Sokol Pero (Krylo-1)

Typ:  bezpilotní vzdušný prostředek krátkého doletu průzkumného bezpilotního vzdušného komplexu typu Krylo-1

Určení:  zjišťování pozice seskupení vojsk, bojové techniky, polních opevnění a inženýrsko-technických konstrukcí (mosty, železnice ...) a zjišťování výsledků leteckých úderů a dělostřelecké palby ve vzdálenosti 30 km za bojovou linií

Sestava komplexu Krylo-1:

- bezpilotní vzdušný prostředek (UAV) typu Pero

- mobilní odpalovací zařízení typu 801N-20 se třemi UAV na podvozku MT-LB

- přepravně-nabíjecí vozidlo typu 801N-60 na podvozku ZiL-131

- vozidlo technické obsluhy typu 801N-10 na podvozku ZiL-131

- vozidlo pro uchovávání a přepravování fotografického filmu na podvozku ZiL-131

Historie:  Vývoj průzkumného bezpilotního vzdušného komplexu typu Krylo-1, který sloužil k taktickému průzkumu na divizní úrovni, byl zahájen na počátku 80. let 20. století. Podle původních plánů měly být všechny komponenty tohoto komplexu založeny na 6 x 6 podvozku nákladního automobilu se zvýšenou průchodivostí typu ZiL-131. Později ale došlo k změnám v technickém zadání. Ty se přitom odrazily v tom, že v konečné projektové podobě byly jednotlivé komponenty komplexu typu Krylo-1 umístěny nejen na podvozku automobilu typu ZiL-131, ale též na podvozku obojživelného pásového obrněného transportéru typu MT-LB. Podvozek obrněného transportéru typu MT-LB konkrétně využívalo mobilní odpalovací zařízení UAV typu 801N-20. Všechny ostatní komponenty, včetně přepravně-nabíjecího vozidla typu 801N-60, vozidla technické obsluhy typu 801N-10 a vozidla pro uchovávání a přepravování fotografického filmu, využívaly podvozek automobilu typu ZiL-131. Všechny pozemní komponenty komplexu typu Krylo-1 byly vyprojektovány konstrukční kanceláří NPP Start z Jekaterinburgu, která se zabývala zejména vývojem mobilních odpalovacích zařízení pro salvové raketomety a systémy PVO. Vlastní UAV komplexu typu Krylo-1 byl znám jako Pero a byl vyprojektován kazaňskou konstrukční kanceláří KB Sokol pod vedením A.I. Osokina a U.A. Careva. Systém řízení komplexu typu Krylo-1 zase navrhla konstrukční kancelář KB Luč z Rybinska. Výrobu odpalovacího zařízení UAV typu Pero dostal na starost závod Aviaagregat. Zatímco produkce podvozků typu ZiL-131 probíhala v moskevském závodě ZiL (Závod imeni Lichačeva), dodavatelem podvozků typu MT-LB byl závod ChTZ z Charkova. UAV typu Pero měl štíhlý válcovitý trup se zaoblenou „špicí“, nevelké středoplošně uspořádané křídlo s obdélníkovým půdorysem a zaoblenými svislými lichoběžníkovými ploškami na koncích a klasicky uspořádané ocasní plochy. Ocasní plochy tohoto stroje se přitom sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP) a jedné vodorovné plochy (VOP) s obdélníkovým půdorysem a výrazným záporným vzepětím. Vnější části křídla tohoto stroje byla řešena jako sklopitelná a v přepravní konfiguraci byla sklopena kolmo směrem dolů. To usnadňovalo jeho přepravu. Pohon UAV typu Pero obstarával jeden 45 kp proudový motor typu MD-45. Jeho instalace se přitom nacházela uvnitř protáhlé podtrupové gondoly se zploštělým ledvinovitým lapačem vzduchu v čele a tryskou na zádi. Při max. doletu 90 km a operačním rádiu 40 km mohl UAV typu Pero provádět průzkum ve vzdálenosti 30 km za frontovou linií. Průběhu průzkumných letů se tento stroj pohyboval ve výškách mezi 100 m a 1 000 m rychlostí 240 až 250 km/h. Jeho příprava k startu zabrala 7 min. Na trase letu UAV typu Pero se mohly nacházet 2 až 3 otočné body. Životnost tohoto stroje činila 10 startů. K startu UAV typu Pero využíval odhoditelnou prachovou startovací raketu, která se připevňovala pod zadní část podtrupové motorové gondoly. K přistání tento stroj využíval padák. Před vypuštěním přistávacího padáku byl ale zbrzděn přechodem do strmého výstupu. Uvnitř výměnné příďové trupové sekce tohoto stroje se nacházel panoramatický fotoaparát typu PA-3, TV kamera typu Krylo TV nebo IČ kamera typu Krylo IK. Snímky z fotoaparátu zachycovaly oblast o šířce odpovídající 10-násobku a délce odpovídající 40-násobku letové výšky. Pořízené snímky byly vyvolovány až po přistání. Mokré negativy byly přitom k dispozici za 53 až 82 min po přistání. Sada fotografií o nejméně 40-ti ks byla hotova za 1,5 až 2 h od přistání. TV kamera typu Krylo TV zabírala oblast o šířce odpovídající 9-násobku letové výšky a měla rozlišení 0,5 až 0,6 m. Jednotlivé snímky z tohoto zařízení byly k dispozici za 6 až 8 min po přistání. IČ kamera typu Krylo IK měla zorné pole 120°, šířku záběru odpovídající 3,4-násobku letové výšky a citlivost 0,3°C. Za pomoci tohoto zařízení bylo možné pořizovat záběry z výšky 200 až 1 000 m. Snímky z IČ kamery typu Krylo IK byly přitom k dispozici k analýze 10 až 15 min po přistání. Řídící operátor, který zadával letový program do autopilota UAV typu Pero, dostával plán mise ve formě speciální kódované tabulky. Ve zmíněné tabulce byly zašifrovány souřadnice na trase, na kterých mělo být zapnuto průzkumné vybavení, stejně jako souřadnice otočných bodů na trase a údaje o letové výšce, změnách letové výšky a přistávacím manévru. Při programování mise UAV typu Pero byly zohledňovány aktuální meteorologické podmínky, zejména pak síla větru. K přistání těchto strojů po splnění mise byla volena pole nebo velké lesní mýtiny. Letové zkoušky UAV typu Pero se rozeběhly v roce 1985. Do výzbroje byl komplex typu Krylo-1 přijat v roce 1987. Zmíněný komplex byl ale velmi nešikovný. Pozemní komponenty tohoto komplexu se totiž nacházely na podvozcích velkého počtu vozidel. To nemálo komplikovalo technické zabezpečení jeho provozu. Kromě toho se provoz komplexu typu Krylo-1 neobešel bez početného personálu. UAV typu Pero navíc nebyly schopny poskytovat zpravodajské informace v reálném čase. Veškeré obrazové materiály pořízené za pomoci palubního vybavení těchto strojů bylo možné analyzovat až po přistání. Kromě toho UAV typu Pero postrádaly dálkové řízení. Zmíněné stroje byly řízeny pouze autopilotem dle předem zadaného programu. Po stratu již trajektorii jejich letu nebylo možné měnit. Na druhou stranu přepravně-startovací vozidlo komplexu typu Krylo-1 neslo hned tři UAV typu Pero, což umožňovaly malé rozměry tohoto stroje spolu se skládací konstrukcí křídla, zatímco přepravně-startovací vozidla všech ostatních bezpilotních komplexů sovětské výroby byly uzpůsobeny k vypouštění jediného UAV. To spolu s mechanizovaným „přebíjením“ přepravně-startovacího vozidla přepravně-nabíjecím vozidlem umožňovalo UAV typu Pero vypouštět v krátkých časových intervalech. Díky proudovému pohonu navíc tyto stroje dokázaly misi split za poměrně krátkou dobu. Z tohoto důvodu bylo za pomoci komplexu typu Krylo-1 možné získávat takřka aktuální informace o pozicích nepřátel. Na provoz nejen tohoto komplexu ale bezpilotních vzdušných komplexů obecně v SSSR měla ale velmi negativní vliv skutečnost, že jejich činnost spadala pod velení vojenského letectva, a to i přesto, že plnily průzkumné úkoly na taktické úrovni v zájmu pozemní armády. Z tohoto důvodu často docházelo k přesunům útvarů provozujících UAV z podřízenosti letectva do podřízenosti pozemní armády, u které ale s nasazením takové techniky neměli zkušenosti, a proto nedokázaly plně využít její potenciál. Komplex typu Krylo-1 ale nedosáhl většího rozšíření. Důvodem toho byl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s drastickými škrty ve zbrojním rozpočtu, které sebou přinesla těžká ekonomická krize nástupnického Ruska. Před rozpadem SSSR se bezpilotní komplexy typu Krylo-1 podařilo zařadit do výzbroje nejméně jednoho pluku bezpilotních vzdušných prostředků. Konkrétně se jednalo o 405. OP UAV (samostatný pluk UAV). Součástí zmíněného pluku byly tři letky, dvě letky komplexů typu Krylo-1 a jedna letka komplexů typu VR-3 Rejs (DR-3). Důvodem vyzbrojení jednoho útvaru dvěma rozdílnými bezpilotními komplexy byla skutečnost, že se počítalo s tím, že budou působit v součinnosti a že se budou navzájem doplňovat. 405. OP UAV původně bázoval v litevské Taurage. Protože Litva získala rozpadem SSSR samostatnost, v červnu roku 1993 byl zmíněný pluk přesunut do vesnice Vjazniki, která se nachází ve Vladimírské oblasti. V roce 1998 byl 405. OP UAV rozpuštěn, načež byla veškerá technika tvořící součást komplexu typu Krylo-1 ze stavu tohoto pluku uložena na rezervní základně Centra UAV Ministerstva obrany RF, později známého jako 924. Státní centrum UAV Ministerstva obrany RF. Mobilní startovací zařízení první varianty komplexu typu Krylo-1 bylo založeno, jak již bylo uvedeno, podvozku obojživelného pásového obrněného transportéru typu MT-LB a neslo tři UAV typu Pero. Tato varianta zmíněného komplexu byla přitom údajně nasazena v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). Zde měl být komplex typu Krylo-1 používán k průzkumu bojiště a blízkého týlu území protivníka. Existovala ale též varianta tohoto bezpilotního komplexu se startovacím zařízením hned pro šest UAV typu Pero na podvozku obojživelného pásového obrněného transportéru typu MT-LBU. V polovině roku 2000 navíc OKB Sokol z vlastní iniciativy navrhla modifikaci komplexu typu Krylo-1, jejíž jednotlivé komponenty, včetně startovacího zařízení, se nacházely na podvozku 6 x 6 nákladního vozidla se zvýšenou průchodivostí značky KamAZ. Takto modifikovaný komplex typu Krylo-1 ale nevzbudil žádný zájem ze strany armády, a to kuli malému dosahu. Jeden UAV typu Pero je součástí expozic musea MAUK „Parkovyj kompleks istorii techniki K.G. Sacharova“, který se nachází v Toljatti. Další UAV typu Pero byl na počátku roku 2014 prezentován na statické ukázce na irkutském letišti DOSAAFu (Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem) Ojek.

Verze: -

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Navádění:   inerciální (autopilot)

Pohon:       jeden proudový motor typu MD-45 s max. tahem 45 kp       

Vybavení:   panoramatický fotoaparát typu PA-3, TV kamera typu Krylo TV nebo IČ kamera typu Krylo IK

Výzbroj:     žádná