Harbin/Changhe Z-20 Dragon in the Clouds

Typ:  středně těžký víceúčelový vrtulník

Určení:  přeprava nákladu a osob, přeprava a shoz výsadku, odsun raněných a přímá palebná podpora pozemních jednotek

Historie:  Konec 70. let sebou přinesl razantní oteplení politických vztahů komunistické ČLR se západem. Tato změna přitom Číňanům mimo jiné zajistila přístup k letecké technice západní provenience. V roce 1985 si tak mohli objednat transportní vrtulníky typu S-70C-2 Blackhawk americké značky Sikorsky (civilní modifikace vojenského typu UH-60). Protože krátce nato veškeré obchodní vztahy ČLR se západem zcela zpřetrhalo krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989, dodávky těchto výkonných vrtulníků se nakonec zastavily na pouhých 24-ti exemplářích. Ty přitom Číňané převzali ještě v roce 1985. Původní plány ale počítaly s pořízením více než 150-ti sériových S-70C-2. Všechny vrtulníky typu S-70C-2 vyvezené do ČLR byly vybaveny motory typu T700-GE-701A a povětrnostním radiolokátorem. Přibližně polovina z nich obdržela též instalaci systému pro nesení vnějších podvěsů typu ESSS. Provozovatelem všech vrtulníků typu S-70C-2 se stalo PLA. PLA přitom tyto stroje vzhledem k jejich značné výkonnosti provozuje ve vysokohorských oblastech Tibetu. Jejich hlavním posláním se stala přeprava vojáků a pátrací a záchranná činnost. Dva z nich slouží pro přepravu VIP osob. Tyto dva konkrétní exempláře vrtulníku typu S-70C-2 lze přitom snadno rozpoznat díky bílému nátěru s modrým pruhem na obou bocích trupu. Naproti tomu ostatní exempláře vrtulníku typu S-70C-2 provozované PLA nesou tmavě zelený kamuflážní nátěr. Díky dodávkám náhradních dílů z Taiwanu, který je též provozovatelem vrtulníků této řady, se vrtulníky typu S-70C-2 na inventáři PLA udržely do dnešních dnů. Dva z nich byly ale mezitím údajně zničeny při nehodách. Protože se vrtulník typ Z-9, který není ničím jiným, než od roku 1981 závodem z Harbinu vyráběnou licenční kopií francouzského vrtulníku typu Aérospatale Dauphin II, vzhledem k malé přepravní kapacitě (osm plně vyzbrojených vojáků) pro výsadkové operace příliš nehodí, zatímco produkci těžšího námořního vrtulníku typu Z-8, který je zase závodem z Changhe vyráběnou kopií vrtulníku typu Aérospatiale Super Frélon, sužovaly potíže technického rázu, od roku 1991 začali Číňané ve velkém nakupovat středně těžké vrtulníky řady Mi-17/-171 (Hip H/L) ruské značky Mil. Toto by ale nebylo vůbec možné, kdyby mezitím, v roce 1991, nedošlo k rozpadu znepřáteleného SSSR. Protože byla kapacita vrtulníků řady Mi-17/-171 (Hip H/L) pro plnění celé řady úkolů nadbytečná, ve druhé polovině 90. let se začali Číňané poohlížet po lehčím vrtulníku střední váhové kategorie se vzletovou hmotností řádu 10 t. Ruská nabídka v podobě vrtulníku typu Ka-60 byla ale zamítnuta, neboť tehdy nebylo jisté, zda se tento typ vůbec dočká výroby. S odmítavým postojem se setkala též evropská nabídka vrtulníku typu AS332 Super Puma, protože se tehdy již jednalo o doběhový typ. Naproti tomu Američané nadále odmítali s Číňany sdílet své technologie. Z tohoto důvodu nakonec padla volba na domácí vývoj. Pro domácí vývoj ale hovořila též skutečnost, že by domácí ozbrojené síly nebyly již tak závislé na dodávkách nových vrtulníků ze zahraničí, stejně jako na dodávkách náhradních dílů a servisu. Poptávku po středně těžkém transportním vrtulníku ze strany domácích ozbrojených sil bylo přitom rozhodnuto uspokojit vylepšeným derivátem osvědčeného vrtulníku typu S-70C-2 americké značky Sikorsky majícím vyšší výkonnost. Na vývoji zmíněného stroje, který byl zahájen na konci 90. let, se přitom podílel 602. institut z Xianu, později známý jako CHRDI (China Helicopter Research and Development Institute), spolu se společnostmi HAIG (Harbin Aircraft Industry Group) z Harbinu a CAIC (Changhe Aircraft Industries Corporation) z Changhe. Vývoj derivátu amerického typu S-70C-2, který vešel ve známost jako Z-20, ale pro čínský průmysl představoval nemalou výzvu. Pro vrtulník této kategorie totiž tehdy nebyly k dispozici vhodné motory. Zmíněný stroj měl být navíc opatřen elektro-impulsním systémem řízení (FBW), což byla technologie, kterou tehdy čínský průmysl rovněž nedisponoval. Přestože vrtulník typu Z-20 se svým vzorem v podobě vrtulníku typu S-70C-2 sdílí celkové uspořádání a celou řadu technických řešení, jedná se o stroj kvalitativně nové konstrukce. Od typu S-70C-2 jej lze na první pohled rozpoznat zejména díky tvaru zadní části trupu, která je více robustní, a ocasního nosníku, který je zase více štíhlý. V konstrukci typu Z-20 byly navíc plně zužitkovány technologie evropského vrtulníku typu H175 (EC175), na jehož vývoji a výrobě se čínský průmysl podílí. Spolupráce na typu H175 přitom čínskému průmyslu zajistila přístup ke všem výrobním technologiím tohoto stroje, včetně výroby tvářených kompozitních materiálů na bázi uhlíkových vláken, technologie výroby kompozitních dílů za využití polotovarů typu prepeg, které se do té doby musely do ČLR dovážet z Evropy, a technologie výroby rozměrných skel z vrstveného polykarbonátu. Ta přitom mají nejen dostatečnou odolnost vůči střetu s ptákem, ale též vynikající termoizolační vlastnosti. Zvládnutí posledně uvedené technologie přitom umožnilo kabinu vrtulníku typu Z-20 opatřit většími okénky než má typ S-70C-2. Díky použití modernějších konstrukčních materiálů by vrtulník typu Z-20 měl dle odhadů západních odborníků mít v porovnání s typem S-70C-2 o nějakých 500 až 700 kg nižší hmotnost, což samozřejmá má pozitivní vliv na spotřebu paliva, a tedy i na dolet. Překonstruovaný trup tohoto stroje ale podle všeho ukrývá též objemnější palivové nádrže. Protože je vrtulník typu Z-20 vyroben z pokročilejších materiálů a je navíc navržen dle soudobých standardů, zatímco konstrukce draku vrtulníku typu S-70C-2 vychází z norem z roku 1972, v porovnání s tímto svým vzorem má též vyšší pevnost a životnost, a tedy i ekonomičtější provoz. Číňané navíc při návrhu tohoto stroje údajně vycházeli z civilních standardů, které jsou přísnější. Zatímco vrtulníky řady typu UH-60 ze stavu U.S. Army mají životnost stanovenou na 10 000 h s kalendářním limitem dle lokality nasazení a charakteru provozu, životnost vrtulníku typu Z-20 údajně činí okolo 20 000 h bez kalendářního omezení. Evropské technologie přitom našly uplatnění i v konstrukci nosného rotoru. Hlava nosného rotoru vrtulníku typu Z-20 a upevnění listů totiž vychází z francouzského typu Sparflex, který doznal rozšíření na několika typech vrtulníků značky Aérospatiale. Konstrukce jeho listů je pak vystavěna na technologiích typu H175. Nosný rotor vrtulníku typu Z-20 je navíc pětilistý, zatímco vrtulník typu S-70C-2 má čtyřlistý nosný rotor s větším průměrem. Nosný rotor typu Z-20 je navíc více efektivní, což má pozitivní vliv na dostup, stoupavost a obratnost. Podstatně pokročilejší je též avionika. Některými avionickými systémy, kterými disponuje typ Z-20, jsou přitom v současnosti vybaveny pouze speciální verze vrtulníku typu H-60 pro jednotky zvláštního určení. Úplnou novinkou je již zmíněný systém systém řízení FBW. Naproti tomu vrtulník typu S-70C-2 má klasické mechanické řízení. Vrtulník typu Z-20 ale obdržel též motory čínské výroby. Konkrétně se jedná o motory typu WZ-10. Zmíněný motor údajně vychází z motoru typu PT6, je však vybaven elektronickým řízením chodu (FADEC) a je výkonnější a lehčí. Dle původních plánů měl být pro tento typ vyvinut motor v kooperaci s ukrajinskou společností Motor Sič. Pokus o získání podílu ze strany Číňanů v tomto podniku byl ale znemožněn USA. Vrtulník typu Z-20 se tak stal prvním čínským derivátem zahraniční konstrukce překonávajícím svůj vzor. Vzhledem k vytíženosti 602. institutu a společnosti CAIC programem bitevního speciálu typu Z-10, který měl vyšší prioritu, veškeré práce na téma Z-20 zpočátku postupovaly velmi pomalu. Na plné obrátky se vývoj tohoto středně těžkého transportního vrtulníku rozeběhl až v roce 2010, kdy se celý program bitevního speciálu typu Z-10 podařilo konečně dotáhnout do stádia sériové výroby. Ten samý rok byl široké veřejnosti na průmyslové výstavě v Pekingu poprvé prezentován zmenšený model tohoto stroje. V roce 2011 byly zachyceny dva kamiony vezoucí vrtulníky typu S-70 z Taiwanu. Zmíněné stroje byly podle všeho určeny k podpoře vývoje typu Z-20. První prototyp vrtulníku typu Z-20 byl údajně dokončen v prosinci roku 2012. Existence letového prototypu tohoto stroje je známa ze satelitních snímků, které pocházející z října roku 2013. Tehdy byl zmíněný prototyp zachycen na stojánce podnikového letiště závodu společnosti HAIG. Krátce předtím, v srpnu toho samého roku, se podařilo pořídit též fotografii neletového prototypu při převozu ke statickým zkouškám. První letový prototyp vrtulníku typu Z-20 (bílá 20001) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 23. prosince 2013. Do zkušebního programu, který probíhal u CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu, se následně postupně zapojily nejméně další čtyři prototypy (bílá 632, 633, 635 a 636). Jaké motory prototypy vrtulníků typu Z-20 pohánějí, není bohužel známo. S největší pravděpodobností se však bude jednat o kanadské motory typu PT6C-67C nebo čínské motory typu WZ-9, tedy motory, které pohánějí bitevní vrtulníky řady Z-10. V únoru roku 2015 vrtulník typu Z-20 prošel zkouškami v chladném podnebí, a to na letišti Mohe Gulian, které se nachází v provincii Heilongjiang. V březnu roku 2019 byly poprvé vyfotografovány dva sériové stroje. Vrtulníky typu Z-20 se v současnosti nacházejí nejméně u dvou útvarů PLA, a to u 161. útočné letecké brigády s domovskou základnou Sin Siang (od května roku 2019) a 121. útočné letecké brigády s domovskou základnou Xupu. Široké veřejnosti byl vrtulník typu Z-20 poprvé prezentován na vojenské přehlídce, která se konala dne 1. října 2019 k příležitosti oslav 70. výročí založení ČLR. Zmíněné přehlídky se zúčastnilo hned šest těchto strojů. Všechny vrtulníky typu Z-20, které zde byly prezentovány měly přelepená trupová čísla, aby se zamezilo identifikaci jejich přesného počtu. Do dnešních dnů bylo údajně vyrobeno nejméně 23 předsériových a sériových strojů. U útvarů PLA by vrtulníky typu Z-20 měly v blízké budoucnosti nahradit podstatnou část flotily importovaných vrtulníků řady Mi-17/-171 (Hip H/L) ruské výroby a Z-8 tuzemské výroby. PLA počítá nejméně se 400 těmito stroji. Druhým provozovatelem vrtulníku typu Z-20 v celkovém pořadí se stala PAP (People‘s Armed Police), která byla založena v roce 1982 a zajišťuje vnitřní bezpečnost, včetně zásahů proti výtržníkům, únoscům a teroristům a ostrahy vládních objektů, ambasád a konzulátů, a v neposlední řadě se též podílí na záchranných a pátracích operacích a likvidacích následků živelných katastrof. V barvách PAP byl přitom tento stroj poprvé zpozorován v únoru roku 2022. Vrtulníky typu Z-20 se ale v budoucnu stanou též součástí výzbroje PLANAF. S vrtulníkem tohoto typu se v neposlední řadě počítá též jako s exportním artiklem. V současnosti údajně probíhají vyjednávání o možném prodeji těchto strojů, v exportní verzi Z-20E, s Pákistánem a Egyptem.

Popis (model Z-20):  Středně těžký transportní vrtulník typu Z-20 je opatřen klasicky koncipovaným nosným systémem, který se sestává z jednoho pětilistého nosného rotoru a jedné čtyřlisté vyrovnávací vrtule. Hlava nového rotoru tohoto stroje vychází z rotorové hlavy typu Sparflex francouzské konstrukce. V konstrukci listů nosného rotoru vrtulníku typu Z-20 zase našly uplatnění technologie z evropského vrtulníku typu H175. Náběžná hrana listů nosného rotoru tohoto stroje je opatřena odmrazovacím systémem. Pětilistý nosný rotor a čtyřlistou vyrovnávací vrtuli, která je instalována na pravé straně ocasního nosníku pod obdobným sklonem jako vyrovnávací vrtule vrtulníku typu UH-60, roztáčí dvojice turbohřídelových motorů typu WZ-10. Zmíněný motor je opatřen hřídelí s předním náhonem a elektronickým systémem řízení chodu (FADEC) a z koncepčního hlediska vychází z motoru typu PT6 značky Pratt & Whitney Canada. Transmisní systém vrtulníku typu Z-20 vychází z transmisního systému vrtulníku typu S-70C-2. Od toho se odlišuje zejména konstrukcí náhonu ocasní hřídele. Náhon ocasní hřídele tohoto stroje se totiž sestává z kratších hřídelí, což vede k lepšímu tlumení vibrací při zásahu nepřátelskou palbou nebo při letu za špatného počasí. Motory typu WZ-10 jsou instalovány uvnitř protáhlých gondol (s ledvinovitými lapači vzduchu v čele a oválnými výtokovými trubicemi na zádi), které jsou uchyceny k bokům hřbetní trupové nástavby. Lapače vzduchu motorů tohoto stroje s postranními přisávacími otvory mají přitom identickou konstrukci jako u vrtulníku typu S-70C-2. K spouštění motorů typu WZ-10 slouží pomocná palubní energetická jednotka (APU). APU vrtulníku typu Z-20 je kopií APU typu T62-40-1 vrtulníku typu S-70C-2 a je vestavěna do zadní části hřbetní trupové nástavby, v oblasti za nosným rotorem. APU vrtulníku typu Z-20 využívá hřbetní lapač vzduchu a postranní výfukovou trubici, která se nachází přímo za výtokovou trubicí levého motoru. Trup tohoto stroje má obdobný tvar a rozměry jako trup vrtulníku typu S-70C-2. Jeho zadní část má však robustnější profil. Odlišný je též tvar zasklení kabiny. Špici trupu vrtulníku typu Z-20 tvoří zaoblený dielektrický kryt radiolokátoru. Přímo pod ním se nachází nevelký hranatý kryt s laserovým radarem (LIDARem) a NIR/SWIR kamerou. Díky tomu vrtulník typu Z-20 může podnikat lety v přízemních výškách i za špatného počasí a v noci. Poté následuje dvoumístná pilotní kabina s pilotními sedačkami vedle sebe. Zasklení pilotní kabiny tohoto stroje se sestává ze dvou rozměrných čelních okének, dvou stropních okének a čtyřech postranních okének. Obě čelní okénka pilotní kabiny vrtulníku typu Z-20 jsou opatřena stěrači. Přední postranní okénka pilotní kabiny tohoto stroje mají oválný tvar a jsou umístěna po stranách protáhlé špice trupu. O poznání větší zadní postranní okénka pilotní kabiny vrtulníku typu Z-20 mají lichoběžníkový tvar a jsou součástí výklopných (směrem dopředu ven) dveří automobilového typu. Součástí zadních postranních okének jsou malé lichoběžníkové odsuvné sekce. Piloti vrtulníku typu Z-20 mají k dispozici elektro-impulzní systém řízení (FBW), který ale využívá klasické ovládací páky (a nikoliv „side-sticky“). FBW tohoto stroje přitom ovládá nejen nastavení listů nosného rotoru a vyrovnávací vrtule, ale i VOP. Na palubní desce vrtulníku typu Z-20 se nachází pět multifunkčních displejů (MFD). Osvětlení kokpitu tohoto stroje je plně kompatibilní s brýlemi nočního vidění. Na pilotní kabinu navazuje nákladová kabina. Zasklení nákladové kabiny vrtulníku typu Z-20 se sestává ze tří párů postranních obdélníkových okének. Všechna okénka pilotní a nákladové kabiny jsou osazena tabulemi dvouvrstvého polykarbonátového skla, které má vynikající termoizolační vlastnosti. Přední pár postranních okének nákladové kabiny vrtulníku typu Z-20 je řešen jako posuvný (směrem dopředu) a stejně jako u vrtulníku typu UH-60 může zastávat roli střeleckých postů. Zadní dva páry postranních okének nákladové kabiny tohoto stroje jsou vetknuty, stejně jako u vrtulníku typu UH-60, do rozměrných posuvných (směrem dozadu) obdélníkových nákladových vrat. Na trup navazuje ocasní nosník. Ocasní nosník vrtulníku typu Z-20 má menší průřez než ocasní nosník vrtulníku typu S-70C-2, což snižuje ztrátu vztlaku nosného rotoru. K jeho hřbetu je uchycen kryt náhonu vyrovnávací vrtule. Ocasní plochy vrtulníku typu Z-20 se sestávají z jedné lichoběžníkové šípové SOP, která zastává funkci nosného pylonu vyrovnávací vrtule, a jedné pohyblivé VOP s obdélníkovým tvarem. Ocasní plochy tohoto stroje doplňuje malá kýlovka, která nese ostruhový podvozek. K ocasnímu nosníku vrtulníku typu Z-20 jsou kromě ocasních ploch uchyceny též antény komunikačního systému, včetně SATCOM. Anténa SATCOM je přitom umístěna pod malým náprstkovitým krytem, který vystupuje z hřbetu přední partie ocasního nosníku. Vzletové a přistávací zařízení vrtulníku typu Z-20 tvoří pevný (nezatahovatelný) tříbodový kolový podvozek ostruhového typu. Hlavní podvozky tohoto stroje jsou uchyceny k okrajům břicha trupu, na úrovni předního páru okének nákladové kabiny, a jsou opatřeny, stejně jako hlavní podvozky vrtulníku typu UH-60, pákovým mechanismem tlumícím náraz při tvrdém přistání. Ostruhovým podvozek vrtulníku typu Z-20 je zase uchycen ke kýlovce nacházející se pod koncem ocasního nosníku.

Verze:

Z-20 (prototyp) – prototypová modifikace vrtulníku typu Z-20. Tento model vznikl nejméně v pěti exemplářích. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 23. prosince 2013.

Z-20 (sériový) – první sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Z-20 zastávající roli transportního stroje. Tento model je určen pro PLA. Sériový Z-20 byl poprvé identifikován v březnu roku 2019.

Z-20F – palubní modifikace vrtulníku typu Z-20 určená k vyhledávání a ničení hladinových a ponorkových plavidel. Tento model je opatřen nosným rotorem se sklopitelnými listy a sklopitelnými ocasními plochami. Součástí vybavení vrtulníku typu Z-20F se navíc staly nafukovací plováky. Prototyp vrtulníku typu Z-20F se do oblak údajně poprvé vydal na konci roku 2018. viz. samostatný text

Z-20J – ozbrojená transportní-výsadková modifikace palubního protiponorkového vrtulníku typu Z-20F. Tento model byl poprvé identifikován na konci roku 2019. Do dnešních dnů byly postaveny nejméně čtyři prototypy vrtulníku typu Z-20J. viz. samostatný text

Z-20W (?) – ozbrojená modifikace vrtulníku typu Z-20 s pomocným křídlem se dvěma páry zbraňových zbraňových závěsníků na bocích trupu, na úrovni hlavního podvozku, dodatečnými senzory na přídi a novými motorovými výfuky. Výtokové trubice ozbrojeného Z-20W přitom motorové spaliny odvádějí směrem nahoru (a nikoliv směrem do stran), což sebou přináší redukci IČ signatury. Shodně řešenými motorovými výfuky jsou ale opatřeny i standardní Z-20 z pozdějších výrobních sérií. Takto modifikovaný Z-20 byl přitom poprvé identifikován v únoru roku 2021 Ozbrojený Z-20W byl zase poprvé spatřen v prosinci roku 2020, s osmi PTŘS typu HJ-10 na vnějších závěsnících.

Z-20S (?) – speciální modifikace vrtulníku typu Z-20 pro pátrací a záchrannou činnost (SAR). Tento model je provozován PLA a vyznačuje se instalací kulovitého pouzdra elektro-optického systému před pravým hlavním podvozkem, světlometu před levým hlavním podvozkem, indikátoru polohy zříceného letadla (CPI = Crash Position Indicator) na břichu ocasního nosníku a znatelně většího krytu antény satelitního přijímače na hřbetu ocasního nosníku, přímo za hřbetní nástavbou. SAR speciál typu Z-20S? byl poprvé identifikován na videu, které pochází z ledna roku 2022.

Z-20WJ (?) – speciální modifikace vrtulníku typu Z-20 pro PAP. Tento model byl poprvé identifikován v únoru roku 2022.

Z-20 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace vrtulníku typu Z-20 zastávající roli vzdušné zkušebny. Do potahu zadní části trupu a ocasního nosníku jediného exempláře tohoto modelu (bílá 632), který byl poprvé identifikován v březnu roku 2022, je vetknuta víceúčelová plochá anténa s fázovanou mřížkou. Zmíněný stroj podle všeho slouží k testování technologií pro specializovanou modifikaci vrtulníku typu Z-20 pro vedení REB.

Z-20K (?) – modifikace vrtulníku typu Z-20 pro PLAAF. Od modelu Z-20, který je určen pro PLA, lze tento model snadno rozpoznat díky světle šedé kamufláži (na místo tmavě zelené). Vrtulník typu Z-20K byl poprvé identifikován v květnu roku 2022.

Z-20KH (?) – modifikace vrtulníku typu Z-20 provozovaná útvarem PLAAF, který operuje z Hong Kongu. Tento model byl poprvé identifikován v červenci roku 2022 a vyznačuje se instalací kulovitého otočného pouzdra elektro-optického pozorovacího systému před pravým hlavním podvozkem a pátracího světlometu před levým hlavním podvozkem.

Vyrobeno:  nejméně pět letových prototypů, nejméně jeden neletový exemplář pro statické zkoušky a nejméně 23 sériových exemplářů modelu Z-20 (zatím identifikováno sedm exemplářů), nejméně čtyři prototypy modelu Z-20F, nejméně čtyři prototypy modelu Z-20J, nejméně jeden prototyp modelu Z-20W?, neznámý počet exemplářů modelu Z-20S?, neznámý počet exemplářů modelu Z-20WJ?, neznámý počet exemplářů modelu Z-20K? a neznámý počet exemplářů modelu Z-20KH?

Uživatelé:  ČLR (PAP, PLA a PLAAF)

Posádka:    ?

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu WZ-10 s max. výkonem po cca 2 150 hp

Radar:        radiolokátor neznámého typu, instalovaný uvnitř špice trupu, a laserový radiolokátor (LIDAR) neznámého typu, instalovaný uvnitř hranatého krytu umístěného pod špicí trupu. Radiolokátor tohoto stroje je údajně mimo jiné schopen též provádět mapování terénu.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický systém neznámého typu. Instalace otočné kulovité věžičky tohoto zařízení se nachází pod špicí trupu

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ (anténa mezi stropními okénky pilotní kabiny), výstražný radiolokační systém (po jednom páru antén na bocích přední a zadní části trupu), výstražný protiraketový systém, výstražný laserový systém (jeden pár senzorů na bocích přední části trupu) a dva páry výmetnic klamných IČ/RL cílů (po jednom pod hlavním podvozkem a na bocích přední partie ocasního nosníku)        

Kapacita:    ?

Výzbroj:     dva kulomety, instalované v předním páru postranních okének nákladové kabiny

Poslední úpravy provedeny dne: 15.8.2022