R-4MR/MT (AA-5 Ash)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely velkého dosahu typu R-4R/T

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) pohybujících se v malých i ve velkých výškách útokem ze zadní i z přední (pouze v případě modelu R-4RM) polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  PKPK Minaviaproma (OKB-4) M.R. Bisnovata

Odlišnosti modelu R-4MR od typu R-4R:

- instalace samonaváděcí soustavy typu PARG-15VV (na místo typu PARG-10VV), která disponuje větší odolností proti elektronickému rušení a navíc je schopna se navést i na nízkoletící vzdušný cíl pohybující se na pozadí země

- instalace optického přibližovacího zapalovače bojové hlavice typu Sokol na místo rádiového zapalovače typu RV-80

- instalace silnějšího motoru typu PRD-84M (na místo typu PRD-84)

- modifikovaný trup s mírně větší délkou

Verze:

R-4MR – modifikace střely typu R-4M s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-15-VV, která disponuje schopností se navést na vzdušný cíl ze všech příletových směrů, uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-SM Smerš-M (‘Big Nose’) přepadového stíhače typu Tu-128M.

R-4MT – modifikace střely typu R-4M s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-80NMD, která disponuje schopností se navést na vzdušný cíl výhradně ze zadní polosféry, za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu

Historie:  Protože pozemí protiletadlové raketové systémy, které byly zavedeny v 60. letech do výzbroje sovětské PVO, představovaly pro vysokoletící americké bombardovací letouny s omezenými manévrovacími schopnostmi smrtelné nebezpečí, USAF ve druhé polovině 60. let přišlo s novou taktikou vzdušného útoku na pozemní cíle. Ta přitom spočívala v příletu k cíly v přízemní výšce vysokou podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se totiž dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu. Všechny tehdejší sovětské přepadové stíhače totiž byly uzpůsobeny výhradně pro ničení vysokoletících vzdušných cílů. To se samozřejmě týkalo i těžkotonážního dálkového přepadového stíhače typu Tu-128. Protože se letoun typu Tu-128 se zmíněnou změnou strategie USAF stal rázem neefektivním prostředkem obrany státu před vzdušným napadením, dne 17. července 1968 dostala zelenou první ze tří navrhovaných etap modernizačního programu tohoto stroje. Ta přitom spočívala ve výměně původního zbraňového systému v podobě střeleckého radaru typu RP-S Smerš a PLŘS velkého dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-4R/T za zbraňový systém, který kromě vyšší odolnosti proti elektronickému rušení vykazoval též schopností vyhledávat a sestřelovat vzdušné cíle nacházející se na pozadí země. Vývojem modifikace PLŘS typu R-4R/T (K-80) disponující schopností napadat jak vysokoletící, tak i nízkoletící vzdušné cíle, byla přitom PKPK Minaviaproma (OKB-4) M.R. Bisnovata pověřena dne 26. prosince 1968. Požadovaná verze zmíněné zbraně vešla ve známost pod označením K-80M (R-4M) a počítala s novou samonaváděcí soustavou v podobě polaktivní RL samonaváděcí hlavice typu PARG-15VV (model R-4MR) a pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-80NMD (model R-4MT), novým bezkontaktním zapalovačem bojové hlavice (optický zapalovač typu Sokol) a silnějším motorem (typ PRD-84M). Zatímco minimální výškový dosah střely R-4R/T činil celých 8 000 m, za pomoci modelu K-80M (R-4MR/MT) bylo možné napadat útokem ze zadní polosféry vzdušné cíle pohybující se ve výšce pouhých 50 m. Naproti tomu z přední polosféry bylo střelu typu K-80M možné navést na vzdušný cíl, který se nacházel ve výšce nejméně 2 000 m. K tomu byla ale uzpůsobena pouze modifikace této zbraně s instalací poloaktivní RL samonaváděcí soustavy, známá jako R-4MR. Práce na výrobních podkladech střely typu K-80M se podařilo završit v roce 1969. Sériová výroba této zbraně se rozeběhla ještě ten samý rok. Rok nato prošel zkouškami nový optický zapalovač bojové hlavice typu Sokol. K tomu přitom posloužily standardní střely typu R-4. V rámci zkoušek zmíněného zařízení bylo uskutečněno celkem 12 střeleb na padákové terče typu M-6 a bezpilotní terčové letouny typu M-17 (MiG-17) a M-28 (Il-28). Státní zkoušky PLŘS typu K-80M se rozeběhly v roce 1971 vypuštěním 11 zkušebních exemplářů této zbraně, osmi v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) a tří v telemetrické verzi, na padákové terče a bezpilotní terčové letouny typu M-17 (MiG-17), které se pohybovaly v malých výškách. Dalších 11 střel typu K-80M ještě ten samý rok odstartovalo ze speciální zkušební pozemní startovací rampy. Zatímco čtyři z nich byly vypuštěny opět na nízkoletící bezpilotní MiGy-17 (M-17), posláním dalších sedmi střeleb se stalo prověření použitelnosti poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu PARG-15VV za podmínek elektronického rušení. V tomto případě se role vzdušného cíl zhostily letouny REB. Druhá etapa státních zkoušek se rozeběhla v srpnu roku 1972. V rámci druhé etapy státních zkoušek střely typu K-80M bylo nejprve, v průběhu roku 1972, uskutečněno celkem 14 střeleb na padákové terče typu PRM-1 a RM-8 a bezpilotní terčové letouny typu La-17, M-17 (MiG-17) a M-28 (Il-28). Zmíněné střelby ale odhalily některé nedostatky v naváděcí soustavě této zbraně. Ta proto následně prošla náležitými úpravami. V roce 1973 bylo vypuštěno dalších 18 zkušebních exemplářů střely typu K-80M. Role cíle se nyní mimo jiné zhostily též bezpilotní terčové stíhací letouny typu M-17 (MiG-17) a M-19 (MiG-19) a bezpilotní terčové bombardéry typu M-16 (Tu-16). Posledně uvedené letouny, M-16 (Tu-16), byly navíc opatřeny instalací aktivního rušiče. V průběhu státních zkoušek střely K-80M byla přitom uskutečněna též historicky vůbec první úspěšná aktivace bezkontaktního optického zapalovače bojové hlavice sovětské konstrukce při střelbě na vzdušný cíl z přední polosféry. Tomu pak v roce 1974 následovalo 14 střeleb na bezpilotní terčové letouny typu M-17 a M-28 (z přední polosféry), vzdušné terče typu PRS a bezpilotní MiGy-17 (M-17) s instalací aktivního rušiče. Teprve až poté mohly být státní zkoušky střely typu K-80M prohlášeny za ukončené. Za operačně plně způsobilou byla ale tato zbraň, jako model R-4M, spolu se svým nosičem v podobě radarem typu RP-SM Smerš-M vybaveného těžkého přepadového stíhače typu Tu-128M oficiálně prohlášena až dne 29. června 1979.

Uživatelé:  pouze SSSR (po rozpadu Rusko)

Nosič:  Tu-128M (‘Fiddler B’) - 4 ks

Naváděcí systém:  R-4MR: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-15VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); R-4MT: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-80NMD (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-84M

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 53,6 kg s optickým přibližovacím zapalovačem typu Sokol

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 2.5.2012