Typ:  frontový stíhací letoun

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany

Historie:  V roce 1933 se S.A. Moskalev pustil do prací na projektu jednomotorového dvoumístného celokovového stíhacího letounu koncipovaného jako bezocasý dolnoplošník s krátkým trupem, mohutným přímým lichoběžníkovým křídlem, zdvojenou SOP na koncích křídla a tandemově uspořádaným podvozkem. Zmíněný stroj obdržel označení SAM-7 Sigma a počítal s 800 hp kapalinou chlazeným vidlicovým 12-ti válcem typu M-34R z dílny A.A. Mikulina, který poháněl mimo jiné bombardovací letouny typu TB-3 z dílny A.N. Tupoleva. Velmi nekonvenčně nebyl u letounu typu SAM-7 řešen pouze drak, ale i systém chlazení pohonné jednotky. Voda, která omývala válce motoru tohoto stroje, se totiž přeměňovala v páru. Ta pak byla vháněna mezi zdvojený kovový potah křídla. Zde působením chladného venkovního vzduchu proudícího okolo křídla kondenzovala. Takto vzniklý kondenzát byl následně přiváděn, za pomoci čerpadla, zpět k motorovým válcům. Takto řešený systém chlazení pohonné jednotky v SSSR poprvé použil R.L. Bartini, a to na letounu typu Stal-6, a na rozdíl od konvenčně řešených chladičů nezvyšoval čelní aerodynamický odpor. Při rolování a nízkých rychlostech ale chlazení vody motoru typu M-34R letounu typu SAM-7 zajišťoval konvenční výsuvný chladič voštinového typu, který byl instalován přímo za motorem a vysouval se z břicha trupu. Výzbroj tohoto stroje se měla sestávat ze dvou 7,62 mm synchronních kulometů typu ŠKAS, které měly být instalovány nad motorem, a dvou pohyblivých kulometů toho samého typu. Ty se měly nacházet v ocasním střelišti, které mělo sloužit k obraně zadní polosféry, a měly být obsluhovány druhým členem posádky, střelcem. Dle předběžných výpočtů měl letoun typu SAM-7 dosahovat rychlosti přes 600 km/h. Tak rychle přitom tehdy nebyl schopen létat žádný letoun na světě. Poté, co byl projekt letounu typu SAM-7 přezkoumán NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS), jeho realizace obdržela oficiální zelenou. Protože Moskalev s konstrukcí bezocasého letounu tehdy ještě neměl žádné zkušenosti, rozhodl se stabilitu a ovladatelnost tohoto stroje nejprve ověřit nejen ofukováním zmenšeného modelu v aerodynamickém tunelu, ale též za pomoci zjednodušeného pilotovaného technologického demonstrátoru. Zmíněný experimentální letoun vešel ve známost jako SAM-6, byl poháněn 65 hp hvězdicovým tříválcem typu M-23 z dílny V.A. Dolležala a byl dokončen pravděpodobně na počátku roku 1934. Letové charakteristiky letounu typu SAM-7 byly ověřovány nejen za pomoci pilotovaného letounu typu SAM-6, ale též za využití létajícího modelu zhotoveného v měřítku 1:4. Za pomoci experimentálního letounu typu SAM-6 byla přitom ověřována nejen ovladatelnost bezocasého letounu se směrovými kormidly na odtokové hraně koncových křídelních stabilizačních plošek, ale též rolovací, vzletové a přistávací charakteristiky letounu s tandemovým podvozkem. Přestože z výsledků zkoušek prototypu SAM-6 vyplynulo, že s letounem opatřeným tandemovým podvozkem lze rolovat, vzlétat i přistávat relativně bez problémů, prototyp letounu typu SAM-7 nakonec Moskalev opatřil konvenčním tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Vzhledem k vytíženosti Moskalevova konstrukčního týmu pracemi na letounu typu RD-D, který nebyl ničím jiným, než modifikací dálkového bombardovacího letounu typu DB-1 (ANT-36) z dílny A.N. Tupoleva s instalací dieselového motoru typu AN-1 z dílny A.D. Čaromského, se stavba prototypu stíhacího letounu typu SAM-7 nakonec znatelně zatáhla. Zmíněný stroj byl navíc ke zkouškám odevzdán bez instalace výzbroje a zařízení pro zasouvání a vysouvání hlavních podvozků. Kdy byly přesně zahájeny závodní zkoušky prototypu letounu typu SAM-7 není známo. Známo je pouze to, že započaly přibližně v době, kdy byl institutu NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS) předán ke zkouškám prototyp obdobně koncipovaného bezocasého dvoumotorového bombardéru typu K-12 z dílny K.A. Kalinina. Z toho lze vyvodit, že se tovární zkoušky prototypu letounu typu SAM-7 rozeběhly na podzim roku 1936. Krátce nato ale přišlo nařízení, aby byly zkoušky prototypu letounu typu SAM-7 zastaveny. Důvodem toho byly stížnosti pilotů NII VVS na nebezpečné chování prototypu již zmíněného bezocasého bombardovacího letounu typu K-12, který byl opatřen křídlem se shodným profilem, jaký mělo křídlo prototypu stíhacího letounu typu SAM-7. Do té doby se s tímto strojem podařilo provést pouze rolovací zkoušky a krátké lety ve velmi malé výšce nad VPD. V jejich průběhu bylo zjištěno, že prototyp letounu typu SAM-7 má přistávací rychlost 138 km/h. To byla poměrně vysoká hodnota na to, že na křídlo tohoto stroje působilo plošně zatížení jen 74 kg/m². Zastavení zkoušek letounu typu SAM-7 bylo nanejvýš oprávněné. Díky přímému křídlu a nevhodně umístěným svislým ocasním plochám se směrovými kormidly (mimo proud vzduchu od vrtule) by totiž tento stroj měl, stejně jako letoun typu K-12, špatnou stabilitu a ovladatelnost, zejména pak při nízkých rychlostech.

Popis:  Dvoumístný bezocasý frontový stíhací letoun typu SAM-7 byl koncipován jako jednomotorový dolnoplošník se zdvojenou SOP. Drak tohoto stroje byl zhotoven převážně z duralu. Trup letounu typu SAM-7 byl dlouhý pouhých 7,00 m a měl průřez na výšku postavené elipsy. V přední části trupu, v oblasti před křídlem, se nacházela motorová sekce. Pohon letounu typu SAM-7 obstarával jeden 800 hp kapalinou chlazený vidlicový 12-ti válec typu M-34R. Zmíněný motor roztáčel jednu 3,0 m třílistou tažnou vrtuli. V čele motorové kapoty, přímo pod vrtulovým kuželem, se nacházel lapač vzduchu karburátoru. Z boků motorové kapoty letounu typu SAM-7 zase vystupovalo šest tandemově uspořádaných párů motorových výfuků. Voda, která omývala válce zmíněného motoru, se přeměňovala v páru. Ta pak byla vháněna mezi zdvojený kovový potah křídla. Zde působením chladného venkovního vzduchu proudícího okolo křídla kondenzovala. Takto vzniklý kondenzát byl následně přiváděn, za pomoci čerpadla, zpět k motorovým válcům. Při rolování a nízkých rychlostech ale chlazení vody zajišťoval konvenční výsuvný chladič voštinového typu, který byl instalován přímo za motorem a vysouval se z břicha trupu. Kromě motoru měla být v přídi trupu letounu typu SAM-7 umístěna dvojice 7,62 mm synchronních kulometů typu ŠKAS. Jejich instalace se přitom měla nacházet přímo nad motorem. Celou zadní část trupu letounu typu SAM-7, v oblasti za motorovou sekcí, okupovala dvojice uzavřených tandemově uspořádaných kabin posádky. Zatímco vpředu seděl pilot, vzadu se nacházela kabina střelce. Pracoviště pilota se nacházelo pod překrytem, který vystupoval nad hřbet přední části trupu a svou zadní částí plynule přecházel ve vyvýšený hřbet zadní části trupu. Překryt pracoviště pilota se přitom sestával z pevného čelního štítku a odsuvného (směrem dozadu) krytu. Zasklení pevného čelního štítku bylo rozděleno na tři okénka, jedno obdélníkové čelní a dvě trojúhelníková postranní. Zasklení odsuvného krytu se sestávalo též ze tří okének, dvou postranních a jednoho stropního. Další dvě okénka byla vetknuta do boků navazující hřbetní nástavby, přímo za odsuvným krytem. Střelec seděl zády k pilotovi v zakončení trupu a měl obsluhovat dvojici pohyblivých 7,62 mm kulometů typu ŠKAS, které měly sloužit k obraně zadní polosféry. Před zahájením střelby měl střelec otevřít bohatě zasklený kryt své kabiny. Díky tomu mělo mít ocasní střeliště tohoto stroje velké palebné pole. Mohutné dolnoplošně uspořádané přímé křídlo letounu typu SAM-7 mělo půdorys ve tvaru lichoběžníku, značnou hloubku u kořenů, úhel šípu náběžné hrany 20°, rozpětí 9,60 m a plochu 20,0 m². Odtoková hrana křídla tohoto stroje byla kompletně mechanizována. Zatímco blíže k trupu se nacházela výšková kormidla, která současně zastávala funkci štěrbinových vztlakových klapek, dále od trupu byla umístěna křidélka. Ke koncům křídla letounu typu SAM-7 byly uchyceny svislé ocasní plochy (SOP) typu Scheibe s tvarem trojúhelníku se zaoblenými rohy a směrovými kormidly na odtokové hraně. Směrová kormidla tohoto stroje byla opatřena rohovými odlehčovacími ploškami a byla potažena plátnem. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu SAM-7 tvořil tříbodový kolový podvozek ostruhového typu. Hlavní podvozky měly rozchod 2,80 m a zatahovaly se do útrob křídla, směrem k podélné ose trupu. Ostruhový podvozek byl řešen jako pevný (nezatahovatelný) a neřiditelný.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Mikulin M-34R s max. výkonem 800 hp

Výzbroj:     dva 7,62 mm synchronní kulomety typu ŠKAS, instalované nad motorem, a dva pohyblivě lafetované kulomety toho samého typu, instalované v ocasním střelišti určeném k obraně zadní polosféry. Jediný dokončený prototyp tohoto stroje ale instalaci výzbroje postrádal.

* pouze vypočtený odhad

poslední úpravy provedeny dne: 18.11.2020