařilo završit v květnu roku 1983. Montáž prototypů byla zahájena ještě ten samý rok. Pozemní zkoušky prvního letového prototypu letounu typu J-8II (Finback B) se rozeběhly v dubnu nebo v květnu roku 1984. Do oblak se tento stroj napoprvé vydal dne 12. června téhož roku. Na zkušebním programu se podílelo celkem pět prototypů. Státní zkoušky proudového motoru typu WP-13AII se podařilo završit dne 24. září 1987. Krátce nato, dne 14. října téhož roku, byly ukončeny též zkoušky letounu typu J-8II (Finback B). K provozním zkouškám, které zajišťovalo zkušební středisko CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu, přitom první sériové J-8II (Finback B) dorazily pouhý měsíc nato. V říjnu roku 1988 se podařilo završit též statické zkoušky. Protože se v jejich průběhu podařilo odhalit některé nedostatky, do konstrukce sériových J-8II (Finback B) musely být následně vneseny změny. Svůj veřejný debut si přitom tento stroj letounu odbyl v roce 1986. Letoun typu J-8II (Finback B) ale po výkonnostní stránce zaostával za technickým zadáním. Kromě toho byl vybaven beznadějně zastaralou avionikou, která si z hlediska technologické úrovně nic nezadal s ruskou avionikou z poloviny 60. let. Protože se nepodařilo dokončit vývoj střednědosahové PLŘS s poloaktivním RL navedením typu PL-10 (1. s tímto označením), která nebyla ničím jiným, než leteckou modifikací střely pozemního protiletadlového raketového komplexu typu HQ-61 (CSA-2) vycházející z italské střely typu Aspide, letoun typu J-8II (Finback B) se navíc musel plně spoléhat na PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením, za jejichž pomoci bylo možné napadat pouze vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Z tohoto důvodu se produkce letounu typu J-8II (Finback B) zastavila již v roce 1995, po předání pouhých cca 54-ti exemplářů. Díky problémům s radarem typu SL-5A (Type 208) navíc první sériové stroje nebylo prakticky možné považovat za bojeschopné. Protože si Čínské vedení bylo plně vědomo zaostávání tuzemského leteckého průmyslu, v roce 1980 vyslalo delegaci s místopředsedou státní vojenské komise Liou Chua-Čchingem v čele do USA, aby dojednalo spolupráci s tamním leteckým průmyslem, zejména pak na modernizaci letounu typu J-8II (Finback B). To by ale nebylo vůbec možné, kdyby mezitím nedošlo o oteplení vzájemných vztahů mezi komunistickou ČLR a západem. Číňané ale ohledně možné spolupráci při modernizaci letounu typu J-8II (Finback B) jednali též s Francouzi a Izraelci. Volba přitom nakonec padla právě na Američany. V roce 1984 tedy USA navštívil osobně čínský ministr obrany Zhang Aiping, aby zde vyjednal náplň a podmínky modernizace tohoto stroje. Výsledkem zmíněné návštěvy byl kontrakt na modernizaci letounů typu J-8II (Finback B) za astronomickou částku půl miliardy USD. Součástí modernizačního balíčku pro tento letoun byly přitom mimo jiné dvouproudové motory typu General Electric F404 z letounu typu F/A-18 Hornet, radiolokátor typu AN/APG-66(V) z letounu typu F-16A/B Fightning Falcon, PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu AIM-7 Sparrow, datová sběrnice MIL-STD-1553, střelecký počítač, inerciální navigační systém (INS) typu LN-39 značky Litton, moderní přístrojové vybavení pilotní kabiny vystavěné na HUD a MFD a vystřelovací sedačka typu Martin-Baker Mk.10L britské výroby s charakteristikami 0-0. Celkem mělo být dodáno 55 těchto modernizačních setů. Za jejich pomoci mělo být „upgradováno“ celkem 50 letounů typu J-8II (Finback B). Zbylých pět modernizačních setů se mělo stát zdrojem náhradních dílů. Zatímco v ČLR byl modernizační program letounů typu J-8II (Finback B) znám jako „projekt 82“, v USA byl veden pod názvem „Peace Pearl“. Jeho financování šlo výhradně ze zdrojů PLAAF. Součástí dohodnuté čínsko-americké spolupráce na letounu typu J-8II (Finback B) měl být v neposlední řadě též výzkum zaměřený na vylepšení aerodynamiky a snížení efektivní odrazivé plochy (RCS) draku tohoto stroje. Dle smlouvy ze dne 5. srpna 1987 měly být první dva letouny typu J-8II (Finback B) v rámci programu „Peace Pearl“ modernizovány u americké společnosti Grumman. Další dva letouny tohoto typu měly shodnou modernizací již projít v ČLR, a to za asistence amerických odborníků. Oba vzorové letouny typu J-8II (Finback B) byly do závodu společnosti Grumman z Long Islandu přepraveny, v částečně rozebraném stavu, dne 20. ledna 1989 velkokapacitním transportním letounem typu C-5A Galaxy, spolu s integrační maketou a dalším vybavením. Ve stejnou dobu bylo zahájeno školení okolo dvou desítek čínských expertů, kteří se měli na modernizaci letounů typu J-8II (Finback B) podílet, na základně USAF Daytona. Poté, co oba vzorové letouny typu J-8II (Finback B) dorazily do USA, byly opět sestaveny. Následně prošly krátkými letovými zkouškami. Zmíněné stroje byly konkrétně testovány piloty 6510. zkušební letky s domovskou základnou Edwards AFB, která se nachází v Kalifornii. Cílem zkoušek vzorových letounů typu J-8II (Finback B) bylo ověření jejich schopností a výkonů. Později navíc jeden z nich prošel testy v anechoické komoře. Do modernizačního programu letounů typu J-8II (Finback B) ze stavu PLAAF ale neblaze zasáhlo krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. V přímé reakci na tuto událost totiž Američané krátce nato veškeré práce na programu „Peace Pearl“ pozastavili. Do tohoto data se přitom nepodařilo modernizovat ani jeden z dodaných letounů typu J-8II (Finback B). Nejméně jeden z těchto strojů nicméně obdržel zvětšenou hřbetní nástavbu a instalaci dodatečného lapače vzduchu pod vzduchovým kanálem pravého motoru. V dubnu roku 1990 nicméně Američané Číňanům nabídli obnovení prací na toto téma, ovšem s podmínkou navýšení ceny kontraktu o dalších 200 miliónů USD a vyjmutí některých citlivých komponent z modernizačního balíčku. Protože západní sankce, které mezitím uvalily západní země na ČLR za zmíněný masakr, Číňanům velmi zkomplikovaly přístup k devizovým rezervám, zmíněnou nabídku nakonec museli odmítnout. V září roku 1990 byly proto oba vzorové letouny typu J-8II (Finback B), spolu s některým vybavením, navráceny Číňanům. Jeden z nich přitom později rozšířil sbírky leteckého muzea v Datangshanu. Naproti tomu maketa přídě trupu letounu typu J-8II (Finback B) zůstala v USA, načež rozšířila sbírky leteckého musea z Kansasu. Mezitím však Číňané navázali spolupráci s Izraelci a po rozpadu znepřáteleného SSSR, k němuž došlo v roce 1991, též s Rusi. Díky tomu se nakonec podařilo schopnosti zbraňového systému letounu typu J-8II (Finback B) alespoň částečně sblížit se schopnostmi zbraňových systémů moderních stíhacích letounů ostatních velmocí. Výsledkem zmíněné spolupráce byl model, který byl zpočátku znám jako J-8III a poté jako J-8C. Při vývoji letounu typu J-8C byly ale využity též americké konstrukční dokumentace, které Číňané získali v rámci programu „Peace Pearl“. Zmíněný model mimo jiné obdržel radiolokátor typu KLJ-1 (Type 1471), který byl údajně vystavěn na technologiích izraelského radiolokátoru typu Elta EL/M-2034, datovou sběrnici MIL-STD-1553, nové přístrojové vybavení pilotní kabiny založené na HUD a MFD, FBW řízení, snímatelný nástavec pro doplňování paliva za letu z modelu J-8D (Finback B mod) a silnější motory typu WP-14. Kromě toho měl odlehčenou konstrukci draku. Vývoj letounu typu J-8C ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. První ze tří letových prototypů tohoto modelu se přitom do oblak napoprvé vydal v roce 1992. Přestože se letoun typu J-8C nedočkal sériové výroby, prostředky vynaložené na jeho vývoj nepřišly nazmar. Některé prvky, které sebou model J-8C přinášel, totiž našly uplatnění u dalších verzí letounu typu J-8II (Finback B). Konkrétně se jedná o model J-8H (Finback C), jehož zbraňový systém je vystavěn na radiolokátoru typu KLJ-1 (Type 1471) a PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6), a model J-8F (Finback C), který je zase vybaven radiolokátorem typu „Type 1492“ a vyzbrojen PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12 (CH-AA-7 Adze). Zatímco model J-8H (Finback C) byl do výzbroje PLAAF zařazen v roce 2002, první exempláře modelu J-8F (Finback C) PLAAF převzalo rok nato. Model J-8F (Finback C) se navíc stal základem průzkumné verze JC-8F (J-8FR/JZ-8F), která má ale plně zachované schopnosti přepadového stíhače. Z modelu J-8H (Finback C) zase vychází SEAD verze J-8G, která slouží k ničení radiolokačních stanic protivníka za pomoci střel typu YJ-91. Letouny typu J-8H (Finback C) a J-8F (Finback C) se přitom staly vůbec prvními operačními modely z řady J-8 (Finback) majícími schopnost napadat vzdušné cíle za hranicí visuálního kontaktu za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Již od počátku 90. let se čínský průmysl snažil letoun typu J-8II (Finback B) prosadit též na mezinárodním trhu. První exportní modifikace tohoto stroje byla známa jako J-8MII a využívala prvky ruské výroby, včetně radiolokátoru a výzbroje. Prototyp tohoto modelu se přitom do oblak napoprvé vydal dne 31. března 1996. V roce 2009 byla poprvé představena též exportní verze, která nesla označení F-8T a která využívala výhradně prvky tuzemské výroby, včetně radiolokátoru typu JL-10A (Ping Pong). Nakonec se ale jediným provozovatelem letounů řady J-8II (Finback B) staly domácí ozbrojené síly, resp. letectvo (PLAAF) a námořnictvo (PLANAF). Mezi hlavní důvody nezájmu o tento stroj ze strany zahraničních zákazníků bylo možné řadit jednoúčelovost, omezenou produkci a na čínské poměry poměrně vysokou pořizovací cenu. Produkce letounů řady J-8 (Finback) se nakonec zastavila až v roce 2012, po dodání 416-ti sériových strojů. Poslední výrobní verzí tohoto letounu byla přitom verze JC-8F (J-8FR/JZ-8F). Přestože letouny řady J-8 (Finback) nebyly schopny dlouhých hlídkových letů ve velkých výškách, jak požadovalo zadání, pro čínský letecký průmysl znamenaly velký přínos. Zmíněné stroje totiž čínskému průmyslu umožnily osvojení nových technologií a jejich následné ověření v řadové službě. Letoun typu J-8 (Finback) byl navíc prvním stíhacím letounem čínské výroby, který postrádal dvoumístnou cvičnou či cvičně-bojovou verzi. Budoucí piloti těchto strojů byli proto cvičeni nejprve na jednomotorových dvoumístných letounech typu JJ-7 (Fishcan) a poté na simulátorech. Tento způsob přípravy pilotů byl přitom v ČLR v době, kdy byl uveden do praxe, tj. v 80. letech 20. století, úplnou novinkou. Provoz letounů řady J-8II (Finback B) se neobešel bez incidentů. Dne 1. dubna 2001 se totiž jeden z těchto strojů, J-8B (81194), srazil, v mezinárodním vzdušném prostoru, s americkým speciálem pro radiotechnický průzkum typu EP-3E Aries II. Zatímco pro letoun J-8B (81194) byla tato srážka fatální, posádce druhého uvedeného letounu se podařilo s těžkým poškozením přistát na čínské základně Lingshui. Ještě předtím se ale posádka letounu typu EP-3E Aries II pokusila zničit veškeré citlivé palubní vybavení, neboť si byla vědoma toho, že bude následně podrobeno podrobné expertíze ze strany čínských odborníků. K tomu taky došlo. Zmíněný stroj byl totiž Američanům navrácen až po důkladném prozkoumání čínskými specialisty. Letouny typu J-8H (Finback C) a J-8F (Finback C) se přitom v aktivní službě u PLAAF a PLANAF nacházejí, spolu s průzkumnými letouny typu JC-8F (J-8FR/JZ-8F), do dnešních dnů. Na konci roku 2024 bylo u bojových útvarů PLAAF již jen okolo čtyř desítek těchto strojů. U bojových útvarů PLANAF se ve stejnou dobu nacházel přibližně shodný počet letounů této řady. Mezitím se tyto stroje staly jakýmsi levným doplňkem stále početnější flotily bojových letounů 4. generace řady J-10 (Firebird) a J-11/-16 (Flanker). V roli přepadových stíhačů je navíc plně hradily letouny řady J-10 (Firebird). Vzhledem k tomu, že poslední exempláře letounu typu J-8 (Finback) brány závodu opustily, jak již bylo uvedeno, v roce 2012, tedy relativně nedávno, PLAAF a PLANAF s postupným vyřazováním těchto strojů počítá až ve 30. letech 21. století. Přitom nelze vyloučit to, že vyřazené letouny typu J-8 (Finback) neprojdou přestavbou na vzdušné terče či klamné cíle. Každopádně velké počty letounů této řady, které již byly vyřazeny z výzbroje, nebyly sešrotovány, ale uskladněny a zakonzervovány pro případ, kdyby byly v budoucnu potřeba.

Verze:

J-8II (Finback B) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu J-8II (Finback B). Pohon tohoto modelu obstarává dvojice 6 720 kp proudových motorů typu WP-13AII. Zbraňový systém letounu typu J-8II (Finback B) se sestává ze střeleckého radiolokátoru typu SL-5A („Type 208“) s vyhledávacím dosahem 60 km, jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) a čtyř až šesti PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) nebo PL-5. Pozdější sériové exempláře letounu typu J-8II (Finback B) ale obdržely instalaci radiolokátoru typu „Type 208A“, který byl teoreticky schopen navádět střednědosahové PLŘS. Ty se ale součástí zbraňového systému těchto strojů nakonec nikdy nestaly. První z pěti prototypů letounu typu J-8II (Finback B) se do oblak poprvé vydal dne 12. června 1984. Do roku 1995 přitom brány závodu ze Shenyangu opustilo cca 54 těchto strojů.

J-8B (J-8IIA) (Finback B) – pokročilá modifikace letounu typu J-8II (Finback B) s modifikovaným drakem se zesílenou konstrukcí a modifikovaným avionickým vybavením. Součástí avionického vybavení tohoto modelu se přitom stal též střelecký radiolokátor typu JL-8A („Type 208B“) s vyhledávacím dosahem 60 km a obranný systém typu RKL-800A. Prototyp letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B se od vzletové dráhy poprvé odlepil v listopadu roku 1989. Brány závodu ze Shenynagu přitom do roku 2000 (nebo do počátku roku 2001) opustilo celkem cca 81 sériových J-8B (J-8IIA) Finback B, včetně odvozeného modelu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. viz. samostatný text

J-8D (J-8IIB) (Finback B mod) – pokročilá modifikace letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B s instalací pevného snímatelného trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu HY-6/H-6DU. První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 21. listopadu 1990. Do výzbroje PLAAF a PLANAF byl letoun typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. zařazen v roce 1996. Ve výrobním programu závodu ze Shenyangu se přitom tento model udržel do roku 2000 nebo do počátku roku 2001. viz. samostatný text

J-8C (J-8III) – pokročilá modifikace letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B s novým radiolokátorem typu KLJ-1 (Type 1471), který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11, tzv. skleněným kokpitem, nástavcem pro doplňování paliva za letu z modelu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. a odlehčenou konstrukci draku. Kromě toho tento model počítal též se silnějším 7 500 kp motorem typu WP-14 Kunlun. Protože se ale vývoj této pohonné jednotky poněkud zatáhl, všechny tři letové prototypy letounu J-8C (J-8III) se nakonec musely spokojit se slabšími 6 720 kp motory typu WP-13AII nebo WP-13FII. První prototyp tohoto modelu se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil v roce 1992. viz. samostatný text

F-8IIM – exportní víceúčelová bojová modifikace stíhacího letounu typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod.. Zbraňový systém tohoto modelu byl vystavěn na víceúčelovém radiolokátoru typu Žuk-8II ruské značky Fazotron, který spolupracoval s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-27R1 (AA-10A Alamo A) a protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17B Krypton). Oba prototypy letounu typu F-8IIM vznikly konverzí sériových J-8B (J-8IIA) Finback B. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 31. března 1996. viz. samostatný text

J-8II ATC – speciální modifikace letounu typu J-8II (Finback B) zastávající roli vzdušné zkušebny čtyřnásobně zálohovaného digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW) víceúčelového bojového letounu 4. generace typu Chengdu J-10 (Firebird). Zmíněný systém přitom využíval zdvojenou datovou sběrnici MIS-STD-1553B. Jediný exemplář speciálu typu J-8II ATC vznikl konverzí jednoho z prototypů letounu typu J-8II (Finback B) jako nástupce pro ten samý účel uzpůsobených letounů typu JJ-6 (Farmer F) a J-8A (Finback A), známých jako BW-1 a J-8ATC. Od letounu typu J-8B (Finback B) bylo tento stroj možné snadno rozpoznat díky instalaci hornoplošně uspořádaných kachních plošek, přímo za postranními lapači vzduchu, které zároveň zastávaly funkci destibilizátorů a generátorů vzdušných vírů. Jejich instalace tedy sebou přinesla vzrůst obratnosti. Dle některých zdrojů měl speciál typu J-8II ATC navíc mírně kratší trup (o 400 mm). Do oblak se jediný exemplář speciálu J-8II ATC údajně poprvé vydal dne 29. prosince 1996 a ke dni 21. září 1999 vykonal celkem 49 zkušebních letů. Dle některých zdrojů se tento stroj podílel též na programu J-8C (J-8III). V současnosti je však vystaven před institutem ze Sheynangu.

J-8H (Finback C) – pokročilá modifikace letounu typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. s novým radiolokátorem typu KLJ-1 (Type 1471), který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6), a tzv. skleněným kokpitem. První prototyp letounu typu J-8H (Finback C) se od vzletové dráhy poprvé odlepil v prosinci roku 1998. V letech 2001 až 2002 brány závodu ze Shenynagu opustilo cca 24 sériových J-8H (Finback C). Další exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových J-8B (Finback B) a J-8D (Finback B mod). Tyto stroje jsou přitom známy jako J-8BH a J-8DH. viz. samostatný text

J-8F (Finback C) – pokročilá modifikace letounu typu J-8H (Finback C) s modifikovaným zbraňovým systémem. Zbraňový systém tohoto modelu je vystavěn na radiolokátoru typu „Type 1492“, který spolupracuje s naváděcím systémem pokročilejších PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12 (CH-AA-7 Adze). První prototyp letounu typu J-8F (Finback C) se od vzletové dráhy poprvé odlepil v roce 2000. V letech 2003 až 2006 (nebo 2008) brány závodu ze Shenynagu opustilo cca 54 sériových J-8F. Další exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových J-8D (Finback B mod). Tyto stroje jsou přitom známy jako J-8DF. viz. samostatný text

J-8G – speciální modifikace letounu typu J-8H (Finback C) určená pro umlčování radiolokačních stanic v rámci potlačování protivzdušné obrany (SEAD). Zbraňový systém tohoto modelu se sestává ze stanice pro radiotechnický průzkum a na dvou protiradiolokačních ŘS s pasivním RL navedením typu YJ-91 (modifikace ruské Ch-31P) a Ch-31P (AS-17A Krypton). Prototyp SEAD speciálu J-8G se od vzletové dráhy poprvé odlepil v červnu 2001. Produkce tohoto modelu se omezila pouze na limitovanou sérii. viz. samostatný text

JC-8F (J-8FR/JZ-8F) – taktická průzkumná modifikace letounu typu J-8F (Finback C) uzpůsobená pro provádění fotografického, ELINT, SIGINT a radiolokačního průzkumu za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento nástupce letounu typu J-8R (JZ-8) vznikl v počtu cca 20 až 30 sériových strojů (?) a do výzbroje PLAAF byl zařazen v roce 2006. viz. samostatný text

F-8T – exportní modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-8F (Finback C) s instalací 7 000 kp motorů typu WP-13BII a víceúčelového radiolokátoru typu JL-10A (Ping Pong). Tento typ radiolokátoru přitom původně vznikl v rámci programu stíhacího-bombardéru typu JH-7 (Flounder). Zatímco vzdušné cíle nacházející se v horní, resp. v dolní, polosféře je schopen detekovat na vzdálenost 80 km, resp. 54 km. Jeho zaměřovací dosah pro horní, resp. dolní, polosféru přitom 40 km, resp. 32 km. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů (15 v pozdějším provedení) a na 2 z nich (6 v pozdějším provedení) navádět PLŘS. Rozměrné hladinové cíle je přitom schopen odhalit na vzdálenost 80 až 100 km. Případným zájemcům ze zahraničí byl letoun typu F-8T nabízen od roku 2009. Protože bylo tento stroj již tehdy možné považovat za morálně zastaralou techniku, žádný zájem ze strany zahraničních zákazníků nakonec nevzbudil.

Vyrobeno:  pět prototypů a 416 sériových strojů

Uživatelé:  pouze ČLR

J-8II

Posádka:   jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Liyang WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300) s max. tahem po 6 720 kp s přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu SL-5A („Type 208“) s vyhledávacím dosahem 60 km, instalovaný uvnitř špice trupu.

Výzbroj:     jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 500 kg, přepravovaná na jednom podtrupovém a šesti podkřídlových závěsnících – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 6 ks) a PL-5 (max. 6 ks), bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm a 90 mm, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, 800 l PTB (max. 3 ks) a 1 400 l PTB (max. 1 ks)

* dle jiných zdrojů 22 000 m

Poslední úpravy provedeny dne: 6.3.2025