K-25

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního dosahu (bezlicenční kopie amerického typu AIM-7E Sparrow)

Určení:  ničení vzdušných cílů za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel (do roku 1967 znám jako OKB-134 I.I.Toropova)

Historie:  Mezi květnem 1965 a říjnem 1967 se přes Severní Vietnam do sovětských rukou spolu s fragmenty řady rozličné výzbroje západního původu dostaly též trosky několika střednědosahových PLŘS s poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou typu AIM-7E Sparrow. Přestože se konstrukční kancelář Vympel právě tehdy v rámci programu frontového stíhače typu MiG-23, který představoval sovětskou reakci na první americký taktický stíhač třetí generace v podobě letounu typu F-4 Phantom II, zabývala vývojem obdobné zbraně v podobě PLŘS typu K-23, na základě výnosu ze dne 13. listopadu 1967 zde byly zahájeny též práce na domácím derivátu této střely. Sovětský Sparrow přitom vešel ve známost pod označením K-25 a protože byl od počátku považován za technicky méně rizikovou alternativu za domácí K-23, dle toho samého výnosu měla poloaktivní RL samonaváděcí soustava této zbraně v podobě typu DV-109A spolupracovat s palubním radarem frontového MiGu-23 v podobě typu Safír-23. Technické řešení některých konstrukčních celků PLŘS typu AIM-7E, která se mimo jiné stala též součástí zbraňového systému amerického Phantomu II (spolu s krátkodosahovou PLŘS typu AIM-9 Sidewinder), bylo však pro sovětský průmysl něco zcela nového. Toto se přitom konkrétně týkalo tzv. „plovoucího“ (pohyblivého) křídla a hydraulického ovládání řídících ploch. Zatímco „plovoucími“ křídly byla ze všech sovětský PLŘS opatřena pouze střela typu K-9-155, jejíž vývoj se navíc nepodařilo dotáhnout ani do stádia střeleckých zkoušek v režimu samonavedení, hydraulické ovládání řídících ploch bylo v případě zbraně této kategorie pro sovětský průmysl úplnou novinkou. Díky tzv. kachnímu uspořádání řídících ploch americký Sparrow vykazoval lepší řiditelností, zejména v závěrečné fázi navedení, než sovětský typ K-23, který se vyznačoval klasickým uspořádáním ovládacích ploch. Sovětská střela typu K-23 měla však před tímto svým americkým protějškem navrch z hlediska aerodynamických charakteristik. Původní plány přitom počítaly s tím, že budou pro konstrukci palubních systémů této zbraně na místo některých originálních konstrukčních materiálů použity domácí konstrukční materiály jevící se z hlediska vlastností jako takřka identické. Protože ale později vyšlo najevo, že některé palubní systémy střely K-25 zhotovené z domácích náhražek nefungují, jak by měly, celý vývoj této PLŘS se nakonec znatelně zatáhl proti plánům. Na experimentální nosič střely typu K-25 byl v roce 1970 upraven jeden letoun typu MiG-21PF. Tento konkrétní MiG se přitom krátce předtím podílel na zkouškách domácího konkurenta této zbraně v podobě střely typu K-23 v autonomní (pouze autopilotem řízené) verzi. Protože se ale dodávky některých palubních systémů střely typu K-25, včetně pohonné jednotky, tehdy stále ještě nacházely v nedohlednu, zmíněný MiG-21PF nakonec prošel přestavbou na vzdušnou zkušebnu paralelně vyvíjené krátkodosahové PLŘS typu K-13M (derivát střely typu R-3S vycházející z amerického Sidewinderu ve verzi AIM-9D). Vzdušnou testovací platformou střely typu K-25 se proto stal jiný exemplář MiGu-21 spolu se dvěma MiG-23M. Příslušnou úpravou přitom tyto tři stroje prošly v roce 1971. Zkoušky střely typu K-25 v tzv. autonomní modifikaci se rozeběhly na počátku roku 1972 a byly završeny v březnu následujícího roku. Jenom za rok 1972 ze zbraňových závěsníků MiGu-21 odstartovalo 20 těchto střel. Poté pokročilejší MiGy-23M uskutečnily tři řízené střelby na padákový terč. Ty ale odhalily nedostatky v konstrukci naváděcí hlavice typu DV-109A. Ta proto musela následně projít úpravami. V průběhu roku 1973 bylo vypuštěno dalších 16 střel typu K-25 (v telemetrické a bojové modifikaci) na padákové cíle a bezpilotní terčové letouny typu La-17M. Tomu pak v roce 1974 měly následovat střelby na bezpilotní MiGy-17 (M-17) pohybující se ve velkých i v malých výškách. Zmíněné střelby se ale již uskutečnit nepodařilo. Mezitím, výnosem ze dne 18. února 1974, byl totiž s přihlédnutím na rychlé pokroky v programu K-23 vývoj střely typu K-25 zcela zastaven. Střela typu K-23 se totiž stala, jako model R-23, oficiálně operačně plně způsobilou již v lednu roku 1974 a navíc měla před typem K-25 navrch díky větší odolnosti naváděcí soustavy proti elektronickému rušení. Přestože PLŘS typu K-25 nebylo tímto umožněno překročit prototypové stádium, veškeré úsilí vynaložené na vývoj této zbraně nepřišlo nazmar. Technologie osvojené v průběhu vývoje a střeleckých zkoušek střely typu K-25, jakými bylo „plovoucí“ křídlo a hydraulické ovládání řídících ploch, se totiž, spolu s nově nabytými poznatky v oblasti aerodynamiky zbraní této kategorie, následně dočkalo zužitkování při projektování kvalitativně nových PLŘS středního dosahu řady K-27 (R-27), které se staly jednou z protivzdušných zbraní prvních sovětských stíhačů 4. generace v podobě letounů řady MiG-29 a Su-27.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  letouny řady MiG-23 (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu DV-109A (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 28.14.2012