MIRAB

Typ:  letecká dnová bezkontaktní mina

Určení:  pasivní ničení hladinových plavidel, ochrana přístavů a přístupových tras, blokáda přístavů a přístupových tras, vytváření bezpečných zón a vytváření minových přehrad

Vyvinul:  CKB-36 (Ostechbjuro)

Letecká mina typu MIRAB (Mina Indukcionnaja Rečnaja Aviacionnaja dlja postanovki s Brejuščego poleta = mina indukční říční letecká pro kladení z přízemního letu) byla vyvinuta v konstrukční kanceláři Ostechbjuro A.A. Pjatnickim a J.A. Ter-Markarjancem. Zmíněná zbraň vycházela z dnové bezkontaktní říční miny typu REMIN z dílny té samé konstrukční kanceláře, která byla do výzbroje námořnictva zařazena v roce 1932 a která byla kladena z hladinových plavidel. Zmíněná zbraň měla tělo s oválným půdorysem, plochým břichem a vypouklým hřbetem. Její délka činila pouhý 1,030 m při hmotnosti pouhých 260 kg. Při pohledu z vrchu mina typu MIRAB vypadala jako velký valoun. Díky tomu byla na dně řeky velmi nenápadná. Kromě toho, že připomínala valoun, totiž nijak neovlivňovala proudění řeky. Změny v proudění řeky totiž mohou posádky nepřátelských plavidel upozornit na možné nebezpečí pod hladinou. K iniciaci tritolové výbušné náplně této zbraně, která měla hmotnost 64 kg, sloužil dvouimpulzní bezkontaktní indukční zapalovač. Ten reagoval na změny v magnetickém poli vyvolané kýlem lodě tím, že generoval elektrický proud, který aktivoval rozbušku. K tomu, aby došlo k iniciaci zapalovače miny typu MIRAB, v jádru jeho cívky muselo v určitém časovém intervalu dojít k zvýšení a snížení intenzity magnetického pole. To přitom zvyšovalo odolnost zapalovače vůči rušení a nedalekým explozím. Díky svému tvarování a mírnému negativnímu vztlaku se mina typu MIRAB při klesání natočila užší částí po směru proudu řeky. Vývoj této zbraně byl zahájen v roce 1935. Do vývoje miny typu MIRAB ale neblaze zasáhly proslulé Stalinovy čistky. Zmíněným politickým persekucím, které měly vytvořit atmosféru strachu a upevnit Stalinovu absolutistickou moc, tehdy neunikla ani řada tehdejších představitelů sovětského průmyslu, leteckého nevyjímaje. Jakýkoliv neúspěch ve zkušebním programu nějakého prototypu nového letounu nebo pouhá pomluva mohla v této temné době vést k okamžitému ukončení kariéry, zatčení nebo dokonce popravě do té doby velmi úspěšného leteckého konstruktéra. V roce 1937 byly tak vedoucí pracovníci konstrukční kanceláře Ostechbjuro na základě vykonstruovaných obvinění pozatýkáni. Současně byla zmíněná konstrukční kancelář rozdělena na tři samostatné instituty. Jeden z nich byl znám jako CKB-36. Právě zde pak probíhaly další práce na mině typu MIRAB. Vývoj této zbraně byl završen v roce 1937. Zmíněná mina byla nejprve, v roce 1939, schválena pro přijetí do výzbroje ve variantě kladené hladinovými plavidly. Letecká varianta miny typu MIRAB, která byla původně opatřena padákem s plochou 3 m², byla testována na dvoumotorovém letounu typu DB-3T z dílny S.V. Iljušina na Černém moři, resp. na mysu Čauda, poblíž Feodosie. V průběhu zkoušek byly zmíněné miny shazovány z výšek 500 až 800 m při rychlosti 350 km/h. První zkoušky shozu miny typu MIRAB z letadla ale dopadly neslavně. Na vodní hladinu totiž tato zbraň dopadala rychlostí 100 m/s. Díky tomu byl úder miny typu MIRAB při dopadu na vodní hladinu natolik silný, že vyřadil z činnosti bezkontaktní zapalovač její bojové náplně. Následně byly proto do konstrukce vlastní miny i padáku vnášeny změny, které měly vést k zvýšení pevnosti této zbraně. Všechny tyto změny ale nepřinášely kýžený výsledek, jak vyplynulo z několika opakovaných zkoušek. V jejich průběhu bylo přitom shozeno více než 40 min. Do použitelného stavu byla letecká varianta miny typu MIRAB doladěna až v letech 1939 až 1940, a to L.P. Matveevem a V.V. Ilinem, pod vedením A.B. Gejra. Problém s vysokou rychlostí při dopadu se přitom podařilo vyřešit zavedením většího padáku s plochou 7,5 m², který byl převzat od padákového systému kotvené letecké miny typu MAV-1 (VOMIZA-100). Zmíněný padák byl umístěn uvnitř samostatného kontejneru s vřetenovitým tvarem, který byl k tělu vlastní miny připevněn za pomoci krátkého lana. Pod trup nosiče se kontejner padáku připevňoval samostatně, přímo za vlastní minu. K oddělení padákového systému docházelo při dopadu na vodní hladinu. Zavedení nového padáku přitom vedlo k snížení rychlosti klesání ze 100 m/s na přijatelných 25 m/s. Teprve až takto modifikovaná letecká varianta miny typu MIRAB, která byla známa jako UM či MIRAB-UM, byla schválena pro přijetí do výzbroje. Produkcí této zbraně byl pověřen závod Komunnar z Talininu. Zavádění miny typu UM do výrobního programu tohoto podniku ale zastavil nečekaný vpád německých vojsk do SSSR, ke kterému došlo dne 22. června 1941. V roce 1942 byla P.M. Voroncen a F.N. Solovevem vyvinuta nová verze miny typu MIRAB, která vešla ve známost jako MIRAB-1. Zmíněná mina měla zesílenou konstrukci. Na jejích hřbetu přibylo oko pro uchycení padáku. Kromě toho bylo u zmíněné miny poněkud nespolehlivé diskové výkonové relé (DIR) s dvojicí pomocných relé nahrazeno automatickým diskovým relé (ADR), časový mechanismus hydrostatickým mechanismem, který využíval rozpustnosti cukru ve vodě, elektromechanické aretační zařízení v galvanometrickém relé tepelným a 12-ti V baterie 9-ti V baterií. Závodními zkouškami mina typu MIRAB-1 prošla v roce 1942. Sériové výroby se ale nedočkala. Svůj křest ohněm si tato zbraň odbyla v tzv. Velké vlastenecké válce, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk do SSSR. Miny typu MIRAB byly ale používány jen na samém počátku zmíněného konfliktu, a to ještě ve velmi omezeném počtu. Ve Velké vlastenecké válce bylo totiž shozeno jen 10 těchto min. Zmíněné miny byly konkrétně použity na dolním toku řeky Dunaje a několika dalších tocích, v mělkých zátokách a na Azovském moři.

Verze:   

MIRAB – první modifikace miny typu MIRAB s padákem s plochou 3 m²

UM (MIRAB-UM) – modifikace miny typu MIRAB s padákem s plochou 7,5 m². Zmíněný padák byl navíc u tohoto modelu umístěn uvnitř vřetenovitého kontejneru, který byl s tělem miny propojen krátkým lanem.

MIRAB-1 – modifikace miny typu MIRAB se zesílenou konstrukcí těla, okem pro uchycení padáku na hřbetu a modifikovaným dvouimpulzním bezkontaktním indukčním zapalovačem bojové hlavice

Nosič:  DB-3T – 1 ks

Uživatelé:  SSSR

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 64 kg s dvouimpulzním bezkontaktním indukčním zapalovačem s dosahem 5 m