Kočerigin TŠ-3 (CKB-4)

Typ:  těžký útočný letoun

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Historie:  První pancéřovaný útočný letoun sovětské konstrukce vešel ve známost jako TŠ-2 a byl vyprojektován S.A. Kočeriginem v CKB (Centrální konstrukční kancelář) závodu č.39. Zmíněný stroj byl pojat jako dvoumístný dvouplošník s klasicky koncipovanými ocasními plochami a pevným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Pohonná jednotka tohoto letounu v podobě 680 hp kapalinou chlazeného 12-ti válce typu M-17 spolu s chladiči vody a oleje, hlavní palivovou nádrží a dvojicí tandemově uspořádaných otevřených kokpitů byla přitom umístěna uvnitř pancéřové vany. Organická výzbroj letounu typu TŠ-2 se sestávala ze dvou 7,62 mm synchronních kulometů typu PV-1 a jednoho nebo dvou pohyblivých  kulometů té samé ráže, které sloužily k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Pod křídlo tohoto stroje bylo navíc možné umístit dva střelecké kontejnery, každý se čtyřmi kulomety typu PV-1, nebo schrány s ručními granáty. Letoun typu TŠ-2 byl postaven, v roce 1930, ve dvou prototypech. Pro ten první se přitom začalo později používat označení TŠ-1. Zmíněný stroj měl ale celou řadu nedostatků. Tím nejvíce závažným byla přitom nedostatečná výkonnost motoru typu M-17 (licenční kopie německého typu BMW VI). V této souvislosti začala být  již na počátku roku 1931 zvažována stavba dalšího prototypu letounu typu TŠ-2, který se měl kromě instalace silnějšího motoru vyznačovat též vestavbou baterie kulometů, pumovnic a palivových nádrží do křídla s celokovovou konstrukcí. Jako pohonná jednotka tohoto stroje byl zpočátku zvažován kapalinou chlazený 18-ti válec typu M-27 z dílny A.A. Bessonova. Zmíněný motor se vyznačoval uspořádáním řad válců do tvaru písmene „X“ a měl projektovaný výkon 700 až 900 hp. Vývoj této pohonné jednotky byl ale na počátku roku 1932 zastaven po dokončení malé zkušební série. Přednost ve výrobě totiž dostal více konvenčně řešený 800 hp kapalinou chlazený vidlicový 12-ti válec typu M-34 z dílny A.A. Mikulina. Ten se též následně dostal do středu pozornosti tvůrců útočného speciálu typu TŠ-2. V roce 1933 se tak v konstrukční skupině č.1 CKB S.A. Kočerigina rozeběhly práce na projektu jednoplošného nástupce dvouplošného útočného letounu typu TŠ-2 poháněného motorem typu M-34. Na vývoji zmíněného stroje, který byl znám jako TŠ-3 nebo též jako CKB-4, se přitom aktivně podílel též M.I. Gurjevič. Letoun typu TŠ-3 konstrukční tým CKB pojal jako jednomotorový dvoumístný dolnoplošník s klasicky koncipovanými ocasními plochami a pevným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Při projektování tohoto stroje byl kladen velký důraz na dobrý výhled z pilotní kabiny, vysokou odolnost proti nepřátelské palbě, velkou palebnou sílu a snadné přezbrojení před dalším bojovým vzletem. Střelecká výzbroj letounu typu TŠ-3 se sestávala z pěti párů 7,62 mm kulometů typu ŠKAS, které byly vestavěny do křídla, a jednoho pohyblivého kulometu toho samého typu. Ten byl obsluhován druhým členem posádky a sloužil k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Uvnitř šesti pumovnic, které se nacházely mezi křídelními nosníky, nebo na šesti vnějších křídelních závěsnících tento stroj mohl přepravovat náklad pum do celkové hmotnosti 250 až 400 kg. Práce na úvodním projektu letounu typu TŠ-3 se podařilo završit na jaře roku 1933. Maketa tohoto stroje byla tzv. maketní komisí přezkoumána dne 3. června toho samého roku. Úvodní projekt spolu s maketou letounu typu TŠ-3 byl zástupci VVS schválen. Určité výtky byly vzneseny pouze k výhledu z obou kokpitů. Kromě toho byl vysloven požadavek na redukci počtu kulometů z deseti na šest. Tak velká palebná síla byla totiž shledána jako nadbytečná. I přesto padlo rozhodnutí, aby byl prototyp letounu typu TŠ-3 opatřen deseti kulomety, jak bylo původně plánováno. Zda je palebná síla tohoto stroje dostatečná nebo nadbytečná mělo pak být posouzeno na základě výsledků střeleckých zkoušek. Letoun typu TŠ-3 byl postaven ve dvou prototypech. Letové zkoušky prvního z nich se rozeběhly v roce 1934. Zkoušky zmíněného stroje zajistil pilot V.K. Kokkinaki, který se o něm pochvalně vyjadřoval i před samotným Stalinem. V přízemní výšce prototyp letounu typu TŠ-3 dosahoval rychlosti 247 km/h. Výstup na výšku 3 000 m mu zabral 11 min. Dolet tohoto stroje činil 470 km. Výkonnostními parametry sice letoun typu TŠ-3 požadavky z roku 1932 kladné na letoun této kategorie splňoval, v roce 1934 již ale bylo výkonnostní parametry tohoto stroje možné považovat, díky rychlým pokrokům ve vývoji letectví, za nedostatečné. To přitom spolu s problémy s chlazením pohonné jednotky vedlo k tomu, že jeho vývoj nakonec nepřekročil prototypové stádium. I přesto bylo letoun typu TŠ-3 možné považovat za nejvíce vydařený pancéřovaný útočný letoun sovětské konstrukce první poloviny 30. let. Mezi hlavní důvody neúspěchu ve vývoji letounů této kategorie v SSSR na počátku 30. let bylo možné řadit nedostupnost dostatečně výkonné pohonné jednotky a lehkých a zároveň velmi pevných konstrukčních materiálů. Díky posledně uvedenému byly pancéřované draky sovětských útočných letounů té doby nadměrně těžké. Kromě toho se tehdy nedařilo úspěšně vyřešit chlazení motoru uzavřeného uvnitř pancéřové „vany“. Dalším nedostatkem sovětských útočných letounů z počátku 30. let byl velmi špatný výhled z kabiny přes příď trupu. Útočné letky VVS se tak až do roku 1941, kdy se rozeběhla produkce legendárního pancéřovaného útočného letounu typu Il-2 (Bark) z dílny S.V. Iljušina, musely plně spoléhat na mírně upravené průzkumné a lehké bombardovací letouny.

Popis:  Dvoumístný jednomotorový těžký útočný letoun typu TŠ-3 byl řešen jako dolnoplošník s klasicky koncipovanými ocasními plochami. Poměrně úzký trup tohoto stroje měl průřez na výšku postaveného obdélníku a hranatý krabicovitý profil. Přední část trupu letounu typu TŠ-3 měla podobu pancéřové „vany“, která byla sešroubována a snýtována z plochých a ohýbaných segmentů. Naproti tomu zadní část trupu tohoto stroje měla příhradovou kostru a plátěný potah. Kostra zadní části trupu letounu typu TŠ-3 byla svařena z ocelových trubek a vyztužena vypínacími lany. Uvnitř pancéřové „vany“ tohoto stroje se nacházela pohonná jednotka, chladič oleje, chladič vody a tandemově uspořádaná pracoviště dvoučlenné posádky. Zatímco čelní pancíř měl tloušťku 8 mm, tloušťka břicha, boků a zádě pancéřové „vany“ letounu typu TŠ-3 činila 6 mm. Hřbetní pancíř měl tloušťku 5 mm a chránil útroby pancéřové „vany“ pouze v oblasti za motorem. Motor letounu typu TŠ-3 nebyl z vrchu pancéřován. Celková hmotnost pancéřové ochrany tohoto stroje přitom činila 576 kg. V čele pancéřové vany letounu typu TŠ-3 se nacházela instalace 750 hp kapalinou chlazeného vidlicového 12-ti válce typu M-34F. Zmíněný motor přitom roztáčel jednu dvoulistou vrtuli v tažném uspořádání. K chlazení chladící kapaliny pohonné jednotky tohoto stroje v podobě vody sloužil výsuvný chladič voštinového typu. Zmíněný chladič byl chráněn 6 mm pancířem a při útoku na pozemní cíl byl kompletně zatažen do útrob pancéřové „vany“, v oblasti za motorem. V tomto případě byl chladný venkovní vzduch k chladiči přiváděn hranatým lapačem, který se nacházel v čele pancéřové motorové kapoty, přímo pod vrtulovým kuželem, a byl opatřen pancéřovou žaluzií. K odvodu ohřátého vzduchu pak sloužila řada štěrbinových průduchů, která se nacházela na břichu trupu, přímo za výsuvným chladičem. V zadní části pancéřové „vany“ letounu typu TŠ-3 byla umístěna dvojice otevřených tandemově uspořádaných kokpitů. Zatímco vpředu seděl pilot, vzadu se nacházelo pracoviště navigátora-bombometčíka-střelce. Pracoviště pilota tohoto stroje bylo opatřeno hranatým překrytem, který byl zezadu otevřený. Zasklení překrytu pilotního prostoru letounu typu TŠ-3 se sestávalo ze tří čelních okének, jednoho obdélníkového a dvou trojúhelníkových, jednoho páru postranních lichoběžníkových okének a jednoho hřbetního okénka s obdélníkovým tvarem. Součástí kokpitu druhého člena posádky bylo zase otevřené kruhové střeliště s jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS, který sloužil k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Dolnoplošně uspořádané křídlo letounu typu TŠ-3 mělo rozpětí 16,50 m, plochu 45,04 m², půdorys ve tvaru lichoběžníku a zaoblené koncové oblouky. Kuli výhledu z obou kokpitů mělo křídlo tohoto stroje u kořenů zmenšenou hloubku. Kostra křídla letounu typu TŠ-3 byla zhotovena z duralu. Naproti tomu potah křídla tohoto stroje byl plátěný. Křídlo letounu typu TŠ-3 bylo vyztuženo, z vrchu, jedním párem mohutných vzpěr s tvarem obráceného písmene „V“. Do náběžné hrany křídla tohoto stroje bylo vetknuto pět párů 7,62 mm kulometů typu ŠKAS. Přímo mezi křídelními nosníky letounu typu TŠ-3 se nacházelo šest malých zbraňových šachet. Ty byly určeny k přepravě pum malých ráží. K přepravě pum větších ráží a nádrží na rozptylování BCHL byly určeny tři páry vnějších křídelních závěsníků. Mechanizace křídla letounu typu TŠ-3 se omezovala na křidélka. Ocasní plochy tohoto stroje měly duralovou kostru a plátěný potah a sestávaly se z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP) se zaobleným tvarem, která tvořila zakončení trupu, a jedné vyztužené (za pomoci jednoho páru vzpěr s tvarem písmene „N“) hornoplošně uspořádané vodorovné plochy (VOP) s lichoběžníkovým půdorysem. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházelo směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP okupovala dvojice výškových kormidel. Směrovka i obě dvě výškovky letounu typu TŠ-3 byly opatřeny vyvažovací ploškou. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil pevný (nezatahovatelný) podvozek ostruhového typu. Hlavní podvozky letounu typu TŠ-3 byly instalovány pod křídlem, na úrovni vnitřního páru kulometů, a byly osazeny koly s rozměry 900 x 200 mm. Nohy hlavních podvozků tohoto stroje byly opatřeny pryžovými tlumiči a mohutnými aerodynamickými kryty. Ostruhový podvozek letounu typu TŠ-3 byl instalován pod zádí trupu, na úrovni VOP a byl osazen kluznou patkou.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  dva prototypy

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a navigátor-bombometčík-střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Mikulin M-34F s max. výkonem 750 hp          

Výzbroj:     deset 7,62 mm kulometů typu ŠKAS, vestavěných do křídla, jeden pohyblivý kulomet toho samého typu, instalovaný v otevřeném hřbetním kruhovém střelišti určeném k obraně zadní polosféry, a náklad pum do celkové hmotnosti 250 až 400 kg, přepravovaný v šesti malých křídelních pumovnicích nebo na šesti vnějších křídelních závěsnících. Na křídelní závěsníky tohoto stroje lze kromě pum umístit též kontejnery pro rozptylování BCHL.

poslední úpravy provedeny dne: 12.3.2021