R-8M1R/M1T (AA-3A/B Anab A/B)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely středního dosahu typu R-8MR/MT

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-4 M.R. Bisnovata

Odlišnosti modelu R-8M1T od typu R-8MT:

- instalace pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58M (na místo typu S1D-58)

- instalace autopilota typu APS-8-24M3 (na místo typu APS-8-24M2)

- instalace zesílených křídel

Verze:

R-8M1T (AA-3B Anab B) – modifikace střely typu R-8M1 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu SD1-58M za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu

R-8M1R (AA-3A Anab A) – modifikace střely typu R-8M1 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu PARG-1-VV z modelu R-8MR na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu SD1-58M uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu

Historie:  Do vývoje pokročilých modifikací protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu R-8MT/MR, která byla spolu se svým nosičem v podobě jednomotorového radarem typu RP-11 Orjol vybaveného přepadového stíhače typu Su-11 (T-47) do výzbroje PVO oficiálně zavedena v roce 1962, se OKB-4 pustila prakticky ještě za chodu státních zkoušek této zbraně. První etapa modernizačního program PLŘS typu K-8MT/MR dala za vznik modelu K-8M1T/M1R. Ten byl přitom na rozdíl od svého předchůdce schopen napadat vzdušné cíle pohybující se i v malých výškách. Protože první roky provozu jednomotorových letounů řady Su-7 a Su-9 (předchůdce letounu typu Su-11) sužovala poměrně vysoká nehodovost, nosičem střely K-8M1T/M1R se nakonec stal radarem typu Orjol-D vybavený dvoumotorový přepadový stíhač pro malé a střední výšky typu Jak-28P. Později byla ale tato střela začleněna též do zbraňového systému výkonnějšího radarem typu Orjol-D58 vybaveného přepadového stíhače pro velké výšky typu Su-15 (T-58D). Zatímco minimální výškový dosah střel řady K-8M činil 5 000 m, střela typu K-8M1 ve verzi K-8M1T s pasivní IČ samonaváděcí soustavou byla schopna napadat vzdušné cíle pohybující se ve výškách od pouhých 300 m. Naproti tomu minimální výškový dosah modelu K-8M1R, který se vyznačoval instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy, kuli nepřekonatelným problémům s odrazem elektromagnetického záření od země činil celých 3 000 m. Zmíněných výkonnostních charakteristik se přitom podařilo dosáhnout instalací zesílených křídel a v neposlední řadě též záměnou autopilota typu APS-8-24M2 pokročilejším autopilotem typu APS-8-24M3. Model K-8M1T kromě výše uvedeného obdržel též novou pasivní IČ samonaváděcí hlavici typu S1D-58M (na místo typu S1D-58). Naproti tomu model K-8M1R přebíral poloaktivní RL samonaváděcí soustavu (typ PARG-1-VV) od svého předchůdce bez změn. Pohonná jednotka spolu s bojovou částí a palubním zdrojem energie pak zůstala nezměněna jak u modelu K-8M1T, tak i u modelu K-8M1R. První telemetrické a bojové zkušební exempláře střel řady K-8M1 (iz.24M) byly k dispozici již v roce 1962. Ještě v tom samém roce ze zbraňových závěsníků letounu Jak-28P odstartovalo, ve výškách 2 000 až 8 000 m, pět těchto střel. Posláním zmíněných pěti střeleb se přitom stalo prověření činnosti nového autopilota typu APS-8-24M3. Poté bylo vypuštěno celkem 82 exemplářů modelu K-8M1T s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58M na padákové terče a bezpilotní terčové letouny typu M-16 (Tu-16) a M-28 (Il-28). Státní zkoušky celého vzdušného raketového komplexu PVO typu Jak-28P-8M1, který se sestával z letounu typu Jak-28P, palubního radiolokátoru typu Orjol-D a dvojice střel řady K-8M1, byly úspěšně završeny v roce 1963. V jejich průběhu přitom ze zbraňových závěsníků Jaku-28P odstartovalo celkem 21 střel typu K-8M1. Zatímco posláním prvních pěti těchto střeleb se stalo prověření vzájemné kompatibility jednotlivých komponent celého komplexu typu Jak-28P-8M1, dalších 16 střeleb bylo uskutečněno na bezpilotní terčové letouny typu M-28 (Il-28). Sestřelit se přitom podařilo celkem tři tyto stroje, a to za pomoci zkušebních exemplářů modelu K-8M1T s pasivním IČ samonavedením. Do výzbroje PVO byla střela typu K-8M1T/M1R, jako model R-8M1T/M1R, oficiálně zařazena v roce 1963. Sériová výroba střel řady R-8M1 se rozeběhla ještě ten samý rok. Produkcí těchto střel se přitom kromě kyjevského závodu č.485 zabýval též kostinovský závod č.455, kovrovský závod č.575 a inževský závod č.622.

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  Jak-28P (‘Firebar’) - 2 ks (1 ks R-8M1R + 1 ks R-8M1T)  a Su-15 (‘Flagon A/D’) - 2 ks (1 ks R-8M1R + 1 ks R-8M1T)

Naváděcí systém:  R-8M1R: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-1-VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); R-8M1T: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58M (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu Kartukov PRD-25 s max. tahem 11 250 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Snegir-M

Poslední upravy provedeny dne: 18.4.2012