R-77 (AA-12A Adder A) / K-77 / RVV-AE

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního až velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (bombardovací letouny, stíhací letouny, letouny AWACS, letouny REB, průzkumné letouny, transportní letouny, vrtulníky, křižující střely, PLŘS, řízené pumy …) nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel

Verze:

K-77 (AA-X-12) – prototypová modifikace střely typu R-77 (AA-12A Adder A)

R-77 (iz.170) (AA-12A Adder A) – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-77 (AA-12A Adder) a jedním raketovým motorem na TPL a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu 9B1348. Dosah střely typu R-77 (AA-12A Adder A) činí 80 až 100 km. Do výzbroje VVS byl tento model oficiálně zařazen v roce 1994.

R-77E (iz.190) / RVV-AE (AA-12A Adder A) – exportní modifikace střely typu R-77 (AA-12A Adder A) s aktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu 9B1348E. Dosah střely typu R-77E (AA-12A Adder A) činí 75 km. Součástí nabídky výrobce se tento model stal v roce 1992.

RVV-AE-PD – pokročilá modifikace střely typu R-77 (AA-12A Adder A) s kombinovaným raketo-náporovým pohonem. Po odpoutání od svého nosiče je střela typu RVV-AE-PD nejprve urychlena za pomoci raketového motoru na TPL na letovou rychlost. Poté funkci pohonné jednotky této zbraně přebírá podstatně ekonomičtější náporový motor. Díky tomu max. dálkový dosah střely typu RVV-AE-PD činí 150 až 160 km. Náporový motor této zbraně přitom využívá čtveřici do tvaru písmene „X“ uspořádaných hranatých lapačů vzduchu, jejichž protáhlé gondoly zároveň zastávají funkci nosných ploch. Vývojové práce na střele typu RVV-AE-PD byly zahájeny na počátku 90. let. Široké veřejnosti byla maketa této zbraně poprvé prezentována v roce 1993 na Pařížské airshow. Maketa střely typu RVV-AE-PD byla ale též k vidění na moskevských airshow MAKS 1999 a MAKS 2001. Práce na projektu této zbraně byly završeny v roce 1999. Zda vývoj střely typu RVV-AE-PD dospěl do stádia střeleckých zkoušek, není zatím známo.

R-77-1 (iz.170-1) / RVV-SD (AA-12B Adder B) – pokročilá modifikace střely typu R-77 (AA-12A Adder A) s vylepšenou aerodynamikou draku a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu 9B1348-1. Dosah střely typu R-77-1 (AA-12B Adder B) činí 110 km. Do výzbroje VVS byl tento model oficiálně zařazen v roce 2011. viz. samostatný text

K-77M (iz.180) (AA-X-12C) – pokročilá modifikace střely typu R-77-1 (AA-12B Adder B) s klasickými pevnými ocasními ovládacími plochami s lichoběžníkovým tvarem, novým raketovým motorem na TPL, novou samonaváděcí hlavicí a novými palubními systémy. Tento model vzešel z programu víceúčelového bojového letounu 5. generace typu Su-57 (Felon). Jeho produkce byla zahájena v roce 2022. viz. samostatný text

Historie: Součástí zbraňového systému prvních sovětských stíhacích letounů 4. generace v podobě frontového lehkého MiGu-29 (Fulcrum A/C) a těžkého frontového stíhače typu Su-27 (Flanker B), jejichž produkce se rozeběhla na přelomu 70. a 80. let, se kromě 30 m kanónu a krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ samonavedením typu R-73 (AA-11 Archer) staly též střednědosahové PLŘS typu R-27 (AA-10 Alamo) ve verzi s poloaktivním radiolokačním (R-27R/ER) a pasivní IČ (R-27T/ET)  samonavedením. Přestože střednědosahové PLŘS řady R-27 (AA-10 Alamo) znamenaly pro VVS a PVO významný kvalitativní skok, za novou americkou zbraní této kategorie v podobě PLŘS typu AIM-120A AMRAAM, která se tehdy nacházela v počáteční fázi vývoje, znatelně zaostávaly. Tato střela totiž disponovala lehčí a kompaktnější konstrukcí a lepšími letovými výkony. Kromě toho její navádění zajišťovala podstatně pokročilejší aktivní radiolokační samonaváděcí soustava. Zatímco poloaktivní RL samonaváděcí hlavice střely typu R-27R/ER (AA-10A/C Alamo A/C), sledovala odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru nosiče od cíle, což vyžadovalo, aby se postřelovaný cíl až do okamžiku zásahu nacházel v zorném poli střeleckého radiolokátoru nosiče, aktivní RL samonaváděcí systém amerického AMRAAMu pracoval zcela autonomně, neboť sledoval odraz elektromagnetického záření od cíle, které sám emitoval. Za pomocí střel typu AMRAAM bylo proto možné postřelovat velký počet vzdušných cílů najednou dle principu „vystřel a zapomeň“. Naproti tomu střelecký radiolokátor typu N001 Mječ (Slot Back 2) těžkého frontového stíhače typu Su-27 (Flanker B) dokázal střely typu R-27R/ER (AA-10A/C Alamo A/C) navádět pouze na dva vzdušné cíle zároveň. V případě méně výkonného radaru typu N019 Rubín (Slot Back 1) lehčího MiGu-29 (Fulcrum A/C) bylo pak možné za pomoci této PLŘS postřelovat dokonce jen jeden jediný vzdušný cíl. Jelikož by americké vzdušné síly masovým zavedením střel typu AMRAAM získaly významnou kvalitativní převahu nad sovětskými a navíc byly střely řady R-27 (AA-10 Alamo) díky značnému rozpětí ovládacích ploch shledány jako nevhodné pro vyvíjené stíhací letouny 5. generace, neboť tyto stroje počítaly s přepravou podvěsné výzbroje uvnitř zbraňových šachet, dne 19. března 1980 byla konstrukční kancelář Vympel pověřena vývojem kvalitativně nové střednědosahové PLŘS s aktivní RL samonaváděcí soustavou. Protože s tímto protějškem amerického AMRAAMu, který byl zpočátku znám jako K-77, počítaly též, jak již bylo řečeno, stíhací letouny 5. generace, hmotnost této zbraně neměla dle zmíněného zadání přesahovat 160 až 165 kg. Naváděcí systém střely typu K-77 měl přitom spolupracovat s palubním radiolokátorem typu RLPK-29UM/N010 Žuk lehkého víceúčelového bojového letounu typu MiG-29K/-29M (Fulcrum D/E), RLSU-27M/N011 těžkého víceúčelového bojového letounu typu Su-27M (Flanker E variant 1) a RP-31M Zaslon-M těžkého přepadového stíhacího letounu typu MiG-31M (Foxhound B). Úvodní projekt střely typu K-77, který se stal základem technického zadání ze dne 31. července 1982, spatřil světlo světa v roce 1981. Protože byly na tuto zbraň kladeny značné nároky z hlediska manévrovacích schopností, konstrukční tým Vympelu ji opatřil velmi netradičně pojatými ovládacími plochami majícími podobu čtyř sklopitelných do tvaru písmene „X“ uspořádaných roštů nepodobných těm, kterými byly vybaveny některé typy sovětských balistických střel (typy SS-21 Scarab, SS-23 Spider ...). Takto pojaté ovládací plochy jsou totiž schopny lépe usměrňovat proud vzduchu než ty klasické. Kromě toho mají vyšší aerodynamický moment síly a navíc na jejich vychýlení je zapotřebí menší množství energie. Čtveřici ocasních roštových ovládacích ploch doplňovala čtveřice podlouhlých lichoběžníkových stabilizátorů uspořádaných do tvaru písmene „X“. Ty byly zase uchyceny k střední části válcovitého těla zmíněné střely. Střelecké zkoušky PLŘS typu K-77 se rozeběhly v roce 1983. Tehdy bylo přitom k neřízenému letu po balistické dráze vypuštěno celkem 8 těchto střel. Od května roku 1984 již tyto střely startovaly ze zbraňových závěsníků stíhacího letounu typu MiG-29 (Fulcrum A/C). Za celý rok 1984 se podařilo uskutečnit 18 neřízených střeleb. V prosinci toho samého roku se do programu střeleckých zkoušek zapojily další dva MiGy-29 (Fulcrum A/C). Mezi červnem a srpnem roku 1985 se zkušební flotila MiGů-29 (Fulcrum A/C) rozrostla o další dva stroje. V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly v roce 1988 a byly završeny v roce 1991, trojice letounů typu MiG-29 (Fulcrum A/C) uskutečnila celou řadu střeleb na bezpilotní terčové letouny typu M-16 (Tu-16 Badger), M-21 (MiG-21 Fishbed) a La-17 (DR-1). Operačně plně způsobilou se střela typu K-77 oficiálně stala, pod označením model R-77, dne 23. února 1994. Sériová výroba této zbraně se rozeběhla již v roce 1984. Zpočátku byla střela typu R-77 (AA-12A Adder A) produkována kyjevským závodem Artem. Zde byla do rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, vyrobena jen malá zkušební série této zbraně. Poté byla produkce střely typu R-77 (AA-12A Adder A) přesunuta do prostor moskevského závodu MKB Vympel. Současně došlo k přesunu výrobní linky samonaváděcí hlavice této zbraně z kyjevského závodu Radar do závodu Istok, který se nachází ve Frjazinu, poblíž Moskvy. Na export byla střela typu R-77 (AA-12A Adder A) uvolněna v roce 1992. Do roku 2006 bylo vyrobeno 4 000 střel typu R-77 (AA-12A Adder A), včetně 1 600 pro Indii, 1 500 pro ČLR a 400 pro Alžír. Údaje o produkci této zbraně v následujících letech nejsou bohužel úplné. Protože těžká ekonomická krize, která v 90. letech zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska, zastavila vývoj prakticky všech původně plánovaných nosičů střely R-77 (AA-12A Adder A) v podobě letounů typu MiG-29M (Fulcrum E), MiG-31M (Foxhound B) a Su-27M (Flanker E variant 1), tato výkonná zbraň se na poměrně dlouhou dobu stala součástí podvěsné výzbroje pouze nevelkého počtu lehkých fontových stíhacích MiGů-29S (Fulcrum C).

R-77 (AA-12A Adder A)

Uživatelé:  Alžír, ČLR, Eritrea, Indie, Indonésie, Jemen, Malajsie, Peru, Rusko, Venezuela a Vietnam

Nosič:  MiG-21bis UPG (Fishbed) - 4 ks, MiG-29S/SE/N (Fulcrum C) - 6 ks, MiG-29K/KUB (Fulcrum) - 6 ks, MiG-29SMT (Fulcrum F) - 6 ks, Su-27SM (Flanker J) - 10 ks, Su-27SM3 (Flanker J mod) - 10 ks, Su-30MKI (Flanker H) - 10 ks, Su-30MKK (Flanker G variant 1) - 10 ks, Su-30MK2 (Flanker G variant 2) - 10 ks, Su-30M2 (Flanker G), Su-30SM (Flanker H), Su-34 (Fullback) a J-11A (Flanker B)

Naváděcí systém:  inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu 9B1348 (navádění v koncové fázi letu). Vzdušný cíl s RCS 5 m² dokáže zmíněná hlavice zachytit ze vzdálenosti 16 km.

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  mikrokumulativní o hmotnosti 21 kg (18 kg dle jiných zdrojů) s bezkontaktním laserovým přibližovacím a mechanickým nárazovým zapalovačem

^* platí pouze pro vzdušné cíle s velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Manévrující vzdušné cíle je tato zbraň schopna napadat ze vzdálenosti 25 až 40 km.

Poslední úpravy provedeny dne: 16.9.2018