Mil Mi-8VKP (Mi-8VzPU/BUS) (‘Hip D’)        

Typ:  speciální modifikace středně těžkého víceúčelového vrtulníku typu Mi-8T (Hip C) zastávající roli vzdušného velitelského stanoviště

Určení:  řízení činnosti pozemních jednotek o minimální velikosti divize

Odlišnosti od modelu Mi-8T (Hip C):

- modifikovaný interiér nákladového prostoru. Po pravoboku nákladové kabiny tohoto modelu se nacházejí tři poněkud úzká oddělení s pracovišti operátorů. Další, čtvrté, pracoviště operátora je umístěno za přepážkou vetknutou do zadní části kabiny. Zbytek nákladového prostoru tohoto modelu vyplňuje důstojnický štáb a bloky speciálního vybavení.

- instalace VKV radiostanice typu R-111, která zajišťují spojení s pozemními jednotkami

- instalace retranslační stanice VKV rádiové komunikace typu R-130 nebo R-140

- instalace UKV radiostanice typu R-409

- instalace radiotelefonu typu R-804, který pracuje v decimetrovém a metrovém pásmu

- instalace radiostanic typu R-831 a R-874, které pracují v decimetrovém pásmu

- instalace jednoho páru štíhlých protáhlých krabicovitých kontejnerů na bocích střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Zmíněné kontejnery ukrývají část bloků speciálního vybavení a k bokům trupu jsou uchyceny za pomoci nosníků z trubkové příhradoviny.

- instalace jednoho páru rozměrných rámových antén po stranách hřbetu přední části ocasního nosníku, přímo za hřbetní nástavbou

- instalace jedné břitové a jedné prutové antény na hřbetu střední části ocasního nosníku

- instalace jednoho páru drátových antén po stranách ocasního nosníku

- instalace vysokého stožáru dvou drátových antén na břichu ocasního nosníku, na pozici dopplerovského snímače rychlostí a úhlu snosu

Historie:  V polovině 60. let se v SSSR do středu pozornosti dostala velitelská stanoviště umístěná na palubách letounů a vrtulníků. Důvodem toho se stala značná zranitelnost klasických pozemních velitelských stanovišť pozemních vojsk před novými útočními prostředky v podobě taktických a operativně-taktických balistických střel s jadernou bojovou hlavicí, které byly právě tehdy masově zaváděny do výzbroje států NATO. Zatímco pozemní velitelské štáby lze poměrně rychle vyřadit, zejména pak nečekaným útokem, odhalení a zneškodnění velitelských štábů umístěných na palubách letounů a vrtulníků je, díky možnosti rychlého přesunu, velmi obtížné. Pro vzdušná velitelská stanoviště ale hovořila též nesrovnatelně nižší pořizovací cena. Naléhavou poptávku po vzdušném velitelském stanovišti bylo přitom tehdy rozhodnuto uspokojit adaptací již sériově vyráběných letounů a vrtulníků. Toto řešení totiž sebou přinášelo nemalou úsporu času a prostředků na vývoj a v neposlední řadě též, díky dostupnosti zacvičeného pozemního personálu a náhradních dílů, prostředků na provoz. V případě vzdušné platformy velitelského stanoviště na úrovni divize přitom volba padla na středně těžký dvoumotorový transportní vrtulník typu Mi-8T (Hip C). Takto specializovaný vrtulník typu Mi-8T (Hip C) vešel ve známost jako Mi-8VKP (Hip D) nebo též jako Mi-8VzPU či Mi-8BUS a speciální spojovací vybavení přebíral od vzdušného velitelského stanoviště typu Mi-6VKP (Hook B), které vycházelo z těžkého transportního vrtulníku typu Mi-6 (Hook A) a zajišťovalo velení na úrovni Armády. Instalace speciálního vybavení byla přitom u tohoto modelu řešena tak, aby nikterak nezasahovala do původní konstrukce draku. Díky tomu bylo transportní vrtulníky typu Mi-8T (Hip C) na velitelské speciály typu Mi-8VKP (Hip D) možné přestavět v prostorách leteckých opravárenských závodů (ARZ). Protože se počítalo s tím, že jednotlivé radiostanice speciálu typu Mi-8VKP (Hip D) nebudou používány zároveň, nebyla řešena jejich vzájemná elektromagnetická kompatibilita. Na počátku 70. let konverzí na speciál Mi-8VKP (Hip D) prošlo cca 60 až 70 transportních vrtulníků typu Mi-8T (Hip C). Ty pak ve výzbroji armádního letectva nahradily velitelské speciály typu Mi-4VKP a Mi-4VPU, které vycházely z jednomotorového pístového středně těžkého transportního vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). Speciální vybavení tohoto modelu bylo ale poněkud rozměrné a těžké a v neposlední řadě též již beznadějně morálně zastaralé. Tak např. radiotelefon typu R-802 na počátku 70. let již využívaly pouze posádky letounů civilního Aeroflotu. Díky absenci jakékoliv automatice se navíc obsluha speciálního vybavení vrtulníkového velitelského stanoviště typu Mi-8VKP (Hip D) neobešla bez čtyř operátorů.

Verze:  -

Vyrobeno:  cca 60 až 70 exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových Mi-8T)

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

 

 

 

Posádka:    ?

Pohon:        dva turbohřídelové motory typu Izotov TV2-117A s max. výkonem po 1 500 hp            

Vybavení:   radiostanice typu R-111, R-409, R-831 a R-874, radiotelefon typu R-804 a retranslační stanice rádiové komunikace typu R-130 nebo R-140

 

 

TTD:  
Ø nosného rotoru: 21,29 m
Ø ocasního rotoru: 3,91 m
Celková délka: 25,35 m
Délka trupu: 18,22 m
Výška: 4,75 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup: ?
Max. dolet: ?

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2017