MAI MAI-68

Typ:  výzkumný bezmotorový kluzák

Určení:  výzkum letových vlastností, stability a ovladatelnosti letounu koncipovaného jako tzv. létající křídlo

Historie:  Zkušenosti získané v průběhu projektování a letových zkoušek experimentálních létajících křídel typu MAI-62 a MAI-63/-63M V.P. Puškin, jeden ze studentů Moskevského Aviatického Institutu (MAI),  krátce nato, v roce 1966, zužitkoval v konstrukci dalšího letounu této kategorie. Ten přitom vešel ve známost pod označením MAI-68 a celkové uspořádání přebíral od bezmotorového modelu MAI-63. Na vývoji tohoto posledního létajícího křídla z řady MAI se podílely též další žáci výše uvedeného institutu, G.S. Sadekov, L.A. Matveeva a V.I. Figurovskij. Dohled nad veškerou činností na toto téma držel, stejně jako v případě obou předchozích typů, A.I. Pecuch. Bezmotorový model MAI-68 byl přitom na rozdíl od svých předchůdců vyprojektován s ohledem na požadavky na jednomístné cvičné kluzáky klasické koncepce. Práce na jediném prototypu tohoto stroje se rozeběhly v roce 1968 a byly završeny v roce 1970. Zkoušky jediného prototypu kluzáku MAI-68, které byly realizovány na letišti ASK MAI, se rozeběhly v červenci roku 1970. Vlastní letové zkoušky předcházely zkoušky rolovací. Pro tyto potřeby byl využíván standardní naviják typu Hercules III. V průběhu zmíněných rolovacích zkoušek byla kromě stability a ovladatelnosti prověřována též efektivita směrového řízení. Z hlediska podélné i příčné ovladatelnosti byl tento stroj hodnocen kladně. Směrové řízení ale muselo doznat úprav, protože reagovalo se zpožděním. Zmíněné úpravy přitom jedinému prototypu kluzáku MAI-68 umožnily provádět lety ve výškách 250 až 300 m a otočky z náklonem 30° až 45°. Do roku 1972 jediný prototyp kluzáku typu MAI-68 vykonal celkem 42 zkušebních letů, 12 ve výšce 1 až 2 m, 26 ve výšce 40 až 70 m a 4 ve výšce 250 až 300 m. Do vzduchu byl přitom tento stroj dopravován ve vleku za pístovým hornoplošníkem typu Jak-12 (Creek). Poté, v letech 1973 až 1974, byl jediný prototyp kluzáku MAI-68 intenzivně testován institutem CAGI (Centrální institut aero- a hydrodnamiky). Součástí zkoušek u CAGI se mimo jiné stalo studium stability a ovladatelnosti tohoto stroje při rychlostech blížících se rychlosti kritické. Minimální letová rychlost kluzáku typu MAI-68 přitom činila 45 km/h. Kromě toho byl pozorován pozitivní vliv přízemního efektu na vzletové a přistávací charakteristiky. Jeho původcem se přitom stala značná hloubka střední části křídla. Kromě toho byla studována efektivita poněkud netradičně pojatých koncových křídelních aerodynamických brzd. Jejich poslání totiž plnily jakési rozštěpné klapky, které zároveň zastávaly funkci výškového a směrového kormidla. Přitom bylo zjištěno, že jejich rozevřením, dochází k razantnímu poklesu rychlosti provázeným jen nepatrným zvedáním „čumáku“ směrem nahoru. Protože celý zkušební program jediného prototypu kluzáku typu MAI-68 zakončilo nanejvýš kladné hodnocení, V.P. Puškin později postavil a odzkoušel ještě dva takto koncipované letouny.

Popis:  Experimentální bezmotorový kluzák typu MAI-68 byl řešen jako jednomístné létající křídlo. Zatímco vnitřní konstrukce a náběžná hrana tohoto stroje byla zhotovena z kovu, potah měl plátěnou konstrukci. Křídlo kluzáku MAI-68 se sestávalo ze tří částí, a to z robustní střední části se značnou hloubkou, náběžnou hranou s kladným úhlem šípu a odtokovou hranou se záporným úhlem šípu a dvou štíhlých šípových vnějších částí. Jejich konce se vyznačovaly výrazným kladným vzepětím a byly zahnuty pod úhlem 90° směrem dozadu. Odtoková hrana těchto ohnutých konců křídla byla pohyblivá a zastávala funkci výškového kormidla, směrového kormidla a aerodynamických brzd zároveň. Ve dvou posledně uvedených případech se jejich horní a spodní plochy rozevíraly směrem od sebe, obdobně jako nůžky. Směrové ovládání bylo přitom zajištěno rozevřením levé nebo pravé koncové plošky. Zatímco rozevřením pravé plošky docházelo vlivem vzrůstu aerodynamického odporu na pravé straně k natáčení směrem doprava, v případě rozevření té levé doleva. Pokud tyto plošky plnily funkci aerodynamických brzd, rozevíraly se obě současně. Na odtokové hraně vnějších částí křídla se nacházela též křidélka. Ta byla umístěna přímo mezi výškovými kormidly a přechody vnějších částí křídla, na kterých se nacházely mohutné aerodynamické hřebeny, ve střední část křídla. Náběžná hrana střední i obou vnějších částí křídla měla identický kladný úhel šípu. Svislou ocasní plochu kluzák typu MAI-68 zcela postrádal. Směrové ovládání tohoto stroje totiž obstarávaly, jako již bylo řečeno, koncové křídelní pohyblivé plošky, které se díky značné šípovitosti křídla nacházely ve značné vzdálenosti od aerodynamického těžiště. Jednomístný uzavřený kokpit se nacházel uvnitř štíhlé doutníkovité gondoly vetknuté do středu náběžné hrany křídla a byl opatřen protáhlým vyklápěcím (směrem do strany) jednodílným zaobleným „stíhačkovým“ polokapkovitým průzračným překrytem. Protože byla z průzračného materiálu kromě zmíněného vyklápěcího překrytu zhotovena i část potahu střední části křídla, pilotní kabina kluzáku MAI-68 poskytovala výborný výhled. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje se sestávalo z lyže nacházející se pod špici trupové gondoly, kolečka místěného pod zádí trupové gondoly a dvou odpružených podpěr instalovaných pod konci křídla.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot 

Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2013