10Ch

Typ:  strategická letecká protizemní řízená střela s plochou dráhou letu

Určení:  ničení rozměrných pozemních cílů s předem známými souřadnicemi

Vyvinul:  OKB-51 V.N. Čelomeje

Verze:

10Ch (iz.10) – první modifikace střely typu 10Ch. Tento model byl poháněn jedním 325 kp pulzačním motorem typu D-3. Napoprvé střela 10Ch odstartovala, z podvěsu letounu typu Pe-8, dne 20. března 1945.

10Ch „puma“ – bezmotorová modifikace střely typu 10Ch z dílny OKB-1 zastávající roli klouzavé naváděné pumy. Tento model kromě motoru a palivového systému postrádá též některé agregáty autopilota. Díky absenci palivových nádrží bylo do těla této zbraně možné vestavět větší bojovou hlavici (1 500 kg vs 800 kg). Kuli zlepšení statické stability okolo tří os byly ke koncům VOP zmíněné pumy připevněny další dvě hranaté SOP. Současně byla u zmíněné zbraně zvětšena centrální SOP, která u střely typu 10Ch současně zastávala funkci zadního nosného pylonu motorové gondoly. Zkoušky naváděné pumy na bázi střely typu 10Ch, která měla sloužit k ničení velkých průmyslových objektů a přístavišť se silnou PVO, se rozeběhly v červenci roku 1945 a byly realizovány, stejně jako závodní zkoušky střely typu 10Ch, ve stepi Golodnoja, poblíž uzbeckého Jizzaku. Zkoušky zmíněné pumy byly zastaveny krátce poté, co zde byly ukončeny závodní zkoušky střely typu 10Ch. V dalším vývoji této zbraně se pak již nepokračovalo.

10ChN – „pozemní“ modifikace střely typu 10Ch. Tento model vzlétal z pozemní startovací rampy a měl vylepšenou aerodynamiku draku, motor typu D-16, který měl v porovnání s motorem typu D-3 o nějakých 20 kg nižší hmotnost, nový regulátor palivové systému, nové křídlo duralové konstrukce mající nižší hmotnost a účinnější bojovou hlavici. K vzletu ze startovací rampy střela typu 10ChN využívala odhazovatelný startovací raketový motor na TPL typu SD-10ChN, PR-15 nebo PR-16. Protože střela typu 10ChN nesplňovala požadavky kladené na zbraň této kategorie, nakonec byla používána pouze jako vzdušný terč při výcviku PVO.

14Ch – pokročilá modifikace střely typu 10Ch se silnějším 425 kp pulzačním motorem typu D-5, modifikovaným trupem s vylepšenou aerodynamikou a odlehčený křídlem. Závodní zkoušky tohoto modelu se rozeběhly dne 1. července 1946. viz. samostatný text

10Ch (iz.30) – modifikace střely typu 10Ch s novým dřevěným křídlem s obdélníkovým půdorysem a křidélky na odtokové hraně. Díky novému křídlu tento model měl menší odchylku od stanoveného kurzu. Pro potřeby zkušebního programu bylo v roce 1948 vyrobeno celkem 10 střel typu 10Ch (iz.30).

10DD – modifikace střely typu 10Ch s prodlouženým doletem. Tento model měl motor s prodlouženým resursem, větší zásobu paliva a lehčí bojovou hlavici (z hmotnostních důvodů). Pro potřeby zkušebního programu byly v roce 1948 vyrobeny tři exempláře střely typu 10DD.

16ChA – pokročilá modifikace střely typu 10Ch se dvěma pulzačními motory typu D-312 nebo D-14-4, zdvojenou SOP na místo jednoduché, modifikovaným trupem s odlišným tvarem a novým křídlem. Zkoušky tohoto modelu se rozeběhly dne 22. července 1948. viz. samostatný text

Historie:  V noci 13. června 1944 na Londýn poprvé dopadla německá protizemní řízená střela s plochou dráhou letu (dle tehdejší terminologie létající puma) typu V-1 (Fieseler-103). Zmíněná zbraň byla řešena jako středoplošník s celokovovým doutníkovitým tělem s délkou 8,32 m, dřevěným obdélníkovým křídlem s rozpětím 5,37 m a jednoduchými obdélníkovými ocasními plochami. Pohon této 2 150 kg vážící střely obstarával jeden pulzační motor typu Argus As 109-014 s tahem 360 kp. Zmíněný motor byl uchycen k hřbetu zadní části trupu a při chodu vydával charakteristický bzučivý zvuk. Střela typu V-1 startovala z pneumatického katapultu, který ji udělil počáteční rychlost 320 km/h, a ke svému cíli se pohybovala ve výškách mezi 300 a 2 000 m rychlostí mezi 540 a 565 km/h. Jakmile střela typu V-1 uletěla nastavenou vzdálenost, palubní inerciální navigační systém této zbraně vypnul dodávky paliva, zablokoval kormidla a vysunul spoilery. Následkem toho střela typu V-1 zamířila vysokou rychlostí (až 640 km/h) směrem k zemi. K měření dosažené vzdálenosti přitom sloužila malá vrtulka, která se nacházela na přídi těla. Bojová hlavice střely typu V-1 měla hmotnost 850 kg a byla opatřena třemi různými zapalovači. Max. dosah této zbraně přitom činil 250 km. Do října roku 1944 Němci na Velkou Británii vypustili 9 521 střel typu V-1. Dalších 2 448 těchto střel bylo odpáleno, mezi říjnem roku 1944 a březnem roku 1945, na Antverpy a na další cíle na území Belgie, včetně Bruselu a Lutychu. Přestože střela typu V-1 představovala pro spojence nemalý šok, na průběh bojů měla jen minimální vliv. Zmíněná zbraň měla totiž nízkou přesnost, malý dolet, nízkou rychlost a mizernou spolehlivost. Kromě toho k vzletu využívala rozměrnou a tedy i velmi nepraktickou startovací rampu. Právě kuli špatné spolehlivosti a vysoké zranitelnosti prostředky PVO svého cíle dosáhlo pouze okolo 25-ti % střel typu V-1. Londýn proto zasáhlo jen 2 419 těchto střel z 9 521 vypuštěných. Okolo 1 000 z nich si přitom na své konto připsaly stíhací letouny. Nasazení střel typu V-1 mělo tedy spíše psychologický efekt než efekt vojenský. To samé se přitom týkalo též balistické střely typu V-2 (A-4). V noci z 13. na 14. června 1944, tedy ihned po prvním raketovém útoku na Londýn, byl na zasedání Státní komise obrany kromě Lidového komisaře pro letecký průmysl A.I. Šachurina a náčelníka VVS A.A. Novikova pozván též V.N. Čelomej, který tehdy zastával post náčelníka 6. oddělení institutu CIAM (Centrální institut leteckých motorů), a to ne náhodou. Čelomej totiž již od roku 1941 intenzivně pracoval na pulzačních motorech. Testy prvních pulzačních motorů z dílny V.N. Čelomeje byly přitom realizovány v letech 1943 a 1944 a byly úspěšné. Krátce nato bylo zformulováno zadání na domácí analog střely typu V-1. Zatímco návrh draku zmíněné střely byl zadán N.N. Polikarpovi, který tehdy zastával post šéfkonstruktéra závodu č.51, Čelomej dostal na starost vývoj domácího analogu pulzačního motoru typu Argus As 109-014. Krátce nato, dne 30. července 1944, ale Polikarpov, slavný konstruktér stíhacích letounů, skonal na následky rakoviny žaludku. Následně, výnosem ze dne 19. září toho samého roku, byl proto na post šéfkonstruktéra závodu č.51 jmenován přímo V.N. Čelomej. Vývoj domácího analogu střely typu V-1, který obdržel označení 10Ch, byl přitom OKB závodu č.51 (OKB-51) oficiálně zadán ten samý den. Tím se OKB-51 stala první sovětskou konstrukční kanceláří se zaměřením na vývoj řízených střel. Termín dokončení prací na téma 10Ch byl stanoven výnosem ze dne 18. ledna 1945. Práce na výkresech jednotlivých komponent draku střely typu 10Ch byly zahájeny dne 27. září 1944 a završeny dne 16. října toho samého roku. Poté byly zmíněné výkresy předány prototypové dílně. Při návrhu střely typu 10Ch byly přitom naplno zužitkovány poznatky, které se podařilo nastřádat v průběhu studia nekompletních trofejních exemplářů střely typu V-1. Přestože měla střela typu 10Ch prakticky identický vzhled jako střela typu V-1, nejednalo se o její přímou kopii. Tak např. autopilot této zbraně v podobě typu AP-4 byl kuli urychlení vývoje v maximální míře sestaven z již dostupných komponent tuzemské konstrukce. První exemplář pohonné jednotky střely typu 10Ch v podobě pulzačního motoru typu D-3 byl dokončen dne 12. října 1944. Pozemní stendové zkoušky zmíněné pohonné jednotky se rozeběhly, v institutu CIAM, krátce nato. Přestože zkoušky motoru typu D-3 již od počátku sužovaly potíže s nastartováním, pozemní zkoušky této pohonné jednotky se podařilo úspěšně završit ještě ten samý rok. Zmíněný motor přitom splňoval požadavky technického zadání jak z hlediska tahu, tak i z hlediska spotřeby paliva. Tomu následovaly testy motoru typu D-3 na vzdušné zkušebně v podobě speciálně upraveného dvoumotorového bombardovacího letounu typu Pe-2 (Buck). Zmíněný stroj vešel ve známost jako Pe-2LL a vyznačoval se instalací motoru typu D-3 na hřbetu modifikované zadní části trupu s výrazně prodlouženým koncovým aerodynamickým krytem za ocasní plochy. První prototyp střely typu 10Ch byl dokončen na počátku roku 1945. Z 19-ti střel tohoto typu, které byly vyrobeny závodem č.51, bylo pro zkušební program vyhrazeno jen 17. Zbylé dvě tyto střely zastávaly poslání vzorových exemplářů. Závodní střelecké zkoušky byly realizovány ve stepi Golodnoja, poblíž uzbeckého Jizzaku. Zkoušky střely typu 10Ch byly pro sovětské konstruktéry velkou výzvou, neboť v SSSR s testy podobných zbraní tehdy ještě neměli žádné zkušenosti. Kromě toho se na území SSSR tehdy ještě nacházel žádný raketový polygon. Se střelou typu 10Ch se již od počátku počítalo hned ve dvou verzích, a to verzi „pozemní“ (10ChN) a letecké (10Ch). Vyšší prioritu měl přitom vývoj druhé uvedené verze. Závěsníkem zmíněné střely byly přitom opatřeny tři čtyřmotorové těžké bombardovací letouny typu Pe-8 a dva dvoumotorové dálkové bombardovací letouny typu Jer-2. Nakonec byl ale k závodním zkouškám střely typu 10Ch používán pouze letoun typu Pe-8. Pohonné jednotky letounu typu Jer-2 v podobě dieselových motorů typu AČ-30B totiž v horkém prostřední Centrální Asie podávaly natolik malý výkon, že zde tento stroj se střelou typu 10Ch v podvěsu nebyl vůbec schopen vzlétnout. Napoprvé střela 10Ch z podvěsu letounu typu Pe-8 odstartovala dne 20. března 1945. Náplní první etapy závodních střeleckých zkoušek střely typu 10Ch bylo ověření činnosti mechanismu pro vypouštění této zbraně a její pohonné jednotky a palubních systémů při startu, stejně jako procedury odpoutání od nosiče. Shoz zmíněné zbraně byl prováděn ve výšce 2 000 m. Než motor typu D-3 střelu typu 10Ch vyvedl z volného pádu do ustáleného horizontálního letu, zmíněná střela ztratila cca 100 až 200 výškových metrů. Poté, co střela typu 10Ch uletěla zadanou vzdálenost, autopilot ji vyvedl z ustáleného horizontálního letu do letu střemhlavého. Z 22-ti střel typu 10Ch, které byly vypuštěny v průběhu první etapy závodních zkoušek, ale po odpoutání od nosiče do řízeného autonomního letu přešlo jen 6. V průběhu druhé etapy závodních střeleckých zkoušek, která byla zaměřena na stanovení základných výkonnostních parametrů a ověření činnosti jednotlivých palubních systémů, bylo vypuštěno též 22 střel typu 10Ch. Tentokrát autopilot fungoval jak měl u 12-ti z nich. Rychlost zmíněné střely se pohybovala mezi 600-ti a 620-ti km/h a odpovídala vypočtené hodnotě, stejně jako dolet, který činil 240 km. Náplní poslední, třetí, etapy závodních zkoušek střely typu 10Ch bylo ověření přesnosti zásahu a účinnosti bojové hlavice. V rámci třetí etapy závodních zkoušek bylo vypuštěno dalších 22 těchto střel. K ověření účinnosti bojové hlavice byly vyhrazeny čtyři střely typu 10Ch. Za vyhovující bylo ale možné považovat pouze test tří z nich. Síla výbuchu 800 kg bojové části střely typu 10Ch byla ekvivalentní síle výbuchu 2 000 kg pumy. Posláním zbylých 18-ti střel tohoto typu, které byly vypuštěny v průběhu třetí etapy závodních zkoušek, bylo stanovení přesnosti střelby. Do cíle, který se nacházel ve vzdálenosti 170 km, se ale podařilo doletět jen šesti z nich. Do vymezeného čtverce, který měl rozměry 20 x 20 km, navíc dopadlo pouze pět z nich. Závodní zkoušky střely typu 10Ch byly ukončeny dnem 25. července 1945. Z 66-ti střel typu 10Ch, které byly vypuštěny v průběhu závodních zkoušek, po odpoutání od svého nosiče do řízeného autonomního letu přešlo jen 44. Požadované vzdálenosti dosáhlo jen 24 z nich. Zadaný kurz však udrželo pouze 22 z nich. Tyto neúspěchy bylo ale možné z části přičíst extrémním klimatickým podmínkám. V lokalitě, kde probíhaly závodní zkoušky střely typu 10Ch, totiž teplota okolního vzduchu dosahovala hodnot mezi 60-ti a 65-ti °C. Kromě toho zde byla značná prašnost. Písek a prach měl přitom neblahý vliv nejen na činnost motoru, neboť mu ucpával nasávací ústrojí, ale i na autopilota. Mezitím, na jaře roku 1945, tedy bez vyčkávání na výsledky zkoušek, se v prostorách závodu č.125 rozeběhla sériová výroba střely typu 10Ch, a to za využití technických dokumentací dodaných závodem č.51. Produkce zmíněné zbraně byla ale krátce nato zastavena, a to z důvodu ukončení bojů druhé světové války. Do té doby se v prostorách závodu č.125 podařilo zkompletovat 300 střel typu 10Ch. Ve vývoji zmíněné zbraně s cílem zlepšit její spolehlivost a přesnost se nicméně pokračovalo nadále. V této souvislosti bylo okolo 200 sériových střel typu 10Ch dovedeno do letuschopného stavu, pro potřeby funkčních závodních a státních zkoušek. Společné funkční závodní a státní zkoušky střely typu 10Ch byly realizovány na Státním centrálním polygonu. V jejich průběhu z podvěsu letounů typu Pe-8 a Jer-2 odstartovalo, mezi 15. prosincem 1947 a 20. červencem 1948, celkem 73 těchto střel. Bojovou hlavicí bylo ale opatřeno pouze devět z nich, včetně šesti s nekompletním vybavením. Do trupu zbylých 64-ti těchto střel byla vestavěna pouze inertní zátěž. Čtyři z nich byly navíc opatřeny přistávacím zařízením. Zmíněné střely se od střel, které byly testovány v roce 1945, mírně lišily, a to konstrukcí křídla, ocasních ploch a regulátoru palivového systému. U střel „vzoru 1945“ měly přitom všechny výše uvedené komponenty identickou konstrukci jako u německé střely typu V-1. Kromě toho motory střel „vzoru 1948“ podávaly vyšší tah (325 kp vs 270 kp). Za chodu zkoušek byla navíc u těchto střel provedena záměna kovových křídel křídly s dřevěnou konstrukcí. Důvodem toho byla nízká kvalita kovového potahu. Střela typu 10Ch (vzor 1948) znatelně překonávala nejen německý originál v podobě střely typu V-1, ale i střelu typu 10Ch (vzor 1945). Zatímco u střely typu 10Ch (vzor 1948) pravděpodobnost zásahu cíle činila 88 %, v případě střely typu 10Ch (vzor 1945) to bylo jen 36%. Pravděpodobnost zásahu cíle u německého originálu v podobě střely typu V-1 se měla dle sovětských dokumentů pohybovat okolo 70-ti %. Průměrná odchylka od stanoveného kurzu střely typu 10Ch (vzor 1948) činila pouhých 0,2°, zatímco u střely typu 10Ch (vzor 1945) to bylo celé 3°35‘. I přes výše uvedené výsledky ale VVS o střelu typu 10Ch neprojevilo zájem. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že střela typu 10Ch měla malou rychlost a letovou výšku. Díky rychlosti, která činila 600 až 620 km/h, a letové výšce, která se pohybovala okolo 2 000 m, byla totiž zmíněná zbraň snadným cílem i pro většinu tehdejších pístových stíhacích letounů, natož pak pro stíhací letouny proudové. Proti střele typu 10Ch ale hovořil též malý dolet a velký rozptyl. Díky posledně uvedenému byla totiž zmíněná zbraň použitelná nanejvýš k útokům na velká města. Kromě toho nebylo pro střelu typu 10Ch k dispozici dostatek vhodných nosičů. Letoun typu Pe-8 se totiž tehdy ve výzbroji VVS nacházel v počtu pouhých několika desítek exemplářů, zatímco výroba perspektivního nástupce tohoto stroje v podobě letounu typu Tu-4 (Bull) teprve nabíhala.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Jer-2 – 1 ks a Pe-8 – 1 ks

Naváděcí systém:  inerciální (autopilot typu AP-4)

Pohon:  jeden pulzační motor typu D-3 s max. tahem 325 kp

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 800 kg