Typ:  pokročilá modifikace lehkého taktického transportního letounu typu An-24T (Coke)

Určení:  doprava nákladu a vojáků do blízkosti fronty, přeprava a shoz výsadku, odsun raněných a působení v roli pomocného bombardéru

Odlišnosti od letounu An-24T (Coke):

- instalace 900 kp pomocné proudové pohonné jednotky typu RU-19A-300 v zadní části pravé motorové gondoly, kterou lze při stání na zemi vyklopit (kuli přístupu při údržbě) směrem nahoru, na místo pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TG-16M. Motor typu RU-19A-300 využívá lapač vzduchu, který se nachází na levoboku zadní části motorové gondoly, a kruhovou trysku tvořící zakončení motorové gondoly. Naproti tomu lapač vzduchu a výfuková trubice APU typu TG-16M se nachází na pravém boku zadní části motorové gondoly.

Historie:  Lehký taktický transportní letoun typu An-24T (Coke), který nebyl ničím jiným, než modifikací dvoumotorového turbovrtulového regionálního dopravního letounu typu An-24A (Coke), se neobešel bez nedostatků. Jedním z nich byl malý výkon pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TG-16M v některých situacích. Odmrazovací systém tohoto stroje měl totiž větší spotřebu vzduchu, než se předpokládalo. Při chodu na max. výkon tak spotřebovával 5 % z celkového množství vzduchu vháněného kompresorem do spalovacích komor pohonných jednotek. To sebou přinášelo pokles výkonu pohonného systému při vzletu o nepřípustných 15 %. Z tohoto důvodu bylo zapínání odmrazovacího systému při vzletu zakázáno. Zlepšení si ale žádaly též vzletové a přistávací charakteristiky v oblastech s velkou nadmořskou výškou a vysokou teplotou vzduchu. V této souvislosti se do středu pozornosti O.K. Antonova dostal malý 900 kp proudový motor typu RU-19-300, který byl vyprojektován OKB-300 S.K. Tumanského pro cvičný letoun typu Jak-30 (Magnum), jenž se nakonec nedočkal sériové výroby. Zmíněný motor byl totiž dostatečně malý a lehký na to, aby jej bylo možné vestavět do zadní části pravé podvozkové gondoly na místo APU typu TG-16M. Modifikace motoru typu RU-19-300 zastávající roli pomocné pohonné jednotky a pomocné palubní energetické jednotky zároveň vešla ve známost jako RU-19A-300 a v roce 1966 byla zavedena do výrobního programu závodu z Tjumenu. Zmíněný motor přitom dokázal zásobovat elektrickou energií a stlačeným vzduchem odmrazovací systém letounu typu An-24T (Coke) při chodu na max. výkon ve všech letových režimech. Kromě toho zbytkovým tahem zkracoval délku rozjezdu při vzletu a zvyšoval bezpečnost při výpadku jednoho motoru. Modifikace letounu typu An-24T (Coke) s instalací proudového motoru typu RU-19A-300 v zadní části pravé motorové gondoly na místo APU typu TG-16M vešla ve známost jako An-24RT (Coke). Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí čtvrtého sériového An-24T (CCCP-46280 / v.č.7910104), který zastával roli předváděcího stroje. V dubnu roku 1969 zmíněný stroj podnikl propagační turné po Indii. V rámci zmíněného turné vykonal celou řadu demonstračních letů s představiteli vzdušných sil Indie (IAF) na palubě. V jejich průběhu shazoval různý náklad z malých výšek a operoval z vysokohorských leteckých základen, které se nacházely v nadmořských výškách nad 4 000 m. Zájem ze strany IAF ale letoun typu An-24RT (Coke) nevzbudil. Důvodem toho byla nedostatečná výkonnostní rezerva pohonného systému pro bezpečný provoz ve vysokohorských oblastech. Součástí výrobního programu závodu č.39 z Irkutska se letoun typu An-24RT (Coke) stal v roce 1969. Letouny typu An-24RT (Coke) zde byly vyráběny souběžně s letouny typu An-24T (Coke), a to až do roku 1971. Produkce letounu typu An-24RT (Coke) se zastavila na 62-ti exemplářích. Provozovatelem většiny sériových An-24RT (Coke) se stalo VVS. Aeroflot převzal jenom čtyři tyto stroje. Čtyři letouny typu An-24RT (Coke) se staly součástí letadlového parku letectev MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) a MOM (Ministerstvo strojírenské výroby). Nevelký počet těchto strojů byl vyhrazen pro zahraniční zákazníky, včetně Bulharska, Rumunska a Súdánu. Zatímco dle některých zdrojů bylo vyrobeno 8 exportních An-24RT (Coke), dle jiných zdrojů bylo zahraničním zákazníkům dodáno 15 těchto strojů.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového An-24T) a 62 sériových strojů

Uživatelé:  Bulharsko, Rumunsko, Rusko, SSSR, Súdán a Ukrajina

Posádka:    dva piloti, navigátor, radista a palubní mechanik

Pohon:       dva turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-24T s max. výkonem po 2 820 hp a jeden pomocný proudový motor typu Tumanskij RU-19A-300 s max. tahem 900 kp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBN-3N Groza-24, instalovaný v přední části trupu

Vybavení:   - zaměřovací: optický bombardovací zaměřovač typu AIP-32 (zaměřovač typu OPB-1R s IČ adaptérem) nebo noční bombardovací zaměřovač typu NKPB-7 (jeho instalace je umístěna pod polokapkovitým průzorem nacházejícím se v ose břicha přední části trupu, přímo mezi dvířky šachty příďového podvozku a nouzovým výstupem)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří tandemově uspořádaných nestejně vysokých drobných tyčových antén instalované po jedné před překrytem pilotní kabiny a na břichu zadní části trupu)

Kapacita:    42 výsadkářů, 24 ležících či 37 sedících raněných s dvoučlenným lékařským doprovodem nebo náklad do celkové hmotnosti 5 300 kg (např. pět výsadkových palet typu PGS-500, 20 až 27 výsadkových pytlů typu PDUR-47 nebo 16 výsadkových kontejnerů typu PDSB-1 s municí a dalším materiálem), přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 15,68 m x 2,17 m x 1,77 m

Výzbroj:     500 kg pumy typu FAB-500M54, značkovací pumy, osvětlovací pumy, pouzdra s radiomajáky typu Štyr-1 či Ogonek (ty slouží pro označování pozic určených pro shoz výsadku) nebo pouzdra s výmetnicemi klamných IČ/RL cílů, přepravovaná na dvou párech demontovatelných tandemově uspořádaných závěsníků typu BD3-34 (s nosností po 500 kg) uchycených k okrajům břicha střední části trupu