R-8MT (AA-3B Anab B)

Typ:  pokročilá modifikace letecká protiletadlové řízené střely středního dosahu typu K-8

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry

Vyvinul:  OKB-4 M.R. Bisnovata

Verze:

K-8 – méně výkonná prototypová modifikace střely typu R-8M. Naváděcí soustava střely typu K-8 spolupracovala s palubním radiolokátorem typu Sokol-2K přepadového stíhače typu Jak-27K. Protože byl vývoj nadzvukového Jaku-27K ještě na konci 50. let (pro morální zastaralost) zastaven, tento model se nakonec nedočkal sériové výroby. viz. samostatný text

R-8MT (K-8M) (AA-3B Anab B) – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-8M s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58 za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu. Střela typu R-8MT se (spolu s R-8MR) stala součástí zbraňového systému jednomotorového přepadového stíhače pro velké výšky typu Su-11 a dvoumotorového přepadového stíhače pro malé a střední výšky typu Jak-28P. Za operačně plně způsobilý byl přitom tento model oficiálně prohlášen v roce 1962.

R-8MR (K-8M) (AA-3A Anab A) – modifikace střely typu R-8MT s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu PARG-1-VV na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu. Naváděcí soustava střely typu R-8MR spolupracovala s palubním radarem typu RP-11 Orjol (‘Skip Spin’) přepadového stíhače typu Su-11 a palubním radarem typu Orjol-D (‘Skip Spin’) přepadového stíhače typu Jak-28P. Oficiálně operačně plně způsobilým se přitom tento model stal v roce 1962. viz. samostatný text

R-8M1R/M1T (K-8M1) (AA-3A/B Anab A/B) – pokročilá modifikace střely typu R-8MR/MT disponující schopností napadat i nízko letící vzdušné cíle. Naváděcí soustava střely R-8M1R/M1T spolupracovala s palubním radarem typu RP-15 Orjol-D58 (‘Skip Spin’) dvoumotorového přepadového stíhače pro velké výšky typu Su-15 a palubním radarem typu Orjol-D (‘Skip Spin’) dvoumotorového přepadového stíhače pro malé a střední výšky typu Jak-28P. Oficiálně operačně plně způsobilým se přitom tento model stal v roce 1963. viz. samostatný text

UR-8M (UK-8M) – speciální modifikace střely typu R-8M určená pro výcvik ve vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů za reálných podmínek. Speciál typu UR-8M se vyznačoval absencí pohonné jednotky a bojové hlavice. Jeho drak navíc obdržel zjednodušenou a zesílenou konstrukci. Díky tomu vykazoval v porovnání s drakem bojového modelu R-8M výrazně větší provozní životností (300 vzletů na místo pouhých 5-ti až 10-ti). Speciál typu UR-8M vzešel z výnosu ze dne 5. února 1962. Příslušné výrobní podklady spolu se zkušebními exempláři spatřily světlo světa rok nato. Pro potřeby závodních zkoušek, které proběhly ještě v tom samém roce na letišti podniku č.153, byly přitom vyčleněny čtyři z nich. Součástí výrobního programu závodu č.455 se cvičný speciál typu UR-8M stal v roce 1966.

UK-8LV – speciální modifikace cvičné střely typu UR-8M zastávající roli vzdušné zkušebny palubních systémů

R-98R/T (K-8M2) (AA-3C/D Anab C/D) – pokročilá modifikace střely typu R-8M1R/M1T disponující (ve verzi s poloaktivním RL navedením) schopností napadat vzdušní cíle i z přední polosféry. Naváděcí soustava střely typu R-98R/T spolupracovala s palubním radarem typu RP-15 Orjol-D58 (‘Skip Spin’) přepadového stíhače typu Su-15, palubním radarem typu Orjol-D (‘Skip Spin’) přepadového stíhače typu Jak-28P, palubním radarem typu Tajfun přepadového stíhače typu Su-15 a palubním radarem typu RP-26 Tajfun-M (‘Twin Scan’) přepadového stíhače typu Su-15TM. Oficiálně operačně plně způsobilým se přitom tento model stal v roce 1963. viz. samostatný text

R-89MR/MT (K-98M) (AA-3E/F Anab E/F) – pokročilá modifikace střely typu R-98R/T disponující větším výškovým a dálkovým rozsahem a (ve verzi s poloaktivním RL navedením) vyšší odolností proti rušení. Naváděcí soustava střely R-98MR/MT spolupracovala s palubním radarem typu RP-26 Tajfun-M (‘Twin Scan’) přepadového stíhače typu Su-15TM. Oficiálně operačně plně způsobilým se tento model stal v roce 1975. viz. samostatný text

Historie:  Přestože zkušební program PLŘS typu K-8 (iz.24) z dílny OKB M.R. Bisnovata zakončilo nanejvýš kladné hodnocení, sériové výroby se tato střela nikdy nedočkala. Naváděcí systém této PLŘS totiž spolupracoval se střeleckým radarem typu Sokol-2K přepadového stíhače typu Jak-27K, který díky max. rychlosti 1 270 km/h a operační letové výšce 16 300 m již tehdy, na konci 50. let, představoval beznadějně morálně zastaralou techniku. Protože ale znatelně překonávala jak svého předchůdce v podobě střel řady K-5 (RS-1U/-2U), tak i všechny paralelně vyvíjené konkurenční typy v podobě střel řady K-6 z dílny OKB-2 P.D. Grušina a střel řady K-7/-70-75 z dílny OKB-134 I.I. Toropova, výnosem ze dne 16. dubna 1958 byla Bisnovatova OKB-4 pověřena začleněním této střely do zbraňového systému pokročilejších dvoumachových přepadových stíhačů typu Suchoj T-47 (budoucí Su-11) s instalací radiolokátoru typu Orjol a MiG I-75F s instalací radiolokátoru typu Uragan-5B (tento stroj nakonec nepřekročil prototypové stádium). Od zvažované integrace této střely do zbraňového systému přepadového stíhače typu P-1 z dílny OKB P.O. Suchoje a upraveného nadzvukového frontového bombardéru typu Tu-98 z dílny OKB A.N. Tupoleva bylo naproti tomu krátce nato zcela opuštěno. Požadovaná střela přitom vešla ve známost pod označením K-8M (iz.24-2) a stejně jako její vývojový předchůdce v podobě střely typu K-8 byla zpracována ve dvou verzích vzájemně se od sebe odlišujících způsobem navedení. Zatímco model K-8MT (iz.24-2N) obdržel pasivní IČ samonaváděcí hlavici typu S1D-58 z dílny institutu CKB-589, model K-8MR (iz.24-2V) byl opatřen poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou typu PARG-1-VV z dílny institutu NII-648. Protože pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58 pracovala, na rozdíl od poloaktivní RL samonaváděcí soustavy typu PARG-1-VV, i za podmínek silného elektronického rušení, poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu PARG-1-VV byla, na rozdíl od pasivní IČ samonaváděcí soustavy typu S1D-58, použitelná i za špatných meteorologických podmínek, obě dvě zmíněné verze střely typu K-8, K-8MT a K-8MR, se měly ve zbraňovém systému svého nosiče navzájem doplňovat. Jako první se přitom realizace dočkal model K-8MT. Veškeré projektové práce na toto téma se podařilo završit ještě v roce 1958. Ten samý rok přitom spatřily světlo světa též příslušné výrobní podklady spolu technologickou 1:1 maketou a prvními zkušebními exempláři. Do první etapy státních zkoušek střely typu K-8MT, která probíhala paralelně se zkouškami závodními, se postupně zapojily letouny typu T-47-3, T-47-4 a T-47-5 (prototypy stíhače Su-11). V průběhu této etapy zkušebního programu střely K-8MT, která se rozeběhla dnem 30. listopadem 1959, byla mimo jiné prověřována vzájemná kompatibilita jednotlivých komponent celého vzdušného raketového systému PVO typu T-3-8M. Ten se sestával z přepadového stíhače typu T-47, palubního radiolokátoru typu Orjol a dvou PLŘS řady K-8M. V rámci zkoušek zaměřených na prověření vzájemné kompatibility celého systému přitom letouny typu T-47 vykonaly, ke dni 6. dubna 1960, celkem 44 letů s 15-ti PLŘS typu K-8MT v podvěsu. Mezitím byly realizovány též čtyři střelby na padákový terč typu PM-2. Posláním zmíněných střeleb se zase stalo prověření činnosti palubních systémů této zbraně. Souběžně byly realizovány zkoušky vypouštěcího zařízení typu APU-23. Druhá etapa státních zkoušek střely typu K-8MT probíhala na území Achtubinska. Součástí této etapy zkušebního programu se stal též vývoj taktiky bojového nasazení celého komplexu typu T-3-8M proti celé řadě typů vzdušných cílů. Speciálně za tímto účelem přitom letouny řady T-47 vykonaly, mezi 24. dubnem 1960 a 18. říjnem toho samého roku, celkem 119 zkušebních letů s 54-ti PLŘS typu K-8MT v podvěsu. Role vzdušného cíle se tehdy zhostily letouny typu Il-28, La-17, MiG-19, T-3 a Tu-16. Tomu pak mezi 18. červnem a 22. říjnem 1960 následovaly vlastní střelecké zkoušky. V jejich průběhu přitom letouny řady T-47 uskutečnily dalších 40 letů a vypustily celkem 37 střel typu K-8MT na padákové terče typu PM-2, bezpilotní terčové balóny typu VMU-22 a bezpilotní terčové letouny typu M-19 (MiG-19) a M-28 (Il-28). Protože státní zkoušky střely typu K-8MT zakončilo kladné hodnocení, následně, na základě výnosu ze dne 18. listopadu téhož roku, byla zavedena do výrobního programu závodu č.455. Vzhledem k průtahům ve zkušebním programu modelu K-8MR, jehož vývoj byl navíc zahájen až o něco později, se ale sériová výroba celého vzdušného raketového komplexu PVO typu T-3-8M setkala s oficiální zelenou až dne 27. listopadu 1961. Za operačně plně způsobilý byl přitom tento zbraňový systém, jako model Su-11-8M, oficiálně prohlášen dne 12. ledna 1962. Zatímco označení letounu T-47 se v této souvislosti změnilo na Su-11, radar typu Orjol obdržel služební označení RP-11, vlastní PLŘS typu K-8MT/MR, které se tímto staly prvními operačními samonaváděcími PLŘS sovětské konstrukce, byly od tohoto data známy jako R-8MT/MR. Mezitím byla tato střela začleněna též do zbraňového systému přepadové stíhací modifikace frontového bombardéru typu Jak-28, známé jako Jak-28P. Zkoušky střely typu R-8MT/MR jako zbraně dvoumotorového Jaku-28P se rozeběhly na počátku roku 1961. Tehdy přitom zkušební exempláře tohoto letounu vypustily tři PLŘS typu K-8M v telemetrické verzi s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice na padákový terč typu PM-2. Dalších pět střeleb bylo realizováno na bezpilotní terčový letoun typu M-28 (Il-28) za pomoci zkušebních exemplářů střely typu K-8M v bojové verzi. Na základě výsledků míněných střeleb konstrukce přepadového Jaku-28P následně doznala některých změn. Konkrétně byla zesílena konstrukce křídla a zbraňových podvěsů. Zkušební program celého komplexu typu Jak-28P-8M, který se sestával z letounu typu Jak-28P, palubního radaru typu Orjol-D a dvou PLŘS řady R-8M (K-8M), probíhal až do října roku 1961. Pro sériovou výrobu byl tento vzdušný raketový komplex PVO schválen ještě dne 27. listopadu téhož roku. Produkcí PLŘS řady R-8M se přitom kromě kostinovského závodu č.455 zabýval též kyjevský závod č.485, kovrovský závod č.575 a iževský závod č.622. Zatímco závod č.455 postavil v letech 1959 až 1962 celkem 825 těchto střel (92 v roce 1959, 179 v roce 1960, 350 v roce 1961 a 204 v roce 1962), brány závod č.485 jich v letech 1960 až 1961 (1962 ?) opustilo dalších 591 (31 v roce 1960 a 560 v letech 1961 až 1962). Údaje o produkci střel řady R-8M v závodech č.575 a č.622 nejsou zatím bohužel k dispozici. Poslední exempláře střel typu R-8MT/MR přitom z výrobní linky sjely v roce 1963. Mezitím se rozeběhly práce na pokročilých modifikacích této zbraně. První z nich se stal model R-8M1T/M1T. Ten byl přitom na rozdíl od svého předchůdce v podobě střel řady R-8M schopen napadat vzdušné cíle pohybující se i v malých výškách. Součástí výzbroje PVO se tato střela stala v roce 1963, a to jako jedna z komponent zbraňového systému radarem typu Orjol-D, resp. radarem typu Orjol-D58, vybavených dvoumotorových přepadových stíhačů typu Jak-28P a Su-15. Později se však v raketovém arsenálu těchto dvou letounů objevil též model R-98T/R, který byl navíc, ve verzi R-98R, schopen napadat vzdušné cíle i z přední polosféry. Za operačně způsobilé byly přitom střely řady R-98 oficiálně prohlášeny v roce 1965. Posledním z této řady se stal model R-98MR/MT. Ten přitom disponoval zejména větším dálkovým a výškovým rozsahem. Model R-98MR navíc vykazoval vyšší odolností naváděcí soustavy proti rušení. Do výzbroje PVO byla přitom PLŘS typu R-98MR/MT spolu se svým nosičem v podobě radarem typu RP-26 Tajfun-M vybaveného přepadového stíhače typu Su-15TM oficiálně zařazena v roce 1975. Tato střela ve verzi R-98T se ale později stala též součástí zbraňového systému dvoumístného cvičně-bojového derivátu posledně uvedeného letounu, známého jako Su-15UM. Střely R-98R/T a R-98MR/MT se přitom na inventáři PVO udržely nejdéle, a to až do roku 1994.

R-8MT

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  Su-11 (‘Fishpot C’) - 1 ks (+ 1 ks R-8MR) a Jak-28P (‘Firebar’) - 1 ks (+ 1 ks R-8MR)

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1D-58 (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu Kartukov PRD-25 s max. tahem 11 250 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Snegir-M

Poslední úpravy provedeny dne: 18.4.2012