R-98MR/MT (AA-3E/F Anab E/F)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely středního dosahu typu R-98R/T

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-4 M.R. Bisnovata

Odlišnosti modelu R-98MR/MT od typu R-98R/T:

- instalace nové samonaváděcí hlavice

- instalace nového autopilota

- instalace bezkontaktního rádio-optického přibližovacího zapalovače bojové hlavice typu Aist na místo bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Snegir-M

 - instalace silnější pohonné jednotky typu PRD-143 na (místo typu PRD-25SM) v překonstruované zadní části trupu s konstantním průměrem v celé délce (na místo plynule se zmenšujícího směrem od křídel k trysce)

Verze:

R-98MT (AA-3F Anab F) – modifikace střely typu R-98M s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu

R-98MR (AA-3E Anab E) – modifikace střely R-98M s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-16-VV na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu

Historie:  Do vývoje pokročilých modifikací protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu R-8MT/MR, která byla spolu se svým nosičem v podobě jednomotorového radarem typu RP-11 Orjol vybaveného přepadového stíhače typu Su-11 (T-47) do výzbroje PVO oficiálně zavedena v roce 1962, se OKB-4 pustila prakticky ještě za chodu státních zkoušek této zbraně. První z nich se přitom stal model R-8M1T/M1T. Ten byl na rozdíl od svého předchůdce v podobě střely typu R-8MT/MR schopen napadat vzdušné cíle, které se pohybovaly i v malých výškách. Součástí výzbroje PVO se přitom tato střela stala v roce 1963, a to jako jedna z komponent zbraňového systému radarem typu Orjol-D, resp. radarem typu Orjol-D58, vybavených dvoumotorových přepadových stíhačů typu Jak-28P a Su-15. Později se součástí raketového arsenálu těchto dvou letounů stal též model R-98T/R. Ten byl přitom ve verzi R-98R navíc schopen napadat vzdušné cíle i z přední polosféry. Operačně způsobilými se střely řady R-98 oficiálně staly v roce 1965. Finální etapa modernizačního programu střel řady K-8M dala nejprve za vznik modelu K-58 s instalací nové poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-16VV, nového rádiového bezkontaktního přibližovacího zapalovače bojové části typu Filin, nového autopilota typu SUR-58 a nového prachového raketového motoru typu PRD-143. Naváděcí systém střely typu K-58 přitom spolupracoval se střeleckým radarem typu Koršun-58, který vznikl v rámci modernizačního programu přepadového stíhače typu Su-15 jako nástupce radaru typu Orjol-D58. Protože se ale vývoj zmíněného radaru neúnosně zatahoval a navíc bylo stále více než zřejmé, že nebude dosahovat požadovaných výkonnostních parametrů, veškeré práce na toto téma byly nakonec zastaveny ve prospěch vývojového derivátu radaru typu Smerš-A letounu MiG-25P v podobě typu Tajfun, resp. Tajfun-M. Z tohoto důvodu nakonec, v roce 1965, vzniklo pouhých 10 zkušebních exemplářů střely typu K-58. K letu řízenému pouze autopilotem typu SUR-58 bylo přitom v průběhu toho samého roku vypuštěno jen pět z nich. Projekt pokročilé modifikace přepadového stíhače typu Su-15 v podobě radarem typu Tajfun vybaveného přechodového modelu Su-15T (T-58T) a radarem typu Tajfun-M vybaveného konečného modelu Su-15TM (T-58TM) se s oficiální zelenou setkal dne 22. března 1968. Součástí zbraňového systému těchto dvou verzí letounu Su-15 se přitom stala střela typu K-98M. Ta vzešla z toho samého výnosu a řadu konstrukčních prvků přebírala od výše uvedeného modelu K-58. Práce na úvodním projektu této hlavní protivzdušné zbraně letounu Su-15TM a příslušných výrobních podkladech se podařilo završit rok nato. První čtyři zkušební exempláře střely typu K-98M byly ještě opatřeny instalací křídel ze staršího  modelu R-98 a k letu řízenému pouze autopilotem se vydaly v roce 1967. V roce 1969 pak ze speciální zkušební pozemní rampy vzlétly další dva zkušební exempláře této střely. V těchto dvou případech ale šlo pouze o neřízené lety po balistické dráze. V tom samém roce se podařilo uskutečnit též osm zkušebních letů se střelami typu K-98M v podvěsu a v neposlední řadě též pozemní zkoušky nového raketového motoru typu PRD-143. Tomu pak v roce 1970 následovaly vlastní střelecké zkoušky. V jejich průběhu bylo přitom vypuštěno celkem dvanáct střel typu K-98M, osm v autonomní (pouze autopilotem řízené) modifikaci a čtyři ve verzi s poloaktivním radiolokačním samonavedením. Do první etapy státních zkoušek této zbraně, která se kuli technickým potížím s radarem typu Tajfun-M nakonec zatáhla až do 31. března 1972, se kromě prototypu přepadového stíhače typu Su-15TM zapojily též první dva sériové letouny tohoto typu spolu s prvním prototypem staršího modelu Su-15T, který ale ještě předtím obdržel instalaci střeleckého radaru typu Tajfun-M (na místo nepříliš úspěšného modelu Tajfun). V průběhu roku 1971 bylo v rámci této části zkušebního programu mimo jiné uskutečněno též 18 střeleb na bezpilotní terče typu La-17 a M-17 (MiG-17). Protože se v průběhu těchto střeleb podařilo odhalit, že bezkontaktní rádiový zapalovač bojové hlavice typu Filin nepracuje jak má, následně jeho pozici zaujal modifikovaný rádio-optický zapalovač typu Aist střely typu K-40 (R-40). Ještě v tom samém roce letouny typu Su-15TM sestřelily v rámci cvičení Kristall-71 přímo před zraky vysoce postavených komunistických pohlavárů za pomoci čtyř těchto střel dva bezpilotní letouny typu M-28 (Il-28). Přestože byla druhá etapa státních zkoušek střely typu K-98M oficiálně zahájena dnem 17. dubna 1972, kuli fatálnímu nedostatku vzdušných terčů se prakticky rozeběhla až v následujícím roce. V průběhu druhé etapy státních zkoušek PLŘS typu R-98M přitom dvojice letounů typu Su-15TM odpálila na bezpilotní letouny typu M-28 (Il-28), La-17, M-17 (MiG-17) a M-16 (Tu-16), výškové terče typu KRM a padákové terče typu PRM-1 a RM-8 celkem 46 těchto střel. Přímo pod program státních zkoušek bylo ale započteno pouhých 36 střeleb. Zatímco tři terčové letouny, jeden M-28, jeden La-17 a jeden M-17, byly zničeny přímým zásahem, další dva, jeden M-28 a jeden La-17, poškodily střepiny bojové hlavice. Zbylé ze 36-ti střeleb skončily díky nějaké technické závadě neúspěchem. Přestože byly státní zkoušky PLŘS typu K-98M úspěšně zakončeny již v dubnu roku 1973, oficiálně operačně plně způsobilou se tato střela, jako model R-98MR/MT, spolu se svým nosičem v podobě přepadového stíhače typu Su-15TM stala až dne 21. ledna 1975. PLŘS typu R-98MR/MT se na inventáři PVO udržely ze všech střednědosahových střel řady K-8M nejdéle, a to až do roku 1994. Před svým předchůdcem v podobě PLŘS typu R-98R/T měly přitom střely této řady navrch ve větším dálkovém a výškovém rozsahu. Naváděcí soustava modelu R-98MR navíc vykazovala v porovnání s naváděcí hlavicí modelu R-98R vyšší odolností proti rušení.

Uživatelé:  pouze SSSR (po rozpadu Rusko a Ukrajina)

Nosič:  Su-15TM (‘Flagon E/F’) - 2 ks

Způsob navedení:  R-98RM: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-16-VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); R-98TM: pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-143 s max. tahem 13 400 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádio-optickým přibližovacím zapalovačem typu Aist

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 18.4.2012