R-40R/T (AA-6A/B Acrid A/B)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) pohybujících se ve velkých výškách útokem ze zadní i z přední (pouze v případě modelu R-40R) polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-4 (PKPK Minaviaproma) M.R. Bisnovata (od roku 1976 známa jako Molnija)

Verze:

R-40R (K-40) (AA-6A Acrid A) – modifikace střely typu R-40 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-12 uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-25 Smerš-A (‘Fox Fire’) přepadového stíhače typu MiG-25P. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-40R, spolu s modelem R-40T, stala v roce 1972.

R-40T (K-40) (AA-6B Acrid B) – modifikace střely typu R-40 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-40A1 za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-40T, spolu s modelem R-40R, stala v roce 1972.

R-40RD/TD (K-40D) (AA-6C/D Acrid C/D) – pokročilá modifikace střely typu R-40R/T s instalací nové samonaváděcí soustavy. Zatímco model R-40RD byl opatřen poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu RGS-25, navádění modelu R-40TD zajišťovala pasivní IČ samonaváděcí soustava typu 35T1. Za pomoci střel řady R-40D (K-40D) bylo přitom, na rozdíl od střel řady R-40 (K-40), možné vést útoky i vzdušné cíle pohybující se v malých výškách na pozadí země. Poloaktivní RL naváděcí soustava modelu R-40RD měla navíc před naváděcí soustavou střely typu R-40R navrch ve větší odolnosti proti elektronickému rušení. Pasivní IČ samonaváděcí hlavice modelu R-40TD byla zase na rozdíl od samonaváděcí soustavy střely typu R-40T schopna se navést na vzdušné cíle nejen ze zadní, ale i z přední polosféry. Naváděcí soustava střel řady R-40D spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-25M Safír-25 (‘High Lark IV’)  přepadového stíhače typu MiG-25PD/PDS. Později byla však tato střela (ve verzi R-40TD) začleněna též do zbraňového systému pokročilejšího MiGu-31. Oficiálně operačně plně způsobilými se přitom střely řady R-40D staly v roce 1980. viz. samostatný text

R-40RD1/TD1 (K-40D-1) (AA-6C/D Acrid C/D) – modifikace střely typu R-40RD/TD s instalací těžší a účinnější bojové části a bezkontaktního rádio-optického zapalovače bojové hlavice typu Bekaz na místo typu Aist-M; viz. samostatný text

Historie:  Přestože byl jednomotorový přepadový stíhač typu Je-152 schopen letu rychlostí 2 650 km/h ve výšce 22 000 až 23 000 m, PVO jej odmítlo. Tento stroj se totiž kuli malému doletu a omezeným schopnostem zbraňového systému, který se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu CP-1 s vyhledávacím dosahem 45 až 50 km a dvou těžkých PLŘS typu K-9-155 s dálkovým dosahem 9 km, již v době svého vzduchu, na počátku 60. let, jevil jako zcela bezperspektivní. Nová hrozba ze strany USA v podobě strategického bombardovacího letounu typu B-58 Hustler s rychlostí řádu M=2, strategického bombardovacího letounu typu XB-70 Valkirie s rychlostí řádu M=3 a operační letovou výškou řádu 20 000 m a strategického průzkumného letounu typu A-12 (předchůdce typu SR-71 Blackbird), který disponoval obdobnými výkonnostními parametry jako předchozí typ, si totiž žádala zavést do výzbroje PVO ještě výkonnější přepadový stíhač (s rychlostí řádu M=3) s ještě výkonnějším zbraňovým systémem. Zatímco vývojem zmíněného stíhače byla dne 10. března 1961 pověřena OKB MiG, zpracování projektu raketové výzbroje tohoto stroje v podobě dalekodosahové PLŘS typu K-40 dostala výnosem ze dne 5. února 1962 na starost OKB-4 M.R. Bisnovata. Zmíněný stíhač přitom vešel ve známost pod označením Je-155P (budoucí MiG-25P) a počítal s palubním radarem typu Smerš-A, který nebyl ničím jiným, než derivátem radaru typu Smerš dálkového přepadového stíhače typu Tu-128. Přestože původní plány počítaly s tím, že bude střela typu K-40 z konstrukčního hlediska maximálně unifikována se střelou typu R-4 (K-80), která zase vznikla v rámci programu dálkového přepadového stíhače typu Tu-128, od tohoto záměru muselo být nakonec zcela opuštěno. Nosič střely typu K-40 v podobě letounu typu Je-155P byl totiž schopen letu rychlostí blížící se trojnásobku rychlosti zvuku po dobu až několika desítek minut, což samozřejmě kladlo nemalé nároky na odolnost konstrukce této zbraně proti tepelnému namáhání. Při takto vysokých rychlostech se totiž některé části draku zmíněného přepadového stíhače zahřívaly na teplotu až cca 300 °C. Úvodní projekt střely typu K-40 byl zpracován v roce 1962, a to hned ve dvou alternativních modifikacích. Zatímco jedna z nich obdržela „klasické“ uspořádání ovládacích ploch (alá K-80), ta druhá počítala s tzv. „kachním“ uspořádáním ovládacích ploch. Od realizace prvně uvedeného projektu bylo ale nakonec zcela opuštěno ve prospěch toho druhého. Dle tehdejších sovětských zvyklostí byla střela typu K-40 zpracována v modifikaci s instalací poloaktivní radiolokační (typ PARG-12) a pasivní IČ (typ T-40A1) samonaváděcí hlavice. Důvodem vzniku dvou verzí této zbraně vzájemně se od sebe odlišujících způsobem navedení se přitom stala skutečnost, že každý ze zvolených samonaváděcích systémů, poloaktivní radiolokační (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru od cíle) a pasivní IČ (navádění na tepelnou stopu cíle), měl své klady a zápory. Konkrétně použitelnost poloaktivní RL samonaváděcí soustavy nebyla, na rozdíl od pasivní IČ, omezena meteorologickými podmínkami. Pasivní IČ samonaváděcí systém zase, na rozdíl od poloaktivního radiolokačního, pracoval autonomně a navíc byl zcela imunní proti elektronickému rušení. Testy střely K-40 a palubního radaru nosiče této zbraně v podobě typu Smerš-A byly zpočátku realizovány na speciálně upraveném proudovém dopravním letounu typu Tu-104. Ten přitom v rámci zkoušek poloaktivní RL samonaváděcí hlavice této zbraně vykonal v průběhu roku 1965 celkem 23 zkušebních letů. Mezitím, v roce 1964, byly prověřeny též aerodynamické vlastnosti MiGu Je-155P v konfiguraci se střelami typu K-40 na křídleních závěsnících. V rámci těchto zkoušek přitom první prototyp zmíněného letounu (Je-155P-1) vykonal celkem tři lety se dvěma 1:1 maketami těchto střel v podvěsu. Vlastní střelecké zkoušky PLŘS typu k-40 byly zahájeny v roce 1966 startem dvou zkušebních exemplářů této střely ze speciální zkušební pozemní startovací rampy. Dalších pět PLŘS typu K-40 již odstartovalo ze zbraňových závěsníků prvních dvou prototypů letounu Je-155P (Je-155P-1 a Je-155P-2). Druhý prototyp tohoto přepadového stíhače přitom posloužil též pro realizaci zkoušek naváděcí hlavice této zbraně. Zkoušky celého vzdušného raketového komplexu PVO typu MiG-25-40, který se sestával z letounu typu Je-155P (MiG-25P), palubního radaru typu Smerš-A (RP-25) a čtyř (dle původních plánů dvou) střel typu K-40, se ale kuli průtahům ve vývoji palubní elektroniky nakonec rozeběhly až dne 16. dubna 1967. K tomu přitom nemalou mírou napomohl též výnos ze dne 25. května 1964, na jehož základě byla následně zodpovědnost za vývoj autopilota a naváděcích soustav střely typu K-40 přidělena jiným institucím. Dle původních plánů měl být letoun typu Je-155P vyzbrojen pouze dvojicí těchto výkonných střel. Protože ale letové zkoušky prototypu Je-155P-3, které byly realizovány v roce 1968, potvrdily, že je přepadový stíhač typu Je-155P schopen letu rychlostí až 2 900 km/h i se čtyřmi PLŘS typu K-40 v podvěsu, všechny následující exempláře tohoto stroje byly již standardně uzpůsobeny pro přepravu čtyř střel tohoto typu. V průběhu toho samého roku prototyp Je-155P-3 spolu se čtvrtým prototypem MiGu-25P, známým jako Je-155P-4, a speciálem typu Tu-104 vypustil čtyři autonomní (pouze autopilotem řízené) a pět telemetrických střel typu K-40 s instalací samonaváděcí soustavy (tři s pasivní IČ a dvě s poloaktivní RL). Zatímco obě střelby za pomoci PLŘS typu K-40 s instalací poloaktivní RL samonaváděcí hlavice byly realizovány na padákový terč typu PM-410, cílem všech tří střel s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice se stal padákový terč typu M-6. Na základě výsledků zmíněných zkoušek byly následně zavedeny určité změny do konstrukce energobloku a pasivní IČ samonaváděcí hlavice. V této souvislosti se označení zmíněné naváděcí hlavice změnilo z T-40A na T-40A1. Současně zadní část trupu střely typu K-40 obdržela nový potah, který tuto partii lépe chránil před horkými motorovými plyny. Druhá etapa státních zkoušek se rozeběhla v srpnu roku 1968. V průběhu roku 1968 letouny typu Je-155P-4 a Je-155P-5 kromě tří autonomních střel typu K-40 vypustily též 29 zkušebních exemplářů této zbraně v telemetrické a bojové verzi s instalací samonaváděcí hlavice (9 s pasivní IČ a 20 s poloaktivní RL). Za jejich pomoci přitom zmíněné stroje poslaly k zemi celkem 6 bezpilotních výškových terčových Jaků-25RV, 12 bezpilotních terčových stíhacích MiGů-17 (M-17), 3 lehké bezpilotní terčové bombardéry typu M-28 (Il-28), jeden středně těžký bezpilotní terčový bombardér typu M-16 (Tu-16), 2 padákové terče a jeden výškový raketový terč typu KRM, který se pohyboval rychlostí 3 000 km/h ve výšce 25 000 m. Posledně uvedený cíl přitom zneškodnila střela typu K-40, která byla odpálena z výšky 20 000 m při rychlosti 2 000 km/h. Současně byly realizovány zkoušky samonaváděcích hlavic typu PARG-12VV, T-40A a T-40A1 na speciálně upraveném letounu typu Tu-104. Zatímco letouny řady Je-155P za celý rok 1968 vykonaly 245 zkušebních letů, jediný exemplář vzdušné zkušebny založené na bázi dopravního letounu typu Tu-104 si jich na své konto připsal celkem 92. V průběhu roku 1969 bylo kromě dalších osmi autonomních střel typu K-40 vypuštěno též 23 zkušebních exemplářů této PLŘS v telemetrické a bojové verzi na čtyři bezpilotní terčové stíhací MiGy-17 (M-17), čtyři výškové raketové terče typu KRM a tři letouny REB v podobě dvou lehkých bezpilotních terčových bombardérů typu M-28 (Il-28) a jednoho středně těžkého bezpilotního terčového bombardéru typu M-16 (Tu-16). V únoru 1970 byly pak realizací dalších 11-ti střeleb, osmi na bezpilotní letouny typu M-16 (Tu-16) a tří na raketové terče typu KRM, státní zkoušky střely typu K-40 prohlášeny za ukončené. V průběhu celého zkušebního programu přitom prototypy MiGu-25P, Je-155P-1 až Je-155P-11, vykonaly dohromady 1 461 letů a vypustily celkem 105 střel typu K-40 na 33 vzdušných cílů. Tomu však následovalo dalších více než 30 zkušebních střeleb. Ty byly přitom uskutečněny v rámci příprav celého komplexu typu MiG-25-40 na prezentaci před vysoce postavenými komunistickými pohlaváry. V průběhu generálních zkoušek se podařilo střelami typu K-40 poslat k zemi dvojici bezpilotních terčových bombardérů typu M-28 (Il-28). Poté, v roce 1971, byly v rámci zmíněné prezentace za pomoci čtyř těchto střel sestřeleny další dva letouny typu M-28. Tyto dvě střelby se přitom zároveň staly součástí kontrolních státních zkoušek. V rámci těchto zkoušek bylo následně vypuštěno ještě šest PLŘS typu K-40 ve verzi K-40T na padákové terče typu PRM-1. Kromě toho se za pomoci dalších 12-ti těchto střel podařilo sestřelit celkem osm z devíti vzdušných cílů v podobě bezpilotního MiGu-17 (M-17), raketového terče typu KRM a padákových terčů typu M-6 a PRM-1. Teprve až poté, výnosem ze dne 13. dubna 1972, byl vzdušný raketový komplex PVO typu MiG-25-40 oficiálně prohlášen za operačně plně způsobilý. Zatímco označení letounu Je-155P se v této souvislosti změnilo na MiG-25P, radar typu Smerš-A obdržel služební označení RP-25, vlastní PLŘS typu K-40 vešla ve známost pod označením R-40. Sériovou výrobou všech střel řady R-40 se zabýval závod z Kaliningradu. Ve výrobním programu zmíněného podniku se přitom tyto střely nacházely od roku 1965 až do konce 80. let. Protože střela typu R-40R/T byla uzpůsobena výhradně pro útoky na vzdušné cíle, které se nacházely ve velkých výškách, ve druhé polovině 70. let se rozeběhly práce na pokročilé modifikaci této zbraně disponující schopností napadat i vzdušné cíle pohybující se v malých výškách na pozadí země. Bombardovací a útočné letouny USAF totiž začaly již v polovině 60. let využívat pro pronikání PVO taktiku založenou na letu v přízemních výškách. Tímto se totiž vyhnuly jak nebezpečí ze vzduchu, protože všechny tehdejší sovětské stíhací letouny byly uzpůsobeny výhradně pro ničení vysokoletících cílů, tak zornému poli pozemních radiolokačních stanic PVO. Takto modifikovaná střela typu R-40R/T přitom vešla ve známost pod označením R-40RD/TD a stala se součástí zbraňového systému radarem typu RP-25M Safír-25 vybaveného přepadového stíhače typu MiG-25PD/PDS, který vznikl v rámci modernizačního programu letounu typu MiG-25P. Za operačně plně způsobilou byla přitom tato zbraň, spolu MiGem-25PD/PDS, oficiálně prohlášena v roce 1980. Z druhé a zároveň poslední etapy modernizačního programu střel řady R-40 následně, v první polovině 80. let, vzešel model R-40RD1/TD1, který se od typu R-40RD/TD odlišoval instalací silnější bojové hlavice a nového zapalovače. Přestože PLŘS řady R-40 vznikly v rámci programu přepadového stíhače typu MiG-25P/PD, později se dvojice těchto střel, ve verzi R-40TD/TD1 s pasivním IČ samonavedením, stala též součástí zbraňového systému modernějšího přepadového stíhače typu MiG-31, a to jako doplněk čtveřice podstatně pokročilejších dalekodosahových PLŘS s poloaktivním/aktivním radiolokačním samonavedením typu R-33. Důvodem tohoto kroku se přitom stala skutečnost, že střela typu R-33 neexistovala ve verzi s pasivním IČ samonavedením, kterou by bylo možné používat i za podmínek silného elektronického rušení. Jako jedna z komponent zbraňového systému letounů řady MiG-31 se přitom střela typu R-40TD/TD1 udržela ve výzbroji VVS až do dnešních dnů.

R-40R/T

Uživatelé:  Alžír, Irák, Libye, SSSR a Sýrie

Nosič:  MiG-25P (‘Foxbat A’) - 4 ks (2 ks R-40R + 2 ks R-40T)

Naváděcí systém:  R-40R: inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) typu PARG-12 (navádění v koncové fázi letu); R-40T: inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle) typu T-40A1 (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-134

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 38 kg s bezkontaktním rádio-optickým přibližovacím zapalovačem typu Aist-M

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 2.5.2012