Kočerigin PS-43 

Typ:  civilní poštovní modifikace útočného a lehkého bombardovacího letounu typu BŠ-1

Určení:  přeprava nákladu a pošty

Odlišnosti od letounu BŠ-1:

- absence defenzivní i ofenzivní výzbroje a speciálního vojenského vybavení

Historie:  V roce 1937 Hlavní správa Civilního letectva (GU GVF) vypsala specifikace na civilní verzi útočného a lehkého bombardovacího letounu typu V-11G americké značky Vultee, který byl právě tehdy zaváděn, pod označením BŠ-1, do výrobního programu závodu č.1. Ten samý rok měly být pro GVF pořízeny tři tyto stroje. K jejich dodání ale nedošlo. Vše se změnilo až na konci roku 1938. Letoun typu BŠ-1 byl totiž již tehdy beznadějně morálně zastaralý, a tak VVS o něj zcela ztratilo zájem. Proti zavedení tohoto typu ale hovořila též dostupnost výkonnější domácí alternativy v podobě letounu typu R-10 z dílny I.G. Němana a BB-1 (Su-2) z dílny P.O. Suchoje. Z tohoto důvodu byla produkce letounu typu BŠ-1 ještě před koncem roku 1938 zastavena po dokončeních pouhých 38-ti až 50-ti exemplářů. Protože VVS o zmíněné stroje nejevilo zájem, následně byly nabídnuty právě GVF. Dne 31. prosince 1938 bylo na pořízení letounů typu BŠ-1 pro GVF vyčleněno 15 miliónů rublů. První demilitarizované BŠ-1, které nesly označení PS-43, byly ale nakonec zalétány až v dubnu roku 1939. Důvodem toho byla nedostupnost motorů typu M-62IR. Zmíněný motor byl totiž tehdy nedostatkovým zbožím. Jeho výroba probíhala pomalým tempem. Díky nízké spolehlivosti bylo navíc tyto motory nutné na letadlech často měnit. Kromě toho byly motory typu M-62IR tehdy prioritně dodávány VVS. Dne 1. září 1939 se na inventáři Aeroflotu nacházely dva letouny typu PS-43. Zatímco jeden z nich provozovala Jiho-Kazachstánská správa GVF, ten druhý létal u letky zvláštního určení. Zmíněná letka se přitom v zimě 1939 až 1940 stala součástí Zvláštní letecké skupiny, která zajišťovala přepravu osob a nákladu v rámci podpory pozemní armády ve válce s Finskem. Dne 15. června 1940 již Aeroflot disponoval 23-ti letouny typu PS-43. Ne všechny byly ale tehdy letuschopné. Na technickém stavu mnohých z nich se totiž projevilo dvouleté stání pod širým nebem. Skladování letecké techniky pod širým nebem bylo přitom tehdy v SSSR běžnou praxí. Špatný technický stav spolu s nedostatkem motorů typu M-62IR si ale vyžádal již na konci roku 1940 hned 16 letounů typu PS-43 uskladnit a zakonzervovat. I přesto byly tyto stroje na přelomu let 1940 a 1941 provozovány hned několika správami GVF. Letouny typu PS-43 přitom tehdy zajišťovaly obsluhu linek Moskva – Kyjev, Moskva – Taškent a Kyjev – Oděsa. U pilotů GVF byly tyto stroje poměrně oblíbené, mimo jiné díky dobré ergonomii kabiny a spolehlivému mechanismu pro zasouvání a vysouvání podvozku. Po zahájení Velké vlastenecké války, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk na území SSSR, byly letouny typu PS-43 využívány, po boku dalších letounů Aeroflotu, k podpoře Rudé armády. Civilní letouny, které tehdy působily v zájmu různých Frontů a Flotil, byly soustředěny u zvláštních leteckých skupin a odřadů. První takové útvary byly přitom zformovány dne 25. června 1941. První dva letouny typu PS-43, které se dočkaly vojenské služby, původně náležely Ukrajinské správě GVF. Provozovatelem zmíněných strojů se konkrétně stala Kyjevská letecká skupina. Dne 1. července toho samého roku se na inventáři zmíněné letecké skupiny již nacházely tři letouny typu PS-43. Jeden letoun tohoto typu se stal dokonce součástí letadlového parku útočné letky 69. stíhacího leteckého pluku (IAP), který operoval poblíž Oděsy. Ve zmíněné letce přitom zmíněný stroj působil po boku čtyř útočných letounů typu Il-2 (Bark), jednoho průzkumného a lehkého bombardovacího letounu typu R-5 a jednoho bombardovacího letounu typu S.79 italské značky Sovoia-Marchetti, který předtím létal u vzdušných sil Jugoslávie. Zda byl vyzbrojen a jak, není bohužel známo. V říjnu roku 1941, při odsunu 69. IAP z Oděsy, byl zmíněný exemplář letounu typu PS-43 přelétnut na Krym. Zde ale při přistání havaroval. Posádka sice vyvázla bez zranění, zmíněný stroj byl však na odpis. Od července roku 1941 začaly být letouny typu PS-43 soustřeďovány u 2. letky Moskevské letecké skupiny zvláštního určení (MAGON), která sídlila na moskevském Centrálním letišti. Do září toho samého roku sem dorazilo 20 těchto strojů, z toho osm v červenci, čtyři v srpnu a osm září. Letouny typu PS-43 ze stavu 2. letky MAGON byly používány zejména k spojovacím a kurýrním letům. Vzhledem k tomu, že tedy mělo vzdušnou převahu Luftwaffe, jejich nasazení se neobešlo bez ztrát. První letoun typu PS-43 byl ztracen již v červenci roku 1941. Ke ztrátě dalšího tohoto stroje došlo v následujícím měsíci. Následně byl proto do zadní kabiny těchto strojů instalován obranný post s pohyblivým kulometem. Zatímco při spojovacích misích jeho obsluhu obstarával palubní mechanik, při kurýrních letech byl zmíněný obranný kulomet obsluhován cestujícím, tj. polním maršálem. Vzhledem k tomu, že ani palubní mechanici ani polní maršálové nebyli zkušenými palubními střelci, efektivita takového obranného opatření byla více než sporadická. V září roku 1941 proto 2. letka MAGON zaznamenala další dvě bojové ztráty. Poté, co se na podzim toho samého roku německá vojska nebezpečně přiblížila k Moskvě, byly letouny typu PS-43 ze stavu 2. letky MAGON využívány k vzdušnému průzkumu. Za jejich pomoci byly konkrétně vyhledávány pozice nepřátelských vojsk v okolí Malojaroslavce, Možajska, Volokolamska a Kalugy. Využití letounů typu PS-43 v roli průzkumných strojů bylo přitom možné považovat za úspěšné. Dne 25. září 1941 byla z 2. letky MAGON a 200. odřadu Moskevské správy GVF zformována Zvláštní letecká skupina spojů (OAGS). Domovskou základnou OAGS, která se stala provozovatelem všech přeživších letounů typu PS-43, bylo podmoskevské letiště Mjačkovo. Na počátku října roku 1941 zmíněný útvar disponoval 16-ti letouny typu PS-43. V následujícím měsíci OAGS přišla o jeden tento stroj. V prosinci toho samého roku byl jeden letoun typu PS-43 sestřelen německým protiletadlovým dělostřelectvem. Na konci roku 1941 všechny letouny typu PS-43 operovaly výhradně na frontě. V týlu již nepůsobil ani jeden z těchto strojů. V zimě 1941 až 1942 se letouny typu PS-43 podílely na tzv. vzdušném mostu mezi obklíčeným Leningradem a neokupovaným zbytkem země. Na jaře roku 1942 byl u těchto strojů zaznamenán prudký vzrůst nehodovosti. Jenom v průběhu druhého čtvrtletí toho roku se událo osm nehod. To byl přitom důsledek toho, že byly mezitím od OAGS odveleni nejvíce zkušení piloti k bojovým útvarům. Dne 1. května 1942 se u OAGS nacházelo 13 letounů typu PS-43. Další tři tyto stroje tehdy provozovala Kyjevská letecká skupina. Jeden letoun tohoto typu byl ve stejnou dobu v letecké škole VVS z Grozného. Zmíněný stroj se přitom do Grozného dostal při odsunu z území Ukrajiny. Později byl však předán Severo-Kavkazské skupině GVF. Zmíněný stroj měl ale poněkud nešťastný osud. Dne 27. června 1942 s ním byl totiž pilot kuli tomu, že se mu nechtěl vysunout podvozek, nucen dosednout „na břicho“. Následně byl sice opraven a uveden zpět do provozu, dne 24. října toho samého roku byl ale sestřelen německým stíhačem nad mořem. Přitom zahynul jeho pilot i cestující. V průběhu roku 1942 byly u všech letounů typu PS-43, které se tehdy ještě nacházely ve službě, původní podvozkové tlumiče americké výroby nahrazeny pneumo-hydraulickými tlumiči sovětské konstrukce. Prakticky ve stejnou dobu byl u všech těchto strojů v systému pro vysouvání a zasouvání podvozku původní olej americké výroby nahrazen domácím mrazuvzdorným olejem. Původní olej totiž tuhnul již při teplotě -15 °C. Z tohoto důvodu se do té doby s letouny typu PS-43 v zimě létalo s vysunutým podvozkem, což ale sebou přinášelo pokles rychlosti o nějakých 25 až 30 km/h. Na konci roku 1942 byla OAGS přetransformována v 3. leteckou divizi spojů. Letouny typu PS-43 se ale dočkaly též nasazení v bitvě o Stalingrad. V rámci bitvy o Stalingrad přitom svůj náklad vykládaly v Astrachani. Z Astrachaně přímo na frontu byl pak tento náklad dopravován letouny typu R-5. Protože letoun typu PS-43 měl, díky odolné celokovové konstrukci, poměrně velkou životnost, dne 1. ledna 1943 se v provozu stále ještě nacházel v počtu 14-ti exemplářů. V prosinci toho samého roku bylo evidováno již jen 12-ti těchto strojů. Mezitím, dne 12. března, byl totiž jeden letoun typu PS-43 zničen nárazem do lodního stožáru při letu v malé výšce, zatímco další letoun tohoto typu byl, dne 29. dubna, sestřelen německým stíhačem. Dne 1. června 1944 se v provozu nacházelo ještě devět letounů typu PS-43. Na konci toho samého roku bylo evidováno již jen osm těchto strojů. V lednu roku 1945 se tři letouny typu PS-43 nacházely v Lvově. Zmíněné stroje byly přitom používány k přepravě pošty k útvarům 1. a 4. Ukrajinského Frontu a 1. Běloruského Frontu. Ve stejnou dobu po jednom letounu typu PS-43 bázovalo v Kaunasu a Minsku. Za pomoci těchto strojů byla zase dopravována pošta k útvarům 1. Pribaltijského Frontu a 2. a 3. Běloruského Frontu. V září roku 1945 se již v provozu nenacházel jediný exemplář letounu typu PS-43.

Verze:  -

Vyrobeno:  nejméně 23 exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových BŠ-1)

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Švecov M-62IR s max. výkonem 1 000 hp     

Kapacita:    jeden pasažér nebo náklad

Výzbroj:     žádná