Typ:  taktická útočná modifikace lehkého víceúčelového vrtulníku typu Z-9B uzpůsobená pro činnost za dne a za dobrých meteorologických podmínek

Určení:  primárně ničení tanků a jiné obrněné techniky protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé palebné podpory pozemních jednotek, sekundárně přeprava osob a nákladu

Odlišnosti modelu Z-9B:

- instalace jednoho páru zbraňových závěsníků na bocích trupu. Zmíněné závěsníky jsou uchyceny k nosníkům, které procházejí posledním párem dveří kabiny a jsou uchyceny k podlaze kabiny. To si vyžádalo z kabiny tohoto modelu vyjmout poslední řadu sedadel. Na zbraňové závěsníky vrtulníku typu Z-9W lze přitom umístit čtyři PTŘS s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení (SACLOS) typu HJ-8A/B/C, dva raketové bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm, 80 mm či 90 mm dva střelecké kontejnery typu PC-1AY s 12,7 mm kulomety se zásobou 400 nábojů nebo dva střelecké kontejnery s 23 mm kanóny.

- instalace nástavby s otočným válcovitým krytem nestabilizovaného denního  periskopického zaměřovače na místo levého hřbetního okénka pilotní kabiny

- instalace lehkého sendvičového pancéřování klíčových prvků konstrukce v podobě kokpitu, motorů, reduktoru a palivové nádrže

Historie:  PLA se po ozbrojeném vrtulníku pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek začalo poohlížet již na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se do středu pozornosti pozemní armády ČLR dostala ozbrojená modifikace dvoumotorového středně těžkého transportního vrtulníku typu Mil Mi-8T (Hip C) sovětské výroby. Protože SSSR odmítl tyto stroje ČLR prodat, Číňané k tomuto účelu nakonec uzpůsobili určitý počet pístových jednomotorových vrtulníků typu Z-5 (Hound A). Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než závodem z Harbinu na základě licence vyráběnou kopií sovětského vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). S odmítavým postojem ze strany SSSR se setkal též zájem Číňanů o koupi bitevních speciálů typu Mil Mi-24 (Hind). Sověti se totiž obávali toho, že by Číňané zmíněné vrtulníky nasadili do ozbrojených příhraničních šarvátek, které permanentně probíhaly na čínsko-sovětských hranicích již od 60. let. I přesto Číňané nejméně jeden vrtulník typu Mi-24 (Hind) přeci jenom získali a následně podrobili důkladným zkouškám, včetně těch leteckých a střeleckých. Tento konkrétní exemplář vrtulníku typu Mi-24 (Hind) přitom předtím údajně létal v barvách mongolského letectva. Nyní se nachází v museu z Datangshanu. Od zvažované produkce bezlicenční kopie bitevního vrtulníku typu Mi-24 (Hind) v prostorách závodu z Changhe ale muselo být nakonec opuštěno. Důvodem toho byly omezené technické možnosti čínského průmyslu. Razantní zlepšení vztahů komunistické ČLR se západem, které sebou přinesla 80. léta, nicméně Číňanům umožnilo navázat kontakt se západními výrobci vrtulníků. Díky tomu si Číňané mohli v roce 1988 pořídit osm lehkých víceúčelových vrtulníků typu SA342L Gazelle francouzské výroby s protitankovým raketovým systémem typu HOT. PLA vrtulníky typu SA342L používalo zejména k hlídkování podél hranic s neklidným Afghánistánem. PLA ale tyto stroje nestačily. V 80. letech se proto do středu pozornosti Číňanů dostal též německý ozbrojený vrtulník typu Bö-105PAH-1. Tehdejší německá legislativa nicméně vývoz do ČLR neumožňovala. Následně proto Číňané zahájili jednání s Italy ohledně nákupu bitevních speciálů typu A-129 Mangusta. Vzhledem k pomalému postupu ze strany Italů se Číňané krátce nato obrátili též na USA s žádostí nákupu bitevních vrtulníků typu AH-1 Cobra. Zamýšlený nákup preferovaného typu AH-1 americké výroby se ale nakonec nepodařilo dotáhnout ani do stádia podpisu smlouvy. Američané totiž údajně nesouhlasili s licenční produkcí tohoto stroje na lince některého z čínských podniků. Rozjednanou objednávku na 180 italských vrtulníků typu A-129 zase zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany USA, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení studentských nepokojů v Pekingu, k němuž došlo v červnu 1989. Mezitím ČLR odeslala skupinu svých expertů do Iránu za účelem získání podrobných informací o americkém vrtulníku typu AH-1. Rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s koncem studené války ČLR na počátku 90. let umožnil zahájit jednání s Ukrajinou, Běloruskem a Bulharskem ohledně nákupu „olétaných“ bitevních vrtulníků řady Mil Mi-24 (Hind). Tehdejší plány přitom počítaly s nákupem určitého počtu těchto strojů zmodernizovaných v prostorách bulharského podniku Terem Letetz za spoluúčasti jihoafrické firmy ATE. Protože ale výše uvedené bulharsko-jihoafrické konsorcium zbankrotovalo, zmíněnou modernizací nakonec prošel jediný vrtulník typu Mi-24 (Hind). Ten pak i přes evidentní zájem ČLR zůstal uskladněn bez dalšího využití v prostorách závodu Terem. PLA se proto na počátku 90. let muselo stále plně spoléhat na flotilu tehdy již beznadějně morálně i technicky zastaralých středně těžkých pístových vrtulníků typu Z-5 domácí výroby (a osm lehkých vrtulníků typu Aérospatiale SA342L Gazelle francouzské konstrukce). Mezitím, v polovině 80. let, proto padlo rozhodnutí, aby byl k palebné podpoře pozemních jednotek uzpůsoben lehký víceúčelový vrtulník typu Z-9, který nebyl ničím jiným, než závodem z Harbinu na základě licence vyráběnou kopií francouzského typu Aérospatiale AS365N Dauphin II. Zmíněný stroj byl totiž nejmodernějším vrtulníkem, který byl tehdy v ČLR vyráběn. Kromě toho měl poměrně dobrou výkonnost a dostatečně velkou nosnost k tomu, aby mohl nést výzbroj a příslušené zaměřovací vybavení. Zahájení vývoje útočné modifikace vrtulníku typu Z-9, která vešla ve známost jako Z-9W, přitom umožnila skutečnost, že závod z Harbinu k typu AS365N Dauphin II získal kompletní výrobní dokumentace. Útočný vrtulník typu Z-9W byl vyprojektován ve značném spěchu a bez přechozích zkušeností s technikou této kategorie. Zmíněný stroj byl opatřen dvojicí zbraňových závěsníků, které se nacházely pod nosníky procházejícími zadními dveřmi kabiny. Zmíněné nosníky byly přitom uchyceny k podlaze kabiny v místě, kde se původně nacházela zadní řada sedadel. K zaměřování cílů sloužil jednoduchý periskopický zaměřovač, který nebyl nijak stabilizován. Jeho instalace se přitom nacházela na střeše pilotní kabiny, vlevo od podélné osy trupu. Klíčové komponenty draku vrtulníku typu Z-9W v podobě kokpitu, motorů, reduktoru a palivové nádrže byly opatřeny lehký sendvičovým pancéřováním. Jakékoliv prvky aktivní obrany ale tento stroj postrádal. Některé sériové exempláře vrtulníku typu Z-9W navíc obdržely pozměněné vstupy vzduchu pohonných jednotek s modifikovanými prachovými filtry. Hlavní zbraní tohoto stroje se stala protitanková řízená střela (PTŘS) typu HJ-8 s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení (SACLOS) a přenosem naváděcím povelů prostřednictvím vodiče (který byl odmotáván z pouzdra). Operátor vrtulníku typu Z-9W přitom při útoku držel cíl v zorném poli teleskopického zaměřovače. Předávání naváděcích polevů letící střele bylo prováděno automaticky. Pod postranní závěsníky vrtulníku typu Z-9W bylo přitom možné umístit až čtyři válcovité sklolaminátové přepravě-startovací kontejnery střel typu HJ-8. Zpočátku byly součástí zbraňového systému tohoto stroje PTŘS typu HJ-8A s dosahem 4,3 km. Později byl však zbraňový arsenál vrtulníku typu Z-9W rozšířen o vylepšenou verzi této střely s prodlouženým dosahem na 5,3 km, která vešla ve známost jako HJ-8B. Ještě později byl do zbraňového systému tohoto stroje začleněn model HJ-8C s tandemovou bojovou hlavicí, která si dokáže poradit i s reaktivním pancéřováním. Alternativně bylo na postranní závěsníky vrtulníku typu Z-9W možné umístit dva bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm, 80 mm či 90 mm nebo dva střelecké kontejnery typu PC-1AY s 12,7 mm kulometem. Pro tento stroj byly přitom vyvinuty též střelecké kontejnery s 23 mm kanóny. Ty se ale příliš nerozšířily. Prototyp vrtulníku typu Z-9W mohl na postranních zbraňových závěsnících přepravovat pouze PTŘS a od budoucích sériových strojů se odlišoval instalací IČ rušiče, který se nápadně podobal americkému IČ rušiči typu AN/ALQ-144, na hřbetu trupu, přímo za nosným rotorem. Od země se přitom této stroj poprvé odpoutal v roce 1987. Krátce nato se do zkušebního programu zapojil též prototyp druhý (černá 043). Zbraňové zkoušky vrtulníku typu Z-9W se rozeběhly v roce 1989. Sériová výroba této první bojové modifikace vrtulníku typu Z-9 byla zahájena na počátku 90. let. Sériové stroje přitom vycházely z modelu Z-9B. Dle odhadů západních pozorovatelů PLA od poloviny 90. let převzalo okolo 80-ti vrtulníků typu Z-9W. Bojová hodnota těchto strojů byla ale více než sporadická. Vrtulník typu Z-9W totiž neumožňoval vést útoky na pozemní cíle v noci za špatných meteorologických podmínek, neboť zaměřovací systém tohoto stroje byl opatřen pouze denním kanálem. Protože zaměřovač vrtulníku typu Z-9W nebyl stabilizován, posádka tohoto stroje mohla vést útoky za pomoci PTŘS pouze z vodorovného letu. Díky absenci stabilizace navíc zaměřovač vrtulníku typu Z-9W trpěl vibracemi, což mělo neblahý vliv na přesnost střelby. Dosah střel řady typu HJ-8, který měl dle výrobce činit 4,3 až 5,3 km, byl navíc pouze teoretický. Ve skutečnosti nebylo reálné za pomoci této zbraně zasáhnout cíl nacházející se ve vzdálenosti větší než 2,5 km. Po celou dobu navádění musel být navíc cíl v přímé viditelnosti, což zvyšovalo riziko sestřelení nepřátelskou PVO. Aby toho nebylo málo, tak při dlouhém letu střely řady HJ-8 rychle ztrácely kinetickou energii. Díky tomu bylo s nimi možné docílit ideální průraznost při střelbě ze vzdálenosti pouhý 1 km. Kuli slabé pancéřové ochraně a absenci jakýchkoliv prvků aktivní ochrany byl navíc vrtulník typu Z-9W na bojišti značně zranitelný. Kromě toho měl tento stroj velmi omezenou přepravní kapacitu, neboť nosník zbraňových závěsníků, procházel přímo interiérem kabiny. Část těchto nedostatků přitom pozbývala následující útočná modifikace vrtulníku typu Z-9B, která vešla ve známost jako Z-9WA.

Verze:

Z-9W – základní výše popsaná modifikace vrtulníku typu Z-9W

Z-9G – exportní modifikace vrtulníku typu Z-9W. Tento model byl výrobcem neúspěšně nabízen několika asijským a africkým státům.

Vyrobeno:  dva prototypy a cca 80 sériových strojů

Uživatelé:  ČLR (PLA)

Posádka:    pilot a druhý pilot-zbraňový operátor

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Zhuzhou WZ-8A (modifikace francouzského typu Turboméca Arriel-1C2) s max. výkonem po 736 hp

Vybavení:   - zaměřovací: jeden periskopický zaměřovač, instalovaný na stropě pilotní kabiny, vlevo od podélné osy trupu

Výzbroj:     podvěsná výzbroj, přepravovaná na dvou postranních trupových závěsnících – čtyři PTŘS s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení (SACLOS) typu HJ-8A/B/C, dva raketové bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm, 80 mm či 90 mm, dva střelecké kontejnery typu PC-1AY s 12,7 mm kulomety se zásobou 400 nábojů nebo dva střelecké kontejnery s 23 mm kanóny