RS-1U (AA-1A Alkali)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné cíle s omezenými manévrovacími schopnostmi) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  KB-1 D.L. Tomaševiče (od roku 1953 součástí OKB-2 P.D. Grušina)

Verze (SSSR):

RS-1U (K-5) (AA-1A Alkali) – první sériově vyráběná modifikace střely typu RS-1U. Tento model byl do výzbroje PVO zařazen v roce 1956. Jeho naváděcí systém přitom spolupracoval s palubním radiolokátorem typu RP-1U Izumrud-2 podzvukových přepadových stíhačů typu Jak-25K a MiG-17PFU.

RS-2U (K-5M) (AA-1B Alkali) – pokročilá modifikace střely typu RS-1U se zlepšenými manévrovacími schopnostmi, účinnější bojovou hlavicí a zvětšeným dálkovým a výškovým dosahem. Tento model byl do výzbroje PVO zařazen v roce 1957. Jeho naváděcí systém přitom spolupracoval s palubním radiolokátorem typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’) nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM. viz. samostatný text

RS-2US (K-51) (AA-1B Alkali) – pokročilá modifikace střely typu RS-2U s rozšířeným výškovým rozsahem. Tento model byl do výzbroje PVO zařazen v roce 1960. Jeho naváděcí systém přitom spolupracoval s palubním radiolokátorem typu RP-9 (‘Spin Scan’) přepadového stíhače typu Su-9, palubním radiolokátorem typu RP-21 (‘Spin Scan’) frontového stíhače typu MiG-21PF/PFS/PFM/R a palubním radiolokátorem typu RP-22S Safír-21 (‘Jay Bird’) frontového stíhače typu MiG-21S. viz. samostatný text

K-52 – pokročilá modifikace střely typu RS-2U se zvětšeným výškovým dosahem z 20 000 m na 23 000 až 25 000 m. Střela typu K-52 vzešla z výnosu ze dne 16. dubna 1958 a měla se stát součástí zbraňového systému přepadového stíhacího letounu typu SM-12PM/PMU (derivát nadzvukového MiGu-19). Protože byl ale vývoj letounu SM-12PM/PMU již v roce 1959 zcela zastaven, tato zbraň nakonec nikdy nepřekročila stádium střeleckých zkoušek. Všechny zkušební exempláře střely K-52, známé též jako CM-4B, přitom vznikly na lince závodu č.455.

R-55 (K-55) (AA-1D Alkali) – vývojový derivát střely typu RS-2US s radikálně přepracovanou konstrukcí draku, pasivní IČ samonaváděcí soustavou typu S-59 na místo povelové, bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem na místo rádiového a dvěma bojovými hlavicemi na místo jedné. Operačně plně způsobilou se střela typu R-55 oficiálně stala v roce 1969, a to jako zbraň letounu typu Su-9. Později však tento model rozšířil též škálu podvěsné výzbroje letounů typu Su-24 a MiG-21bis. viz. samostatný text

Verze (ČLR):

PL-1 – na základě licence sériově vyráběná kopie střely typu RS-2U. Celá čínská produkce této zbraně se ale díky nepřekonatelným technickým problémům omezila jen na nepočetnou sérii. viz. samostatný text

Historie:  Přestože byla KB-1 D.L. Tomaševiče vývojem lehké protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu K-5 (ŠM) pověřena až dne 1. dubna 1952, do prací na této první sovětské operační PLŘS se konstrukční tým této konstrukční kanceláře pustil již v roce 1951. Nosičem střely typu K-5 se přitom měl stát lehký jednomotorový frontový stíhací MiG-17 v přepadové dvouanténním střeleckým radarem typu RP-1U Izumrud-2 vybavené modifikaci, známé jako MiG-17PFU. Protože letoun typu MiG-17 již v základní frontové stíhací verzi, která zcela postrádala instalaci střeleckého radaru, vykazoval velmi omezenou nosností, technické zadání ke střele typu K-5, které spatřilo světlo světa v dubnu roku 1952, obsahovalo velmi přísné požadavky na hmotnost a rozměry této zbraně. Jelikož tento aspekt znatelně omezoval hmotnost, a tím i účinnost, bojové části, součástí zbraňového systému MiGu-17PFU se měly stát hned čtyři tyto střely, které mělo být navíc možné odpalovat v salvě na jeden vzdušný cíl. Při vývoji povelového naváděcího systému střely typu K-5 byly plně zužitkovány výsledky německých výzkumů realizovaných v průběhu let 1944 až 1945. Na testovací platformu střely typu K-5 bylo v roce 1952 upraveno všech pět prototypů přepadového MiGu-17P, známých jako SP-6. Přestože se tyto stroje podařilo ke zkouškám odevzdat ještě do konce léta toho samého roku, jak požadovalo zadání ze dne 18. července 1952, k prvnímu startu střely typu K-5 ze závěsníků jednoho z nich nedošlo dříve než na počátku léta následujícího roku. První zkušební exempláře těchto střel s instalací naváděcí soustavy byly ale k dispozici až na konci léta roku 1953. K tomuto datu byla navíc zformována letka speciálně upravených bombardérů typu Il-28 s instalací fotoaparátů. Za jejich pomoci měl být přitom pořizován obrazový záznam celých střeleckých zkoušek. Ke svému prvnímu řízenému letu střela typu K-5 z křídelního závěsníku letounu typu SP-6 odstartovala dne 8. října 1953. Krátce nato, po realizaci pěti řízeních střeleb, se Tomaševičova konstrukční kancelář KB-1 stala součástí konstrukční kanceláře OKB-2 P.D. Grušina. Tomu pak v srpnu roku 1954 následovaly první střelby na specializované bezpilotní terčové letouny typu La-17. Tyto terče ale vykazovaly znatelně menší efektivní radiolokační odrazovou plochou (RCS) než stíhací MiG-15. Na bezpilotní letounky typu La-17 proto nebylo možné střely typu K-5 navádět ze vzdálenosti vetší než pouhých 800 m. Do konce roku 1954 se podařilo vypustit celkem 30 zkušebních exemplářů této zbraně. Poté, v únoru 1955, byly realizovány střelby proti hladině vody. Jejich posláním se přitom stalo prověření účinnosti rádiového zapalovače bojové hlavice. Tomu pak v březnu toho samého roku následovala první střelba na bezpilotní terčovou verzi skutečného bojového letounu. Tím se přitom stal speciálně upravený čtyřmotorový pístový bombardér typu Tu-4. Státní zkoušky PLŘS typu K-5 byly úspěšně završeny na počátku roku 1956. Do tohoto data se přitom podařilo vypustit více než 70 exemplářů této střely. Přestože bylo kuli řadě nedostatků, jakým je malý dosah, nízká rychlost, malá účinnost bojové části a nedobrá spolehlivost naváděcího systému, možné bojovou hodnotu střely typu K-5 považovat za více než sporadickou, výnosem ze dne 26. srpna 1956 se tato zbraň oficiálně stala, jako model RS-1U, operačně plně způsobilou, a to jako jedna z komponent raketového systému typu S-1-U podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU (40 exemplářů tohoto stroje vzniklo konverzí sériových MiGů-17PF) a Jak-25K (10 exemplářů tohoto stroje vzniklo konverzí sériových Jaků-25M). Armádní zkoušky celého systému S-1-U byly přitom realizovány v průběhu roku 1956. Sériová výroba PLŘS typu RS-1U byla realizována v letech 1956 až 1957 kaliningradským závodem č.455. Brány tohoto podniku přitom opustilo okolo 3 000 těchto střel. Poté výrobní program závodu č.455 plynule přešel na odvozený model RS-2U (K-5M). Přestože naváděcí anténa radaru typu RP-1U vykazovala dosahem 3,5 až 4 km, skutečný dálkový dosah střely typu RS-1U nepřesahoval 2 až 3 km. V praxi ale jistý zásah cíle dokázala zaručit střelba ze vzdálenosti pouhých 2 km. Nosič střely typu RS-1U v podobě MiGu-17PFU a Jaku-25K navíc nemohl v průběhu celého naváděcího procesu provádět prudší manévry, neboť po celou tuto dobu musel svým radarem nepřetržitě ozařovat nejen postřelovaný cíl, ale i letící střelu. Střela typu RS-1U byla proto použitelná nanejvýš pro ničení těžkých bombardérů disponujících velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Bojovou hodnotu PLŘS typu RS-1U přitom dále degradovala klesající přesnost navedení této zbraně s rostoucí vzdáleností od nosiče.

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  Jak-25K - 4 ks a MiG-17PFU - 4 ks

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2 s dosahem vyhledávací antény 12 km a dosahem naváděcí antény 3,5 až 4 km

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 9,25 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu AR-45

 Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2012