Ch-20M (AS-3 Kangaroo)

Typ:  strategická letecká protizemní/protilodní řízená střela s plochou dráhou letu vzdušného raketového komplexu typu K-20

Vyvinul:  Mikojan-Gurjevič

Určení:  ničení rozměrných pozemních cílů a bojových uskupení letadlových lodí

Verze:

Ch-20 – první sériově vyráběná modifikace střely typu Ch-20 s nukleární bojovou hlavicí o síle 800 kt. Tento model se stal součástí zbraňového systému letounu Tu-95K (Bear B).

Ch-20M – pokročilá modifikace střely typu Ch-20 s termonukleární bojovou hlavicí o síle 3 Mt, přepracovaným příďovým kruhovým vstupem vzduchu s větším průměrem a odlišným regulačním kuželem uprostřed, modifikovanou záďovou výstupní tryskou a zdokonaleným spouštěcím systémem pohonné jednotky. Tento model se stal součástí zbraňového systému letounu typu Tu-95KM (Bear B/C).

Historie:  Protože pozemní a palubní protiletadlové raketové systémy, které byly zařazeny ve druhé polovině 50. let do výzbroje ozbrojených sil obou znepřátelených bloků, bombardovacím letounům již prakticky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, další vývoj v oblasti vzdušného napadení pozemních a hladinových cílů se tehdy zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést útok ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah prostředků PVO. Dne 11. března 1954 byl proto sovětský průmysl pověřen vývojem vzdušného raketového protizemního komplexu, za jehož pomoci mělo být možné napadat rozměrné pozemní cíle nacházející se na území USA. Zmíněný komplex vešel ve známost pod označením K-20 a jeho součástí se stal čtyřmotorový turbovrtulový raketonosný letoun typu Tu-95K (Bear B), palubní vyhledávací radiolokátor typu JaD (Crown Drum) a nadzvuková okřídlená řízená střela s proudovým pohonem a inerciálním naváděcím systémem typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Ke zkouškám inerciálního naváděcího systému a odhozu této zbraně z pumovnice nosiče byla zpočátku používána čtveřice speciálně pro tento účel upravených frontových stíhačů typu MiG-19 Farmer (model SM-20/-20P). Volba právě na tento první nadzvukový stíhací letoun sovětské konstrukce přitom nepadla náhodou, neboť se střelou typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) sdílel celkové aerodynamické uspořádání. První čtyři zkušební exempláře této zbraně byly vypuštěny mezi 17. březnem a 29. červencem roku 1958. Státními zkouškami střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) prošla mezi 15. říjnem 1958 a 1. listopadem 1959. V průběhu státních zkoušek letouny typu Tu-95K (Bear B) odpálily celkem 14 střel typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). Svého cíle přitom dosáhlo 11 z nich. Dne 16. a 23. března roku 1960 byly uskutečněny, na základě výnosu ze dne 23. ledna toho samého roku, ještě další dvě střelby. Jejich posláním se stalo prověření činnosti zapalovače bojové hlavice Celý vzdušný raketový komplex typu K-20 byl za operačně plně způsobilý prohlášen dne 9. září 1960. Tomu mezi lednem a říjnem 1962 následovalo rozsáhlé cvičení. V jeho průběhu bylo přitom uskutečněno celkem 19 střeleb, včetně 15-ti úspěšných. K útokům na strategicky významné pozemní cíle ale vzdušný raketový komplex typu K-20 nakonec nebyl nikdy používán. Krátce poté, co se stal oficiálně operačně způsobilým, byl totiž překlasifikován na protilodní zbraň. Důvodem tohoto rozhodnutí se přitom staly nové americké raketové systémy PVO v podobě typu BOMARC (dosah 420 km) a Super BOMARC (dosah 710 km). Ty totiž nosiči této zbraně v podobě turbovrtulového letounu typu Tu-95K (Bear B) již prakticky znemožňovaly se bezpečně přiblížit na vzdálenost potřebnou pro zahájení útoku. Ke ztrátě zájmu o vzdušný raketový komplex typu K-20 ze strany VVS přitom nemalou mírou přispěly též rychlé pokroky ve vývoji mezikontinentálních balistických střel. Tyto zbraně byla totiž pro všechny tehdejší prostředky PVO zcela nedosažitelným cílem. Kromě toho šlo o daleko levnější prostředek dopravy jaderné nálože na území protivníka. Ke ztrátě zájmu o vzdušný raketový komplex typu K-20 ze strany VVS přitom nemalou mírou přispěla též dostupnost mezikontinentální balistické střely typu R-7 (SS-6 Sapwood). Tato střela byla totiž pro všechny tehdejšími prostředky PVO zcela nedosažitelným cílem. Kromě toho šlo o daleko levnější prostředek dopravy jaderné nálože na území protivníka. Novým primárním cílem střel typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) se přitom stala bojová uskupení letadlových lodí U.S. Navy, a to i přesto, že ze zkoušek, které byly realizovány mezi 15. srpnem a 10. říjnem roku 1960, vyplynulo, že se tato zbraň k tomuto účelu vůbec nehodí. Zásah bojového uskupení letadlové lodě U.S. Navy střelou typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) by totiž pravděpodobně zničil maximálně dvě až tři doprovodná plavidla. V průběhu operační služby střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) doznala řady zdokonalení. To samé se přitom týkalo i raketonosného letounu typu Tu-95K (Bear B). Tak např. čas potřebný pro přípravu bojového letu se podařilo snížit z původních 22-ti hodin na „pouhé“ 4 hodiny. Součastně byla zvýšena provozní spolehlivost. Některé nedostatky, včetně nízké odolnosti proti rušení, ale tento zbraňový systém provázely až do konce služby. Zatímco v 60. letech by letící střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) představovala pro PVO protivníka vážný problém, v 70. letech bylo již tuto zbraň, díky existenci stíhacích letounů 4. generace (typy F-14 Tomcat, F-15 Eagle a F-16 Fighting Falcon) a nových raketových systémů PVO, možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku. V průběhu 80. let proto všechny letouny řady Tu-95K (AS-3 Kangaroo) prošly, v rámci modernizačního programu, konverzí na nosič výkonnějších střel řady Ch-22N (AS-4 Kitchen) nebo na cvičný speciál.

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  Ch-20: Tu-95K (‘Bear B’) - 1 ks; Ch-20M: Tu-95KM (‘Bear B/C’) - 1 ks

Naváděcí systém:  inerciální systém (autopilot) typu JAK s rádiovou-povelovou korekcí. Naváděcí soustava této zbraně spolupracuje s palubním radiolokátorem typu JaD (‘Crown Drum’). Střela typu Ch-20 je vypouštěna ve výškách 9 000 až 12 000 m. Ke svému cíly se pohybuje ve výšce 15 000 m nad vodní hladinou. V první fázi letu je řízena autopilotem. Trajektorii letu této zbraně lze přitom upravovat prostřednictvím rádiové-povelové jednotky. Ve vzdálenosti 70 km od cíle naváděcí systém této zbraně pracuje již zcela autonomně.

Pohon:  jeden proudový motor typu Ljulka Al-7FK

Bojová hlavice:  Ch-20: nukleární o síle 800 kt; Ch-20M: termonukleární o síle 3 Mt

Poslední úpravy provedeny dne: 20.11.2011