Ch-28 (AS-9 Kyle)

Typ:  taktická letecká protiradiolokační řízená střela

Určení:  ničení pracujících pozemních radiolokačních stanic systémů protivzdušné obrany

Vyvinul:  Raduga

Verze:

Ch-28 – základní sériově vyráběná modifikace střely typu Ch-28

Ch-28E – exportní od počátku 80. let nabízená modifikace střely typu Ch-28

Historie:  Protože pozemní a palubní protiletadlové raketové systémy, které byly zařazeny ve druhé polovině 50. let do výzbroje ozbrojených sil obou znepřátelených bloků, bombardovacím letounům již prakticky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, další vývoj v oblasti útočných prostředků se mimo jiné zaměřil též na systémy pro aktivní a pasivní rušení radiolokátorů PVO a v neposlední řadě též na specializované protiradiolokační řízené střely. Vyřazení radiolokační stanice zarušením nebo dokonce úplným zničením totiž zajistí úplné oslepení PVO protivníka. Zatímco dálkové letectvo VVS tímto druhem zbraně v podobě střely typu KSR-11 (AS-5 Kelt) disponovalo již od roku 1962, specifikace na první taktický letecký protiradiolokační raketový systém, který vešel ve známost pod označením K-28P, frontového letectva VVS byly vypsány až dne 10. ledna 1963. Zmíněný útočný systém se měl sestávat z nadzvukového nosiče typu Jak-28N, palubní stanice radiotechnického průzkumu a dvou protiradiolokačních řízených střel s pasivním RL navedením typu Ch-28 (AS-9 Kyle). Z konstrukčního hlediska přitom tato střela nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou strategických protizemních střel řady Ch-22 (AS-4 Kitchen) a KSR-5 (AS-5 Kelt). Od nich střela typu Ch-28 (AS-9 Kyle) přebírala též poněkud nepraktický raketový pohon na KPL. Přestože VVS letoun typu Jak-28N nakonec odmítlo, pro střelu typu Ch-28 (AS-9 Kyle) to nebyl úplný konec. Později totiž byla i přes řadu nedostatků začleněna do zbraňového systému jednomotorového stíhacího-bombardéru typu Su-17M (Fitter C) a dvoumotorového frontového bombardéru typu Su-24 (Fencer) Zatímco prvně uvedený letoun se stal součástí letadlového parku VVS v roce 1974, druhý uvedený letoun byl prohlášen za operačně plně způsobilý v roce 1975. Mezi hlavními nedostatky této poněkud nepraktické zbraně bylo přitom možné řadit poněkud komplikovanou konstrukci, velké rozměry, velkou hmotnost a vysokou toxicitu okysličovadla raketového paliva. Ve výzbroji VVS se tato střela nyní již nenachází.

Uživatelé:  Irák, Libye, NDR, SSSR, Sýrie a Vietnam

Nosič:  Su-17M (‘Fitter C’) - 1 ks, Su-17M2 (‘Fitter D’) - 1 ks, Su-17M3 (‘Fitter H’) - 1 ks a Su-24/-24M (‘Fencer A-D’) - 2 ks

Naváděcí systém:  inerciální systém (autopilot typu APR-28) a pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PRG-28M (navádění na elektromagnetické záření emitované cílem); Naváděcí soustava této zbraně spolupracuje s pasivním lokátorem typu Filin letounu typu Su-24 (Fencer A/B/C), pasivním lokátorem typu Fantasmagorija letounu typu Su-24M (Fencer D) a pasivním lokátorem typu Metel-1A letounu typu Su-17M/M2/M3 (Fitter C/D/H). Zatímco prvně uvedený lokátor je vestavěn přímo do draku nosiče, poslední dva uvedené lokátory mají podobu podvěsných kontejnerů.

Pohon:  jeden dvoukomorový raketový motor na KPL typu Tumanskij R-253-300

Bojová hlavice:  kumulativně-trhavá typu 9A283 o hmotnosti 940 kg

 Poslední úpravy provedeny dne: 15.10.2010