AMG-1

Typ:  letecká kotvená kontaktní námořní mina

Určení:  pasivní ničení hladinových plavidel, ochrana přístavů a přístupových tras, blokáda přístavů a přístupových tras, vytváření bezpečných zón a vytváření minových přehrad

Vyvinul:  CKB-36 (Ostechbjuro)

Letecká mina typu AMG-1 (AMG = aviacionnaja mina Gejro = letecká mina Gejro) byla vyvinuta petrohradskou konstrukční kanceláří Ostechbjuro (Osoboe techničeskoe Bjuro = speciální technická kancelář). Minu typu AMG-1 bylo na rozdíl od všech předchozích leteckých min sovětské konstrukce v podobě min typu MAV-1 (VOMIZA-100) a MAV-2 (VOMIZA-250) možné shazovat ze středních výšek bez použití padákového systému. Zmíněná zbraň se svým vzezřením podobala standardní letecké pumě. Vlastní mina měla tělo s válcovitou střední částí a polokulovitou spodní a horní částí. Tělo miny typu AMG-1 mělo délku 1,3 m a bylo naplněno 250 až 260 kg tritolu. Detonaci výbušné náplně této zbraně obstarávala pětice nárazových zapalovačů, které se nacházely na vrchu jejího těla. Zmíněné zapalovače byly řešeny jako výsuvné. Dokud mina typu AMG-1 nezaujala pozici v požadované hloubce, byly zasunuty uvnitř nevelkých šachet. Jejich vysunutí nad úroveň pláště miny v zadané hloubce obstarávaly pružiny. Zmíněné zapalovače obsahovaly skleněné ampule s elektrolytem a zinkové a uhlíkové elektrody. Při nárazu zapalovače do trupu lodi došlo k rozdrcení ampule a zaplavení elektrod elektrolytem. To vedlo k vzniku elektrického proudu, který inicioval výbuch. K spodní části těla této zbraně byl připevněn kónický aerodynamický kryt s tlumičem nárazu, pod kterým se nacházela kotva s mechanismem pro odvíjení ocelového kotevního lana s průměrem 8,5 mm a délkou 140 m. Naproti tomu k vrchu těla miny typu AMG-1 byly uchyceny rozměrné odhoditelné obdélníkové stabilizátory mající uspořádání do tvaru kříže. Ty zajišťovaly stabilizaci této zbraně v průběhu sestupu k vodní hladině. Na závěsník nosiče se tato zbraň zavěšovala aerodynamickým krytem s kotvou směrem dopředu a stabilizátory směrem dozadu, podobně jako standardní letecká puma. Minu typu AMG-1 bylo možné shazovat z výšek 100 až 600 m při letu rychlostí 180 až 315 km/h, a to v oblastech s hloubkou do 140-ti m. Při dopadu byla zmíněná zbraň schopna prorazit ledovou pokrývku s tloušťkou až 80 cm. Na vodní hladinu přitom mina typu AMG-1 dopadala aerodynamickým krytem směrem dolů a stabilizátory směrem nahoru. Při dopadu na vodní hladinu byly odhozeny stabilizační plochy. Následně mina typu AMG-1 klesla vlivem tíhy kotvy na dno. Poté, co dosedla na dno, došlo k oddělení vlastní miny od kotvy. Následně se vlivem vztlaku svého těla začala vynořovat. Jakmile dosáhla požadované hloubky, která činila 1,8 až 8,5 m, došlo k zastavení odvíjení kotevního lana a vysunutí nárazových zapalovačů bojové hlavice. Vývoj miny typu AMG-1 probíhal pod vedením A.B. Gejra. Celkové uspořádání této zbraně vycházelo z projektu miny z diplomové práce, kterou zmíněný konstruktér zpracoval ještě jako posluchač Vojenské-námořní akademie (VMA) Vorošilova a kterou obhájil v prosinci roku 1932. Protože zmíněná diplomová práce zaujala nejen profesory VMA, ale i pracovníky NIMTI (Vědecko-výzkumný mino-torpédový institut), bylo mu umožněno v pracích na toto téma pokračovat právě v konstrukční kanceláři Ostechbjuro. První zkušební exempláře miny typu AMG-1 byly vyrobeny v roce 1934. Zkoušky zmíněné zbraně byly realizovány v létě toho samého roku na Černém moři a byly úspěšné. Do vývoje miny typu AMG-1 ale neblaze zasáhly proslulé Stalinovy čistky. Zmíněným politickým persekucím, které měly vytvořit atmosféru strachu a upevnit Stalinovu absolutistickou moc, tehdy neunikla ani řada tehdejších představitelů sovětského průmyslu, leteckého nevyjímaje. Jakýkoliv neúspěch ve zkušebním programu nějakého prototypu nového letounu nebo pouhá pomluva mohla v této temné době vést k okamžitému ukončení kariéry, zatčení nebo dokonce popravě do té doby velmi úspěšného leteckého konstruktéra. V roce 1937 byly tak vedoucí pracovníci konstrukční kanceláře Ostechbjuro na základě vykonstruovaných obvinění pozatýkáni. Současně byla zmíněná konstrukční kancelář rozdělena na tři samostatné instituty. Jeden z nich byl znám jako CKB-36 a jeho šéfkonstruktérem se stal A.B. Gejro. Právě zde pak probíhaly další práce na mině typu AMG-1. Přijetí této zbraně do výzbroje VVS bylo schváleno na konci roku 1939, po završení státních zkoušek. Mina typu AMG-1 se tak stala vůbec první operační leteckou kotevní kontaktní minou bez padákového systému na světě. Právě díky absenci padákového systému byl shoz této zbraně více přesný než u miny typu MAV-1, první operační letecké miny sovětské konstrukce. Důvodem toho byla skutečnost, že minu typu MAV-1 snášející se na padáku často vychýlil z kurzu vítr. Padákový systém této zbraně byl navíc těžký, rozměrný a komplikovaný. Kromě toho byl shoz miny typu AMG-1 díky absenci padákového systému méně nápadný. Zmíněná zbraň měla ale i své nedostatky. Mina typu AMG-1 měla totiž velkou hmotnost. Kromě toho ji bylo možné shazovat jen z malých výšek. Minimální hloubka moře v místě shozu byla příliš velká. Proti ale hovořila též absence autodestrukčního systému, který by se spustil při dopadu na břeh nebo na mělčinu. Svůj křest ohněm si tato zbraň odbyla v tzv. Zimní válce s Finskem. Zmíněný konflikt započal dne 30. listopadu 1939 napadením Finska SSSR bez předchozího vyhlášení války a skončil dne 13. března 1940 podpisem Moskevské mírové smlouvy. Na základě zmíněné smlouvy byly některé části Finska připojeny k SSSR. Na druhou stranu si Finsko zachovalo svou nezávislost, zatímco SSSR se vzdal dalších pokusů o anexi Finska. Ve zmíněném konfliktu byly miny typu AMG-1 konkrétně použity letouny typu DB-3T ze stavu 1. mino-torpédonosného puku (MTRP) Baltské flotily k přehrazení plavební cesty, která byla proražena ledoborcem k finskému přístavu Abo. Protože měla zmíněná operace zkušební charakter, probíhala pod přímým dohledem A.B. Gejra, který byl k 1. MTAP speciálně za tímto účelem převelen dne 2. února 1940. Zmíněná mise se konala 19. dne toho samého měsíce a zúčastnila se ji šestice letounů typu DB-3T. Každý z nich přitom nesl jednu minu typu AMG-1. Zmíněné stroje byly rozděleny do dvou tříčlenných rojů. Úkolem každého roje bylo položení jedné minové bariéry. Zatímco jeden roj shodil trojici min severně od ostrova Korpo, druhý roj vystavěl bariéru z trojice min typu AMG-1 na ohybu zmíněné plavební cesty, který se nacházel u ostrova Aaslaluoto. Kromě šesti min typu AMG-1 bylo letouny typu DB-3T v Zimní válce na plavební cesty, které umožňovaly zásobovat ze Švédska finské přístavy Abo, Abo-Alandu, Pori a Rauma, svrženo 39 min typu MAV-1. Miny typu AMG-1 byly ale používány též v tzv. Velké vlastenecké válce, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk do SSSR. Před zmíněným konfliktem se v SSSR na vzdušné kladení námořních min dívali se značnou skepsí. Důvodem toho byly problémy s určením souřadnic jejich shozu. A námořní mina, jejíž přesná pozice není známa, je nebezpečná nejen pro plavidla nepřítele, ale i pro vlastní plavidla. K změně postoje k vzdušnému minování ze strany sovětského velení přiměl až rychlý postup německých vojsk. Rychlý postup německých vojsk, který byl důsledkem kombinace momentu překvapení a nepřipraveností sovětské armády na obranu, totiž sovětské námořnictvo připravil o celou řadu základen, což značně ztížilo činnost sovětských hladinových a ponorkových plavidel, včetně těch minonosných. Vzdušné kladení námořních min bylo přitom ve Velké vlastenecké válce používáno zejména k blokování nepřátelských přístavišť a plavebních cest v oblastech, které nebyly dosažitelné minonosnými plavidly. K vzdušnému minování sovětské mino-torpédonosné letouny zpočátku vyrážely obvykle v noci. V pozdějších válečných letech nicméně začaly stále více operovat za dne v doprovodu stíhacích letounů. Souřadnice shozu min byly přitom určovány buďto za pomoci běžného bombardovacího zaměřovače nebo odpočtem doby letu od nějakého orientačního bodu (s či bez přihlédnutí na rychlost a směr větru) nebo jednoduše od oka. Zpočátku Velké vlastenecké války byla hustota minových bariér poměrně nízká. V masovém měřítku začalo být vzdušné kladení námořních min používáno až v pozdějších letech tohoto konfliktu. Přesnost vzdušné pokládky min se rovněž neustále zlepšovala. Na konci Velké vlastenecké války proto již rozptyl při vzdušném shozu min nebyl větší než 400 m. V některých případech činil dokonce pouhých 50 m. Zdaleka nejvíce masového použití ve Velké vlastenecké válce letecké námořní miny doznaly u Baltské flotily. Letouny ze stavu 1. MTAP letectva Baltské flotily přitom miny typu AMG-1 poprvé použily již v červenci roku 1941, a to na zablokování přístupu k přístavu Zapadnaja Dvina. Na počátku tohoto konfliktu letouny ze stavu zmíněného pluku během několika dní shodily 43 min typu AMG-1 (a 48 min typu MAV-1). V březnu roku 1942 letouny letectva Baltské flotily za pomoci min typu AMG-1 přehradily 30 až 50 m širokou plavební cestu, která byla proražena, ledoborcem, do Helsinek. V rámci této operace byla navíc odzkoušena schopnost zmíněné miny prorazit ledovou pokrývku a následně zaujmout zadanou hloubku. Zatímco miny typu MAV-1, které byly opatřeny poněkud nepraktickým padákovým systémem, byly letectvem Baltské flotily použity jen v malém počtu na samém počátku Velké vlastenecké války, mina typu AMG-1 byla zde v prvních letech tohoto konfliktu nejvíce používanou zbraní této kategorie. V pozdějších letech Velké vlastenecké války byly nicméně letectvem Baltské flotily před kotvenou minou typu AMG-1 upřednostňovány dnové miny typu A Mk.IV britské výroby a následně též dnové miny typu AMD-1-500 tuzemské výroby. Dodávky prvních min typu A Mk.IV britské výroby byly přitom uskutečněny mezi květnem a červnem roku 1942. Poprvé byly tyto zbraně použity mezi červnem a červencem toho samého roku, a to k přehrazení Bjorkezudského průlivu. V roce 1943 letouny letectva Baltské flotily zaminovaly Tallinnský záliv a přístupy k přístavům Helsinky a Kotka. Vrcholu vzdušné minovací operace na Baltu dosáhly v roce 1944. Tehdy zde bylo přitom shozeno 650 leteckých námořních min různých typů. Jenom v červenci bylo na ústí Daugavy a v Tallinnském zálivu letouny ze stavu letectva Baltské flotily shozeno 135 min. Ten samý rok navíc došlo k prvnímu použití těžkých min typu A Mk.V a AMD-1-1000. Zpočátku roku 1944 byly za pomoci leteckých námořních min přehrazovány přístupy k estonskému přístavu Tallinn a lotyšskému přístavu Riga. Po září, kdy již byly oba zmíněné přístavy osvobozeny, se vzdušné minovací operace letectva Baltské flotily zaměřily na přístupy k lotyšskému přístavu Libava (tehdy Libau) a polskému přístavu Windawa (tehdy Windau). V roce 1945 byly letecké námořní miny shazovány na přístupu k litevskému přístavu Klaipeda (tehdy Memel), ruským přístavům Baltijsk (tehdy Pillau) a Kaliningrad (tehdy Konigsberg) a polskému přístavu Gdaňsk. Přesný počet obětí vzdušného minování na Baltiku není znám. Doloženo je zničení jedné transportní lodě, jedné pomocné lodě a jednoho remorkéru v Tallinnském zálivu v roce 1943, dvou transportních lodí u Libavy a jednoho torpédoborce u ostrova Nargen v roce 1944, dvou transportních lodí u Libavy, jedné transportní lodi u Windawy a jedné transportní lodi u Baltijsku v roce 1945. Celkem bylo na Baltiku shozeno 1 140 min, z toho 202 v letech 1941 až 1942 a 938 v letech 1944 až 1945. Letadla ze stavu letectva Černomořské flotily začala námořní miny shazovat též krátce po zahájení tzv. Velké vlastenecké války. Vzdušné minovací operace na Černém moři nicméně nebyly zdaleka tak masové jako na Baltiku. Již v červenci roku 1941 byl letadly Černomořské flotily za pomoci min typu MAV-1 a AMG-1 zablokován přístup k ústí řeky Dunaje a k rumunskému přístavu Constanta. Podobně jako u letectva Baltské flotily byly starší miny typu MAV-1 letectvem Černomořské flotily používány jen velmi krátce a v malých počtech. Poté se na nějakou dobu hlavní zbraní mino-torpédonosných letounů letectva Černomořské flotily stala mina typu AMG-1. V pozdějších letech Velké vlastenecké války byly zde před kotvenými minami tohoto typu rovněž upřednostňovány dnové miny typu A Mk.IV britské výroby a následně též dnové miny typu AMD-1-500 tuzemské výroby. Naproti tomu těžké miny typu AMD-1-1000 na Černém moři nebyly používány vůbec, neboť zde operovala jen menší válečná plavidla. Použití takto silných min zde proto pozbývalo na smyslu. Krátce po zaminování ústí Dunaje a přístupu k přístavu Constanta byly vzdušné minovací operace na Černém moři na nějakou dobu pozastaveny, a to po shození pouhých 15 min z 46-ti plánovaných. Důvodem toho bylo obklíčení Oděsy rychle postupujícími německými a rumunskými vojsky. Vzdušné minovací operace zde byly opět obnoveny až v květnu roku 1942, kdy letouny ze stavu 5. MTAP (mino-torpédový letecký pluk) shodily 25 min typu AMG-1 nedaleko pobřeží Azovského moře. Ani tuto operaci se ale nepodařilo dokončit kuli ústupu před rychle postupujícími vojsky nepřítele. Dle původních plánů mělo zde být shozeno dalších 25 min tohoto typu. V červenci roku 1942 byly letouny ze stavu letectva Černomořské flotily poprvé shozeny britské miny typu A Mk.IV, a to u Sevastopolu. Shodné miny byly přitom shozeny též poblíž ostrova Birjučij v Kerčském průlivu a nedaleko přístavu Feodosie. V průběhu roku 1942 letouny ze stavu letectva Černomořské flotily shodily jen 46 min. V roce 1943 vzdušné minovací operace v Kerčském průlivu pokračovaly nadále. Ten rok zde byl přitom shozen přibližně shodný počet kotvených min typu AMG-1 a min dnových. Činnost sovětských mino-torpédonosných letounů ale tehdy narušovala palba z protiletadlových kanónů německých torpédoborců. V červnu roku 1943 byly navíc obnoveny minovací operace u rumunských břehů, konkrétně nedaleko přístavů Constanta a Sulina. Kromě toho byly tehdy zaminovány ústí řek Dunaj, Dněpr a Dněstr, stejně jako přístup k Sevastopolu. V listopadu toho roku byla letadly ze stavu letectva Černomořské flotily poprvé použita tuzemská dnová mina typu AMD-1-500. V průběhu roku 1943 zmíněné stroje položily celkem 275 námořních min různých typů. Přibližně polovina z tohoto počtu byla přitom shozena na Dunaji a v Kerčském průlivu. Mezi dubnem a květnem roku 1944 byl za pomoci leteckých námořních min zablokován Sevastopol, za účelem zamezení evakuace německých vojsk a vojsk jejich spojenců z obklíčeného Krymu. Současně byly položeny minové bariéry okolo rumunských přístavů, neboť právě sem mířila evakuační plavidla ze Sevastopolu. V této fázi Velké vlastenecké války byly na Černém moři používány již takřka výhradně dnové miny. Na působišti Černomořské flotily si letecké námořní miny na své konto připsaly nejméně čtyři plavidla. K nárazu všech čtyř zmíněných plavidel na minu přitom došlo na řece Dunaji. Kromě Baltské a Černomořské flotily miny typu AMG-1 používalo též letectvo flotily Severní. Přitom se jednalo o jedinou leteckou námořní minu v arsenálu Severní flotily. Její použití bylo navíc velmi omezené. Celkem zde bylo shozeno 111 min typu AMG-1, z toho 18 v roce 1942, 2 v roce 1942 a 91 v roce 1944 (z toho 76 mezi lednem a dubnem). Důvodem tak omezeného používání leteckých námořních min Severní flotilou byly značné hloubky na jejím působišti. První miny typu AMG-1 přitom Severní flotila převzala v říjnu roku 1941. K prvním shozům těchto min letouny ze stavu letectva Severní flotily ale došlo až v únoru roku 1942. Miny typu AMG-1 zde byly přitom použity k zablokování norských přístavů Vardo, Vadso a Kirkenes a průplavu Bjorkosund. Naproti tomu v Pacifiku nebyly ve Velké vlastenecké válce námořní letecké miny používány vůbec, neboť zde probíhaly pouze útočné operace. V průběhu tohoto válečného konfliktu bylo shozeno celkem 262 min typu AMG-1, z toho 101 mezi červnem roku 1941 a listopadem roku 1942, 130 mezi listopadem roku 1942 a prosincem roku 1943 a 31 v letech 1944 až 1945. V prvním uvedeném období se přitom jednalo o nejvíce používanou leteckou minu. Mezi červnem roku 1941 a listopadem roku 1942 bylo totiž kromě 101 min typu AMG-1 shozeno již jen 45 min typu MAV-1, 10 min typu MIRAB a 46 min typu A Mk.I/IV britské výroby. Naproti tomu v období mezi listopadem roku 1942 a prosincem roku 1943 bylo kromě 130-ti min typu AMG-1 shozeno 318 britských min typu A Mk.I/IV. Mezi léty 1944 až 1945 pak letouny sovětského námořního letectva kromě pouhých 31-ti min typu AMG-1 shodily 114 min typu A Mk.I/IV, 302 min typu A Mk.V, 417 min typu AMD-1-500 a 74 min typu AMD-1-1000. Současně byla mina typu AMG-1 hlavní kotvenou leteckou minou sovětského námořního letectva ve Velké vlastenecké válce. Ve zmíněném konfliktu bylo sovětskými letouny v průběhu 1 658-ti bojových letů shozeno celkem 2 387 námořních min všech typů. V 76,5 % z tohoto počtu se přitom jednalo o dnové miny. Zbylých 23,5 % připadalo na miny kotvené. Na konci války se na skladech sovětského námořního letectva stále ještě nacházelo okolo 3 000 ks leteckých námořních min všech typů. Ve velké vlastenecké válce byly miny typu AMG-1 shazovány nejen letouny typu DB-3T a DB-3FT/Il-4T (Bob) tuzemské výroby, ale též importovanými letouny typu A-20 (Box) americké značky Douglas.

Verze:  žádné

Nosič:  A-20 (Box) – 1 ks, DB-3T – 1 ks a DB-3FT/Il-4T (Bob) – 1 ks

Uživatelé:  SSSR

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 250 až 260 kg s pěticí nárazových zapalovačů