R-73 (AA-11A Archer) / K-73

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (stíhací letouny, bombardovací letouny …) nacházejících ve výškách i na pozadí země v manévrovém vzdušném boji útokem ze zadní i přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  Vympel

Verze:

K-73 (AA-X-11) – prototypová modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer)

R-73K (iz.72) (AA-11A Archer) – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer) s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80 Majak-80 se zorným úhlem 90° a bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Krčet. Tento model byl oficiálně za operačně plně způsobilý prohlášen v roce 1984

R-73E (AA-11A Archer) – zjednodušená exportní modifikace střely typu R-73K (AA-11A Archer). Prvním provozovatelem tohoto modelu se stala, v roce 1988, NDR.

UZR-73 – cvičný registr mající podobu těla střely typu R-73 (AA-11A Archer) s naváděcí soustavou a sloužící k výcviku v zaměřování vzdušných cílů

R-73UT – cvičná modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer)

B-72 – 1:1 aerodynamická maketa střely typu R-73 (AA-11A Archer)

K-74 (iz.740) – speciální modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer) určená k obraně zadní polosféry bombardovacích a protiponorkových letounů před vzdušným napadením. Střela typu K-74 se na odpalovacím zařízení umisťovala naváděcí hlavicí směrem dozadu. Tryska této zbraně byla proto opatřena aerodynamickým krytem. Díky tomu je střela typu K-74 o 30 cm delší a o 10 kg těžší v porovnání se standardní R-73 (AA-11A Archer). Změny v neposlední řadě doznaly též algoritmy autopilota. Střela typu K-74 umožňovala postřelovat vzdušné cíle pohybující se v zadní polosféře ve výškách mezi 50 m a 13 000 m ve vzdálenosti od 1 km do 10 až 12 km. První zkušební střelby byly v rámci programu K-74 uskutečněny v roce 1989. Zkoušky zmíněné střely byly prováděny za pomoci letounu typu Su-27UB (Flanker C), který zastával roli vzdušné zkušebny, při podzvukových i nadzvukových rychlostech. V průběhu zkoušek zmíněné zbraně se vyskytly problémy se stabilitou a ovladatelností při nulových rychlostech. V roce 1994 byl vývoj střely typu K-74 zastaven, aniž by překročil stádium střeleckých zkoušek.

R-73L (AA-11A Archer) – modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer) s instalací bezkontaktního laserového přibližovacího zapalovače typu Jantar na místo rádiového bezkontaktního přibližovacího zapalovače typu Krčet. Tento model byl do výzbroje VVS a PVO zařazen na přelomu let 1994 a 1995.

R-73EL (AA-11A Archer) – zjednodušená exportní modifikace střely typu R-73L (AA-11A Archer). Střela typu R-73EL (AA-11A Archer) se součástí nabídky výrobce stala v roce 1997. Široké veřejnosti byl tento model poprvé prezentován v srpnu roku 1999 na moskevské airshow MAKS 1999.

R-74M (iz.750) / K-74ME / RVV-MD (AA-11B Archer) pokročilá modifikace střely typu R-73 (AA-11A Archer) s novou pasivní IČ samonaváděcí hlavicí typu Impuls-90 mající větší dosah a zorné pole a digitální procesor na zpracování údajů. Státní zkoušky střely typu R-74M (AA-11B Archer) byly završeny v roce 2012. Poté byl tento model zařazen do výzbroje VVS. viz. samostatný text

K-74M2 (iz.760) – vývojový derivát střely typu R-74M (AA-11B Archer) s modifikovaným drakem s menším průřezem, modifikovaným motorem a novou naváděcí soustavou sestávající se z inerciálního systému a pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Karfagen-760. Tento model vzešel z programu víceúčelového bojového letounu 5. generace typu Su-57 (Frazor). Vývoj této zbraně se v současnosti nachází ve stádiu střeleckých zkoušek. viz. samostatný text

Historie:  Protože byly lehké a obratné baterií tří kanónů vyzbrojené severovietnamské MiGy-17 (Fresco) v manévrových vzdušných soubojích pro podstatně těžší stíhací letouny třetí generace řady F-4 Phantom II, které se musely spoléhat výhradně na protiletadlové řízené střely (PLŘS) řady Sidewinder a Sparrow první generace, velmi nepříjemným protivníkem, na konci 60. let se v USA rozeběhly práce stíhačích nové, čtvrté, generace v podobě letounů řady F-14 Tomcat a F-15 Eagle (a později též na lehčích a víceúčelovějších strojích řady F-16 Fightning Falcon a F/A-18 Hornet). Ty byly přitom již schopny ničit vzdušné cíle jak ze vzdálenosti za pomoci PLŘS středního a velkého dosahu, tak i při manévrových vzdušných soubojích za pomoci kanónů a agilních krátkodosahových PLŘS. Odpověď na tyto stroje ze strany SSSR nenechala na sebe dlouho čekat. Již v roce 1971 byl zde totiž oficiálně zahájen program PFI, z něhož následně vzešel těžký frontový stíhač typu Su-27 (Flanker B), který se stal protějškem těžšího typu F-15 Eagle, a lehký frontový stíhač typu MiG-29 (Fulcrum A/C), který lze zase považovat za ekvivalent lehčího typu F-16 Fightning Falcon. Součástí zbraňového systému obou zmíněných letounů, MiG-29 (Fulcrum A/C) a Su-27 (Flanker B), se přitom kromě kanónu (typu GŠ-30-1), který stíhací letouny předchozí generace často postrádaly, staly též krátodosahové a střednědosahové PLŘS nové generace. Vývojem PLŘS krátkého dosahu s pasivní IČ naváděcí soustavou pro tyto první sovětské stíhací letouny 4. generace byly pověřeny hned dvě konstrukční kanceláře, a to Minaviaproma (od roku 1976 známa jako Molnija) a Vympel. Zatímco Minaviaproma dostala za úkol zpracovat projekt nástupce střel řady R-3/-13 (AA-2 Atoll) majícího schopnost napadat vzdušné cíle ze všech příletových směrů (typ K-14), Vympel byl, výnosem ze dne 7. července 1972, pověřen vývojem nástupce lehké pro manévrový vzdušný boj specializované PLŘS typu R-60 (AA-8 Aphid). Protože byly na střelu z dílny konstrukční kanceláře Vympel, která následně obdržela prototypové označení K-73, kladeny značné nároky z hlediska manévrovacích schopností, tato zbraň již od počátku počítala s pokročilou naváděcí soustavou se zorným úhlem ne menším než 80° (zorný úhel naváděcí hlavice střely typu R-60 činil pouhých 24°) a prachovým raketovým motorem s řízeným vektorem tahu. Protože by ale řízení zajištěné výhradně vychylováním výtokových plynů motoru mělo nemalé energetické nároky, střela typu K-73 obdržela též klasické aerodynamické ovládací plochy s obdobným uspořádáním, jaké měly ovládací plochy staršího modelu R-60 (AA-8 Aphid). Jelikož se tvůrci střely K-73 později rozhodli tuto zbraň opatřit pokročilou naváděcí hlavicí typu Majak, která dokázala zajistit navedení na vzdušný cíl ze všech příletových směrů, nakonec se z ní stal, za cenu mírného vzrůstu rozměrů a hmotnosti, přímý konkurent paralelně vyvíjené technologicky méně pokročilé střely typu K-14 (vývoj této zbraně byl mezitím kuli značné vytíženosti NPO Molnija projektem kosmického raketoplánu typu Buran přesunut do konstrukční kanceláře Vympel). V této souvislosti byly již v roce 1979 veškeré práce na tomto derivátu střely typu R-13M (AA-2D Atoll) zastaveny. Střelecké zkoušky PLŘS typu K-73 se rozeběhly v roce 1979 startem několika zjednodušených exemplářů této zbraně ze speciální pozemní startovací rampy. Posláním těchto „pozemních“ zkoušek se stalo prověření činnosti deflektorů výtokových motorových plynů. Souběžně byly realizovány testy naváděcí hlavice typu Majak na vzdušné zkušebně LL-124, jejíž základem se stal proudový regionální dopravní letoun typu Tu-124 (Cookpot). Ten samý rok ze zbraňového závěsníku MiGu-23ML (Flogger G) odstartovaly tři autonomní (autopilotem řízené) zkušební exempláře střely typu K-73. Rok nato ten samý letoun vypustil dalších sedm zkušebních střel typu K-73 v provedení bez bojové hlavice, pět v autonomní a dvě v telemetrické verzi. Přitom byl zasažen jeden terčový MiG-17 (Fresco) alias M-17. Mezitím se do zkušebního programu střely typu K-73 zapojil ještě jeden MiG-23ML (Flogger G). V roce 1981 ze závěsníků MiGů-23ML (Flogger G) odstartovaly další dvě autonomní a tři telemetrické K-73. Rok nato flotilu zkušebních nosičů této zbraně rozšířil třetí sériový MiG-29 (Fulcrum A). Ten pak uskutečnil první sestřel nadzvukového cíle v rámci celého programu K-73 v podobě bezpilotního MiGu-21 (Fishbed) alias M-21. V průběhu roku 1982 bylo vypuštěno celkem 38 střel typu K-73, včetně 15-ti telemetrických a čtyř bojových s instalací naváděcí hlavice typu Majak-80 (všechny předchozí exempláře této střely byly opatřeny naváděcí soustavou typu Majak-MK-76-2). V roce 1983 se podařilo vypustit dalších 62 těchto střel. To se již na zkušebním programu střely K-73 podílely celkem čtyři MiGy-29 (Fulcrum A). Zatímco za pomoci prvních dvou z těchto letounů byla ověřena bojová efektivita této zbraně, na dalším byl studován vliv raketových spalin na činnost motorů nosiče, na tom posledním byla odzkoušena kompatibilita střely typu K-73 s přilbovým zaměřovačem typu Ščel. V roce 1985 se rozeběhly zkoušky střely typu K-73 v provedení s motorem, který byl upraven tak, aby při startu méně ovlivňoval činnost leteckých pohonných jednotek. Roli nosiče se v tomto případě zhostil jeden MiG-23 (Flogger B) spolu s jedním MiGem-23MLS. Oficiálně za operačně plně způsobilou byla střela typu K-73 prohlášena, pod označením R-73, dne 22. července 1984. Tímto se tato zbraň stala historicky vůbec první operační PLŘS na světě ovládanou kombinací vektorování tahu motoru a standardních aerodynamických ploch. Na export byla střela typu R-73 (AA-11A Archer) uvolněna v roce 1988. Prvním zahraničním provozovatelem exportní R-73 (AA-11A Archer), která vešla ve známost jako R-73E, se stala, ještě ten samý rok, NDR. Střela typu R-73 (AA-11A Archer) byla zavedena do výrobního programu hned dvou výrobních závodů, a to závodu Duks z Moskvy a závodu TASA z Tbilisi. Ve výrobním programu druhého uvedeného podniku se ale zmíněná zbraň udržela pouze do rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991. Rozpadem zmíněného státního uskupení se totiž závod TASA náhle ocitl na území samostatné Gruzie. Celkový počet vyrobených PLŘS typu R-73 (AA-11A Archer) do rozpadu SSSR není bohužel znám. Brány závodu TASA nicméně do počátku 90. let údajně opustilo okolo 6 000 těchto střel. Od roku 1992 bylo moskevským závodem Duks vyrobeno okolo 10 000 střel typu R-73 (AA-11A Archer), včetně okolo 4 000 pro Indii, okolo 3 300 pro ČLR a okolo 800 pro Alžír. Ve výzbroji VVS se střely řady R-73 (AA-11 Archer) nacházejí, spolu se staršími a méně výkonnými krátkodosahovými PLŘS typu R-60 (AA-8 Aphid), do dnešních dnů.

 

R-73 (AA-11A Archer)

 

Uživatelé:  Alžír, Bangladéš, Bulharsko ČLR, ČR, ČSSR, Egypt, Etiopie, Eritrea, Indie, Irák, Írán, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, KLDR, Kuba, Maďarsko, Malajsie, Myanmar, NDR, Peru, Polsko, Slovensko, Srbsko, SRN, SSSR, Súdán, Sýrie, Ukrajina, Venezuela a Vietnam

Nosič:  Jak-130 (Mitten) - 4 ks, MiG-21bis UPG (Fishbed) - 4 ks, MiG-23MLD (Flogger K) - 2 ks, MiG-29/-29S (Fulcrum A/C) - 6 ks, MiG-29UB (Fulcrum B) - 6 ks, MiG-29K/KUB (Fulcrum) - 8 ks, MiG-31BM (Foxhound C) - 4 ks, MiG-35 (Fulcrum) - 8 ks, Su-24M2 (Fencer) - 2 ks, Su-25SM/SM3 (Frogfoot) - 2 ks, Su-27/-27SK (Flanker B) - 6 ks, Su-27UB/UBK (Flanker C) - 6 ks, Su-27SM/SM3 (Flanker J) - 6 ks, Su-30/-30K (Flanker F variant 1) - 6 ks, Su-30MKI (Flanker H) - 6 ks, Su-30MKK (Flanker G) - 6 ks, Su-30MK2 (Flanker G) - 6 ks, Su-30MK2V (Flanker G) - 6 ks, Su-30MKV (Flanker G) - 6 ks, Su-30MKM (Flanker H) - 6 ks, Su-30MKA (Flanker H) - 6 ks, Su-30M2 (Flanker G) - 6 ks, Su-30SM (Flanker H) - 6 ks, Su-33 (Flanker D) - 6 ks, Su-34 (Fullback) - 8 ks, Su-35S (Flanker K), Su-57 (Frazor) a J-11/-11A (Flanker B) - 6 ks

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80 Majak-80 s dosahem 10 až 12 km a zorným úhlem 90°

Pohon:  jeden raketový motor na TPL s řízeným vektorem tahu  typu RDTT-295

Bojová hlavice:  tyčová typu 9E1028 o hmotnosti 7,4 kg s mechanickým kontaktním zapalovačem a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Krčet (model R-73K/E) nebo bezkontaktním laserovým přibližovacím zapalovačem typu Jantar (model R-73L/EL)

 

 

TTD: R-73
Délka: 2,90 m
Průměr těla: 170 mm
Rozpětí stabilizátorů: 0,51 m
Startovací hmotnost: 105 kg
Max. rychlost cíle: 2 500 km/h
Max. přetížení cíle: 12 g
Výškový dosah: 0,02 - 20 km
Dálkový dosah: 0,3 - 30 km

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 17.9.2018