R-55 (AA-1D Alkali)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu; vývojový derivát střely typu RS-2U

Určení:  ničení vzdušných cílů (málo manévrující bombardovací letouny) útokem ze zadní polosféry za denní doby a za dobrých meteorologických podmínek

Vyvinul:  KB kaliningradského závodu č.455

Odlišnosti modelu R-55 od typu RS-2US:       

- instalace pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu IGS-59 (na místo povelové jednotky) – její instalace se nachází za polokulovitým čelním průzračným krytem výrazně rozšířené a prodloužené přídě trupu (naproti tomu povelová jednotka modelu RS-2US byla umístěna v zakončení trupu)

- instalace bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače typu Roza (na místo bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu AR-45M2) – jeho instalace se nachází ve přídi trupu, přímo za instalací naváděcí hlavice (naproti tomu rádiový zapalovač typu AR-45M2 modelu RS-2US ukrýval nevelký štíhlý válcovitý kryt opetřený kuželovitou špicí, který vybíhal ze špice trupu)

- instalace dvou bojových hlavic s celkovou hmotností 11 kg (zatímco jedna z nich se nachází ve střední části trupu, ta druhá zaujala pozici povelové jednotky, tedy v zakončení trupu) na místo jedné bojové hlavice s hmotností 13 kg (její instalace se nacházela uvnitř přídě trupu - zde je nyní umístěna instalace naváděcí hlavice)

Verze:

K-55TG – prototypová modifikace střely typu K-55 zastávající roli zkušebny pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu IGS-59 (S-59)

K-55SV – prototypová modifikace střely typu K-55 zastávající roli zkušebny bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače bojové hlavice typu Lastočka

K-55TS – prototypová modifikace střely typu K-55 zastávající roli zkušebny bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače bojové hlavice. Na střelách této řady byly testovány zapalovače typu Ogenok a Roza.

R-55 (K-55) – první výše popsaná sériově vyráběná modifikace střely typu R-55. Oficiálně operačně způsobilým se tento model stal v roce 1969.

K-55A – speciální modifikace střely typu R-55 určená pro ničení stratosférických špionážních balónů. Tento speciál vznikl v roce 1971 v počtu 20-ti zkušebních exemplářů.

K-55M – pokročilá modifikace střely typu R-55 z roku 1971 s novou zkapalněným dusíkem chlazenou pasivní IČ samonaváděcí hlavicí typu S-59M, která vykazuje větším dosahem, a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem na místo optického

Historie:  První protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce nesla označení RS-1U (K-5) a operačně způsobilou se stala, jako zbraň podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU a Jak-25K, v roce 1956. Pouhý rok nato byla do výzbroje PVO zavedena též zdokonalená modifikace této střely v podobě modelu RS-2U (K-5M). Tato jediná zbraň nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM ale vykazovala, stejně jako model RS-1U, řadou nedostatků. Konkrétně přitom šlo o velmi malý dosah a nepříliš vysokou spolehlivost naváděcího systému. Kromě toho tato zbraň byla zcela nepoužitelná pro ničení manévrujících cílů. Při střelbě za pomoci PLŘS typu RS-1U/-2U bylo totiž nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu. Protože navíc přesnost navedení této zbraně znatelně klesala s rostoucí vzdáleností od nosiče, bojovou hodnotu střel typu RS-1U/-2U bylo možné považovat za více než sporadickou. To vše samozřejmě platilo i pro vývojový derivát střely typu RS-2U se zvětšeným výškovým dosahem v podobě typu RS-2US (K-51), jediné zbraně přepadového stíhače typu Su-9. Z tohoto důvodu byla ještě v roce 1958 KB kaliningradského závodu č.455 pověřena vývojem pokročilé modifikace této zbraně s instalací pasivní IČ samonaváděcí soustavy (tento závod se totiž tehdy zabýval produkcí střel typu RS-2U). Volba na právě tento způsob navedení přitom nepadla náhodou, neboť pracuje autonomně (navádění na tepelný zdroj) a navíc je, na rozdíl od povelového naváděcího systému střely typu RS-2US, zcela imunní proti elektronickému rušení. Požadovaná střela přitom obdržela prototypové označení K-55 (CM-6) a již od počátku počítala s naváděcí IČ hlavicí typu IGS-59 (později známa jako S-59) z dílny institutu NII-10. Ta přitom, stejně jako konkurenční naváděcí soustava typu TGS-13 z dílny institutu NII-569, vycházela z trofejní naváděcí hlavice americké PLŘS typu AIM-9B Sidewinder (naváděcí hlavice typu TGS-13 byla zase použita na domácím derivátu zmíněné americké zbraně, známém jako R-3 nebo též jako K-13). Protože byla použitelnost zvolené pasivní IČ naváděcí hlavice omezena na denní dobu a dobré meteorologické podmínky, střela typu K-55 neměla ve zbraňovém systému letounu typu Su-9 zcela nahradit, ale pouze zastoupit dvě ze čtyř PLŘS s povelovým navedením typu RS-2US (K-51). Ty totiž takto omezeny nebyly. Příslušné výrobní podklady střely typu K-55 přitom KB závodu č.455 zpracovala již v roce 1960. Přestože střela typu K-55 neměla být ničím jiným, než modifikací střely typu RS-2US s instalací nové naváděcí soustavy, v průběhu vývoje se z této PLŘS nakonec stala kvalitativně nová zbraň, která měla kromě motoru se svým předchůdcem společné již jen celkové aerodynamické uspořádání. Pozemní zkoušky naváděcího systému a bojové hlavice střely typu K-55 byly realizovány ještě v tom samém roce. Mezi 4. únorem a 25. březnem 1961 pak letoun typu Su-9 vypustil, ve výškách mezi 7 000 a 21 500 m, celkem sedm zkušebních exemplářů této zbraně. Zatímco jedna z nich byla postavena v telemetrické verzi s instalací samonaváděcí hlavice typu S-59, let zbylých šesti těchto střel probíhal po předem naprogramované dráze. Tomu pak v roce 1962 následovalo devět střeleb na padákové cíle. Na základě jejich výsledků byly následně do konstrukce naváděcí hlavice typu S-59 zavedeny některé změny. Prakticky ve stejnou dobu prošly úpravou na zkušební nosič této zbraně další dva letouny typu Su-9 (T43-5 a T43-12). V průběhu závodních zkoušek střely typu K-55, které byly úspěšně završeny v květnu roku 1964, letouny typu Su-9 poslaly k zemi několik bezpilotních letounů typu M-15 (MiG-15) a M-28 (Il-28). Ke státním zkouškám, které se rozeběhly v roce 1965, byl celý vzdušný komplex PVO, který se sestával z přepadového stíhače typu Su-9, palubního radaru typu RP-9, dvou PLŘS s povelovým navedením typu RS-2US a dvou PLŘS s pasivním IČ navedením typu K-55, předán na základě výnosu ze dne 9. září 1964. Pro potřeby státních zkoušek přitom závod č.455 v průběhu roku 1964 zhotovil celkem 35 zkušebních exemplářů této střely. Zatímco v roce 1965 bylo vypuštěno celkem šest bojových a pět telemetrických střel typu K-55 (a zničeny čtyři bezpilotní MiGy-15, známé jako M-15), rok nato ze zbraňových závěsníků letounu Su-9 odstartovalo celkem sedm zkušebních exemplářů této střely, dvě bojové a pět telemetrických. V rámci této etapy zkušebního programu se podařilo dále zvýšit citlivost naváděcí hlavice typu S-59. Přestože se plná produkce střely typu K-55 rozeběhla již v roce 1967, za operačně plně způsobilou byla tato zbraň, jako model R-55, oficiálně prohlášena až dne 21. ledna 1969. Protože zpočátku poněkud vázly dodávky naváděcích hlavic typu S-59, v průběhu prvního roku se nedařilo plnit výrobní plány. Změnu přenesl teprve až rok 1968. Tehdy byly navíc do konstrukce a palubních systémů této zbraně vneseny některé změny. Produkcí PLŘS typu R-55 se kromě kaliningradského závodu č.455 zabýval též moskevský závod č.43 (Kommunar). Ve výrobním programu prvně uvedeného podniku se přitom tato zbraň nacházela až do roku 1976. Přestože PLŘS typu R-55 z hlediska manévrovacích schopností překovávala svého konkurenta v podobě střely typu R-3S (AA-2A Atoll A) hned 1,5 x, nikdy se příliš nerozšířila. V době, kdy byla zavedena do sériové výroby, totiž již naplno probíhaly práce na kvalitativně nových krátkodosahových PLŘS s pasivní IČ naváděcí soustavou v podobě střel typu K-13M (R-13M) a K-60 (R-60). Kromě přepadového stíhače typu Su-9, v jehož zbraňovém systému doplnila v počtu dvou exemplářů dvojici konstrukčně příbuzných střel typu RS-2US, se proto tato střela nakonec stala součástí podvěsné výzbroje již jen frontových bombardérů typu Su-24 a frontových stíhačů typu MiG-21bis. Začlenění střely typu R-55 do zbraňového systému těchto dvou letounů mělo ale ryze ekonomický podtext. V případě bombardovacího letounu typu Su-24 navíc tato zbraň zastávala pouze funkci cenově dostupného obranného prostředku před vzdušným napadením. Přestože se střela typu R-55 tedy příliš nerozšířila, úsilí vynaložené na vývoj této zbraně rozhodně nepřišlo nazmar. Tato vůbec první samostatná konstrukce KB závodu č.455 totiž konstrukčnímu týmu této konstrukční kanceláře umožnila nabýt cenné zkušenosti, které mohl později plně zužitkovat při vývoji celé řady leteckých protizemních řízených střel (typy Ch-66, Ch-23, Ch-25, Ch-27, Ch-31 a Ch-35).

Uživatelé:  SSSR, ?

Nosič:  Su-9 (‘Fishpot B’) - 2 ks (+ 2 ks RS-2US), MiG-21bis (‘Fishbed L/N’) - 4 ks a Su-24 (‘Fencer A/B/C’) - 4 ks

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S-59 (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-45

Bojová hlavice:  dvě fragmentované o celkové hmotnosti 11 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem a bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem typu Roza

 Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2012