Typ:  frontový stíhací letoun

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních vojsk

Historie:  V roce 1938 byl do vývojových plánů OKO (vývojově-konstrukční oddělení) závodu č.43 z Kyjeva z podmětu šéfkonstruktéra V.K. Tairova začleněn obratný jednomístný stíhací letoun smíšené konstrukce. Zmíněný stroj obdržel označení OKO-4 a byl řešen jako jednomotorový jedenapůlplošník s krátkým vřetenovitým trupem, uzavřenou pilotní kabinou, nevyztuženými nosnými plochami, klasicky koncipovanými ocasními plochami a zatahovatelným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Dolní křídlo letounu typu OKO-4 bylo instalováno na dolnoplošné pozici, ve větší vzdálenosti od přídě trupu než horní křídlo, a v porovnání s křídlem horním mělo menší rozpětí a plochu. Naproti tomu větší horní křídlo bylo umístěno na středoplošné pozici a bylo koncipováno jako „racek“. Použití dvouplošného křídla bez mezikřídelních vzpěr mělo přitom letounu typu OKO-4 zajistit obratnost dvouplošníku a současně rychlost jednoplošníku. Shodně řešené nosné plochy měl též letoun typu I-207 (Samoljot 7211) z dílny A.A. Borovkova a I.F. Florova, jehož první prototyp poprvé vzlétl dne 5. května 1937. Letoun typu OKO-4 byl vyprojektován pro 1 100 hp hvězdicový (vzduchem chlazený) dvouřadý 14-ti válec typu M-88 z dílny S.K. Tumanského. Dle předběžných výpočtů měl tento stroj mít max. rychlost 522 km/h (ve výšce 7 500 m), přistávací rychlost 100 km/h, dostup 12 100 m a dolet 1 000 km. Výstup na výšku 8 000 m měl zvládnout za 7,7 min. Jeho výzbroj se měla sestávat ze čtyř synchronních kulometů, čtyř kulometů ráže 7,62 mm nebo dvou kulometů ráže 12,7 m a dvou kulometů ráže 7,62 m. Pod dolní křídlo letounu typu OKO-4 mělo být možné zavěsit dvě pumy o hmotnosti po 100 kg. Projekt tohoto stroje byl zpracován nejen ve verzi stíhací, ale též ve verzi útočné. Pro potřeby zkušebního programu měly být vyrobena dva prototypy letounu typu OKO-4. Zatímco ten první měl být ke státním zkouškám odevzdán v prosinci roku 1938, termín předání druhého prototypu letounu typu OKO-4 ke zkouškám státním byl stanoven na únor roku 1939. Termín dokončení prvního z nich byl ale později na žádost Tairova posunut o deset měsíců. Konstrukční tým OKO byl totiž tehdy značně vytížen pracemi na dvoumotorovém stíhacím letounu typu OKO-6 (budoucí Ta-1/3). Další důvodem této žádosti byla skutečnost, že výrobce nebyl schopen dodat motor typu M-88 pro prototyp letounu typu OKO-4 v požadovaném termínu. Stavbu prototypu tohoto stroje se ale nakonec dokončit nepodařilo. V době, kdy se jeho kompletace nacházela ve fázi 40-ti % technické připravenosti, byl totiž programu OKO-4 s definitivní platností zastaven. Jedním z důvodů toho byla vytíženost konstrukčního týmu OKO pracemi na již zmíněném typu OKO-6. Dalším důvodem zastavení vývoje letounu typu OKO-4 byly pochybnosti o tom, zda tento stroj bude skutečně dosahovat vypočtených výkonnostních parametrů. Kromě toho Tairov nevěřil, že tento typ obstojí před konkurenčními jednomotorovými stíhacími dvouplošníky typy I-190 z dílny N.N. Polikarpova a I-207 z dílny A.A. Borovkova a I.F. Florova.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  rozestavěn jeden prototyp (kompletace tohoto stroje byla zastavena ve fázi 40-ti % technické připravenosti)

Uživatelé:  žádní

Posádka:   jeden pilot

Pohon:      jeden pístový motor typu Tumanskij M-88 s max. výkonem 1 100 hp

Výzbroj:    čtyři 7,62 m synchronní kulomety typu ŠKAS se zásobou 850 nábojů na hlaveň nebo dva 12,7 mm synchronní kulomety blíže nespecifikovaného typu se zásobou 250 nábojů na hlaveň a dva 7,62 m synchronní kulomety typu ŠKAS se zásobou 850 nábojů na hlaveň, vestavěné do přídě trupu, a dvě pumy o hmotnosti po 100 kg, přepravované pod dolním křídlem