R-4R/T (AA-5A/B Ash A/B)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) pohybujících se ve velkých výškách útokem ze zadní i z přední (pouze v případě modelu R-4R) polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-4 (PKPK Minaviaproma) M.R. Bisnovata

Verze:

R-4R (K-80) (AA-5A Ash A) – modifikace střely typu R-4 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-10-VV, která je schopna se navést na vzdušný cíl ze všech příletových směrů, uvnitř kónické špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu a bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu RV-80. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-S Smerš (‘Big Nose’) přepadového stíhače typu Tu-128. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-4R, spolu s modelem R-4T, stala v roce 1965.

R-4T (K-80) (AA-5B Ash B) – modifikace střely typu R-4R s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-80NM Rubež, která disponuje schopností se navést na vzdušný cíl výhradně ze zadní polosféry, za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu a bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače typu NOV-80N. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-4T, spolu s modelem R-4R, stala v roce 1965.

R-4MR/MT (K-80M) – pokročilá modifikace střely typu R-4R/T s instalací nové samonaváděcí soustavy, nového bezkontaktního přibližovacího zapalovače a silnějšího motoru. Zatímco model R-4MR byl opatřen poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu PARG-15VV, navádění modelu R-4TM zajišťovala pasivní IČ samonaváděcí soustava typu T-80NMD. Za pomoci střel řady R-4M (K-80M) bylo přitom, na rozdíl od střel řady R-4 (K-80), možné vést útoky i na vzdušné cíle pohybující se v malých výškách na pozadí země. Naváděcí soustava modelu R-4MR měla navíc před naváděcí soustavou střely typu R-4R navrch ve větší odolnosti proti elektronickému rušení. Zatímco za pomoci střely typu R-4MR bylo možné postřelovat vzdušné cíle ze všech příletových směrů, za pomoci modelu R-4MT šlo provádět útoky pouze ze zadní polosféry. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-SM Smerš-M (‘Big Nose’) přepadového stíhače typu Tu-128M. Operačně plně způsobilými se přitom střely řady R-4M oficiálně staly v roce 1979. viz. samostatný text

Historie:  Protože vývoj vzdušného raketového systému PVO typu K-15, který se sestával z těžkého dálkového nadzvukového přepadového stíhače typu Lavočkin „250A“, palubního střeleckého radiolokátoru typu K-15M, dvou těžkých PLŘS s povelovým navedením typu iz.275A a naváděcího systému typu Lazur, neúnosně zatahovaly problémy technického rázu s radarem typu K-15M a naváděcím systémem střely typu iz.275A, sovětská PVO se musela ve druhé polovině 50. let při obraně odlehlých severních hranic SSSR, které byly tehdy považovány za nejvíce pravděpodobný směr příletu amerických strategických nosičů jaderných pum, stále plně spoléhat na poněkud archaické podzvukové pouze kanóny vyzbrojené Jaky-25. Protože zmíněné letouny tehdy již představovaly beznadějně morálně zastaralou techniku na navíc nebyly schopny nikterak čelit nové hrozbě v podobě amerických výškových špionážních letounů typu Lockheed U-2, které disponovaly operační letovou výškou přesahující hranici 20 000 m, dne 4. června 1958 se nakonec s oficiální zelenou setkal též Tupolevův iniciativní projekt kvalitativně nového vzdušného raketového komplexu PVO typu Tu-28-80. Ten se přitom sestával z těžkého dálkového nadzvukového přepadového stíhače typu Tu-128 (vývojový derivát nadzvukového bombardéru typu Tu-98), palubního radiolokátoru typu Smerš a čtyř dalekodosahových PLŘS typu K-80 (budoucí R-4) ve verzi s poloaktivním radiolokačním a pasivním IČ samonavedením z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata. Protože letoun typu Tu-128 díky svým rozměrům a hmotnosti vykazoval velmi omezenými manévrovacími schopnostmi, dle technického zadání měla být střela typu K-80 ve verzi s poloaktivní RL samonaváděcí schopna napadat vzdušné cíle ze všech příletových směrů. Důvodem vzniku dvou verzí této zbraně navzájem se od sebe odlišujících způsobem navedení se přitom stala skutečnost, že každý ze zvolených samonaváděcích systémů, poloaktivní radiolokační (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru od cíle) a pasivní IČ (navádění na tepelnou stopu cíle), měl své klady a zápory. Konkrétně použitelnost poloaktivní RL samonaváděcí soustavy nebyla, na rozdíl od pasivní IČ, omezena meteorologickými podmínkami. Pasivní IČ samonaváděcí systém zase, na rozdíl od poloaktivního radiolokačního, pracoval autonomně a navíc byl zcela imunní proti elektronickému rušení. Zatímco zpracování projektu poloaktivní RL samonaváděcí soustavy této zbraně v podobě typu PARG-10VV připadlo OKB-339, vývojem pasivního IČ samonaváděcího systému, který vešel ve známost jako T-80NM, byla pověřena CKB-589. Výrobní podklady PLŘS typu K-80 vznikly již v roce 1959. Změna typu autopilota a palubního zdroje spolu s dostupností zpřesňujícího technického zadání a výsledků zkoušek realizovaných v aerodynamickém tunelu si ale krátce nato, v následujícím roce, vyžádala projekt této zbraně zcela přepracovat. Střelecké zkoušky se proto nakonec rozběhly až v roce 1961. Tehdy bylo přitom vypuštěno celkem osm střel typu K-80 v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) modifikaci. Zatímco první čtyři z nich vzlétly ze speciální zkušební pozemní startovací rampy, další čtyři odstartovaly z křídelních závěsníků speciálně upraveného proudového dopravního letounu typu Tu-104, přezdívaného Buratino. V průběhu roku 1962 pak tento stroj spolu se třemi letouny typu Tu-128 vypustil čtyři autonomní zkušební exempláře střely typu K-80 spolu devíti telemetrickými zkušebními exempláři této zbraně s instalací poloaktivní RL nebo pasivní IČ samonaváděcí hlavice na padákové terče typu PM-2, PM-4109 a VUM a bezpilotní terčové bombardéry typu M-28 (Il-28). Kuli problémům, které zpočátku sužovaly palubní radiolokátor nosiče v podobě typu Smerš, ale některé z těchto střeleb skončily neúspěchem. Vůbec prvního sestřelu bezpilotního letounu typu M-28 (Il-28) bylo dosaženo dne 27. září 1962. Do konce toho samého roku se přitom podařilo za pomoci střel typu K-80 poslat útokem ze zadní polosféry k zemi ještě další dva tyto stroje. Naproti tomu ve zkouškách, které byly zaměřeny na prověření způsobilosti této zbraně zneškodňovat vzdušné cíle útokem z přední polosféry, se zpočátku příliš nedařilo. V jejich průběhu bylo přitom na osm bezpilotních letounů typu M-28 (Il-28) vypuštěno celkem 15 těchto střel v modifikaci s poloaktivním RL samonavedením. Protože rádiový zapalovač bojové hlavice nepracoval, jak měl, k zásahu cíle došlo pouze v jednom jediném případě. Další bezpilotní letoun tohoto typu se podařilo poslat útokem z přední polosféry k zemi teprve až poté, co byly zavedeny některé změny do konstrukce zmíněného zapalovače. V srpnu roku 1962 byly provedeny rovněž simulované přepady bezpilotního terčového bombardéru typu M-16 (Tu-16). Tomu pak v říjnu téhož roku následoval simulovaný přepad výškového letounu typu Jak-25RV-I. Jeho posláním se přitom stalo prověření použitelnosti PLŘS typu K-80 pro útoky na letouny, které se pohybují v okamžiku odpalu ve výrazně větší výšce než nosič. V dubnu roku 1963 se do zkušebního programu střely K-80 zapojil též třetí prototyp letounu Tu-128. Ten přitom jako první z řady Tu-128 disponoval instalací kompletního zbraňového systému. Mezi srpnem 1963 a květnem 1965 bylo v rámci druhé etapy státních zkoušek celého raketového komplexu typu Tu-28-80 nejprve realizováno 10 střeleb na bezpilotní terčové letouny typu M-28 (Il-28) ze zadní i z přední polosféry za pomoci střel typu K-80 ve verzi s poloaktivní RL i pasivní IČ samonaváděcí soustavou. Zpočátku byly přitom všechny tyto střely opatřeny instalací rádiového zapalovače typu RV-80. Testy optického zapalovače bojové hlavice typu NOV-80N, který byl vyhrazen pro modifikaci této zbraně s pasivním IČ samonavedením, se rozeběhly až později. V rámci druhé etapy státních zkoušek komplexu typu Tu-28-80 byly provedeny též dvě střelby na výškové Jaky-25RV, které se v okamžiku odpalu pohybovaly ve výšce 17 500 m, tj. o 4 500 m výše než nosič, a simulované přepady letounů typu Jak-25RV, MiG-19, Su-9 a Tu-16. Posláním těchto přepadů se přitom stalo prověření celé metodiky útoku od zachycení cíle palubním radiolokátorem nosiče až po jeho „uzamknutí“ samonaváděcí hlavicí vlastní střely. V souvislosti se zavedením výškových průzkumných letounů typu Lockheed A-12 s rychlostí řádu M=3 do stavu americké CIA bylo rovněž nacvičováno zachycování a zaměřování vysoko letících nadzvukových cílů. V průběhu roku 1965 bylo vypuštěno dalších sedm střel typu K-80, čtyři telemetrické a tři bojové. Za jejich pomoci se přitom podařilo poslat k zemi tři bezpilotní letouny typu M-28 (Il-28). Další dvě střely typu K-80 (v autonomní modifikaci) vypustil, v průběhu 23-ti zkušebních letů, experimentální speciál typu Tu-104 Buratino. Za celý program státních zkoušek střely typu K-80 se podařilo sestřelit celkem 23 vzdušných cílů, pět bezpilotních terčových výškových letounů typu Jak-25RV, devět lehkých bezpilotních terčových bombardérů typu M-28 (Il-28) a tři středně těžké bezpilotní terčové bombardéry typu M-16 (Tu-16). K podpisu příslušné závěrečné zprávy přitom došlo dne 13. září 1964. Za operačně plně způsobilou byla střela typu K-80, jako model R-4, spolu se svým nosičem v podobě radarem typu RP-S Smerš vybaveného těžkého přepadového stíhače typu Tu-128 oficiálně prohlášena dne 30. dubna 1965. Tímto se střela typu K-80 stala (ve verzi R-4R) první operační PLŘS sovětské konstrukce disponující schopností napadat vzdušné cíle ze všech příletových směrů. Zpočátku, v letech 1965 až 1966, se sériovou výrobou střel řady R-4 zabýval pouze kaliningradský závod č.455. Později byla ale tato zbraň zavedena též do výrobního programu závodu z Kyjeva. Protože byla PLŘS typu R-4R/T (K-80) uzpůsobena výhradně pro útoky na vzdušné cíle, které se pohybují ve velkých výškách, dne 26. prosince 1968 Bisnovatova konstrukční kancelář obdržela zadání na pokročilou modifikaci této zbraně disponující schopností napadat i nízkoletící vzdušné cíle nacházející se na pozadí země. Požadovaná střela přitom vznikla v rámci modernizačního programu přepadového stíhače typu Tu-128, který dal za vznik radarem typu RP-SM Smerš-M vybavenému modelu Tu-128M, a nesla označením R-4MR/MT (K-80M). Letoun typu Tu-128M přitom představoval přímou reakci na novou taktiku vzdušného útoku na pozemní cíle USAF. Ta totiž spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se přitom dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu. Všechny tehdejší sovětské přepadové stíhače (typy Su-9, Su-11, Su-15, Tu-128 ...) byly totiž uzpůsobeny výhradně pro ničení vysokoletících vzdušných cílů. Přestože byly státní zkoušky střely typu R-4MR/MT úspěšně završeny již v roce 1974, operačně plně způsobilou se tato zbraň spolu se svým nosičem v podobě letounu typu Tu-128M oficiálně stala až v roce 1979. Většina stíhačů typu Tu-128M spolu se střelami řady R-4 byla přitom vyřazena ještě v průběhu 80. let. Vůbec poslední z nich dolétaly v roce 1992.

R-4R/T

Uživatelé:  pouze SSSR (po rozpadu Rusko)

Nosič:  Tu-128 (‘Fiddler B’) - 4 ks

Naváděcí systém:  R-4R: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PAPG-10VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); R-4T: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu T-80NM Rubež (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-84 s max. tahem 24 500 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 53,6 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu RV-80 (v případě modelu R-4R) nebo bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem typu NOV-80N (v případě modelu R-4T)

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 2.5.2012