RS-2U (AA-1B Alkali)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu RS-1U (K-5)

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné cíle s omezenými manévrovacími schopnostmi) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  KB-1 D.L. Tomaševiče (od roku 1953 součástí OKB-2 P.D. Grušina)

Odlišnosti od modelu RS-1U:

- modifikovaný trup s větší délkou a kónickou špicí na místo ogivální

- instalace nových ovládacích ploch s cca 1,5 x větší plochou

- instalace silnější bojové hlavice s hmotností 13 kg (na místo 9,25 kg)

- instalace nového bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu AR-45M (na místo AR-45) – jeho anténu ukrývá štíhlý válcovitý kryt opatřený kuželovitou špicí, který vybíhá ze špice trupu (kryt zapalovače typu AR-45 měl naproti tomu menší délku a navíc byl opatřen prstencem)

- větší zásoba stlačeného vzduchu (za jeho pomoci jsou ovládány řídící plochy)

- větší zásoba tuhého raketového paliva (20,4 kg na místo 17,4 kg)

Historie:  Protože první operační protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce v podobě střely typu RS-1U (K-5) obdržela mnoho kritiky ohledně dosahu, letové rychlosti, účinnosti bojové části a spolehlivosti naváděcího systému a navíc se nemohla z hlediska bojové efektivity s americkými PLŘS řady AIM-4 Falcon, AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder, které byly do výzbroje USAF a USN zařazeny již v roce 1956, zdaleka rovnat, konstrukční kancelář OKB-2 D.L. Tomaševiče se v roce 1954, tedy ještě předtím, než byla tato zbraň zařazena do výzbroje PVO, pustila do prací na její pokročilé modifikaci. V březnu roku 1955 tak spatřil světlo světa projekt modelu K-5M s instalací nových řídících ploch s větší plochou, objemnější prachové náplně raketového motoru, většího zásobníku na stlačený vzduch (za jeho pomoci byly ovládány řídící plochy) a silnější bojové hlavice. Díky tomu všemu střela typu K-5M svého předchůdce v podobě střely typu RS-1U (K-5) znatelně překonávala v řadě parametrů. Konkrétně tato zbraň mohla vykonávat manévry s až 2 x větším přetížením. Větší byl přitom též dálkový dosah. Zatímco dálkový dosah střely typu K-5M činil celých 1,95 až 5,2 km, dálkový dosah střely typu RS-1U byl omezen na 2 až 3 km. Znatelně větší efektivitou přitom disponovala též bojová hlavice, neboť byla těžší (13 kg na místo 9,25 kg) a navíc střepiny vzniklé její iniciací dokázaly pokrýt 1,5 x větší oblast. Zatímco straší model RS-1U (K-5) představoval jednu z komponent zbraňového systému typu S-1-U podzvukových přepadových stíhačů typu MiG-17PFU a Jak-25K, které byly vybaveny dvouanténním radarem typu RP-1U Izumrud-2, výkonnější typ K-5M se stal součástí zbraňového systému typu S-2-U nadzvukového dvouanténním radiolokátorem typu RP-2U Izumrud-2 vybaveného přepadového stíhacího MiGu-19PM. Svůj první vzdušný start ale tato zbraň uskutečnila, na jaře roku 1956, ze zbraňového závěsníku speciálně upraveného frontového MiGu-19S, známého jako SM-2M. Protože letoun typu SM-2M postrádal instalaci střeleckého radiolokátoru, všechny střelby realizované za pomoci tohoto stroje byly pouze neřízené. Později se do zkušebního programu střely typu K-5M zapojil též druhý prototyp radarem typu RP-2U vybaveného MiGu-19PM, neboli SM-7/2M. Tento stroj poté posloužil potřebám státních zkoušek celého raketového systému typu S-2-U. Státní zkoušky tohoto zbraňového systému přitom proběhly mezi 14. a 23. říjnem 1957. Mezitím, mezi červencem a srpnem toho samého roku, byl na dvojici speciálně upravených MiGů-19 odzkoušen systém typu KS, který měl zamezovat zhášení motorů typu RD-9B v důsledku nasátí povýstřelových zplodin startujících střel typu K-5M. Tato axiálním kompresorem opatřená pohonná jednotka byla totiž na nasátí horkých raketových spalin daleko citlivější než radiálním kompresorem vybavený motor typu VK-1F, který zajišťoval pohon podzvukových MiGů-17PFU. Do výzbroje PVO byla přitom střela typu K-5M oficiálně, jako model RS-2U, zařazena výnosem ze dne 28. listopadu 1957. Produkcí této zbraně se zabývaly hned tři výrobní závody. Ve výrobním programu se přitom střela typu RS-2U nacházela v letech 1957 až 1959. Poté tuto zbraň ve výrobě zcela nahradil odvozený model RS-2US. Střela typu RS-2U se přitom dočkala též výroby na území ČLR. Celá čínská produkce licenční kopie střely typu RS-2U, která zde byla známa jako typ PL-1, se ale díky nepřekonatelným technickým problémům omezila pouze na nepočetnou sérii. Přestože střela typu RS-2U měla před svým předchůdcem v podobě střely typu RS-1U navrch nejen v dálkovém a výškovému dosahu, ale i v manévrovacích schopnostech a účinnosti bojové hlavice, z hlediska bojové efektivity nepředstavovala příliš velký krok k lepšímu. Naváděcí systém této zbraně totiž nosiči nadále znemožňoval vykonávat v průběhu celého naváděcího procesu prudší manévry. Díky tomu byla opět použitelná nanejvýš proti těžkým a neohrabaným bombardovacím letounům. Kromě toho naváděcí systém prvních sérií střely typu RS-2U vykazoval ještě menší spolehlivostí než naváděcí systém staršího modelu RS-1U.

Uživatelé:  Albánie, Bulharsko, ČLR, ČSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR

Nosič:  MiG-19PM (‘Farmer E’) - 4 ks

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’) s dosahem vyhledávací antény 12 km a dosahem naváděcí antény 3,5 až 4 km

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-45

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 13 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu AR-45M

Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2012