R-3R (AA-2C Atoll C)

Typ:  modifikace protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu R-3S (bez licence vyráběná kopie americké střely typu AIM-9B Sidewinder) s poloaktivním radiolokačním navedením na místo pasivního IČ navedení

Určení:  ničení vzdušných cílů (pouze málo manévrující bombardovací letouny) na krátké vzdálenosti útokem ze zadní i z přední polosféry ve dne i v noci a za všech meteorologických podmínek

Vyvinul:  OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)

Odlišnosti od modelu R-3S:   

- instalace poloaktivní radiolokační naváděcí hlavice typu PARG-13VV na místo pasivní IČ naváděcí hlavice typu TGS-13K ve výrazně prodloužené a mírně zúžené (v oblasti za příďovými stabilizátory) přídi trupu s kuželovitou špicí z dielektrického materiálu na místo polokulovité špice z průzračného materiálu

- instalace bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Jastreb na místo bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače typu NOV-13K

Historie:  Výnos ze dne 2. března 1962, na jehož základě byla do výzbroje VVS oficiálně zavedena krátkodosahová protiletadlová řízená střela typu R-3S (K-13A), obsahoval též zadání na modifikaci této protivzdušné zbraně s instalací poloaktivní radiolokační naváděcí soustavy na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice. Pasivní IČ samonaváděcí soustava tohoto sovětského derivátu amerického Sidewinderu (AIM-9B) v podobě typu TGS-13K totiž dokázala tuto střelu navést na vzdušný cíl pouze za dne a za dobrých meteorologických podmínek, a to ještě jen ze zadní polosféry, což znatelně omezovalo její využitelnost. Pro program závodních zkoušek požadované modifikace střely R-3S, která následně obdržela prototypové označení K-13R, byl přitom vyčleněn třetí prototyp MiGu-21PF (první radarem vybavená verze MiGu-21), známý jako Je-7/3, spolu s prvníma dvěma prototypy pokročilejšího MiGu-21S. Závodní zkoušky radaru typu Safír-21 zase zajistil jeden ze sériových MiGů-21PF. Ty byly přitom realizovány mezi 21. zářím roku 1963 a květnem roku 1964. Prvních osm zkušebních exemplářů střely typu K-13R ze zbraňových závěsníků letounu Je-7/3 odstartovalo mezi 29. červnem a 30. srpnem roku 1963. Protože tyto střely nebyly ještě vybaveny naváděcí hlavicí, jejich let probíhal po balistické dráze. Přestože prvních pět zkušebních exemplářů poloaktivní RL naváděcí hlavice typu PARG-13VV vzniklo již v roce 1961, první prototypové střely K-13R s instalací této naváděcí soustavy nebyly k dispozici dříve než na sklonku roku 1963. Zatímco ze závěsníků prvního prototypu MiGu-21S do konce roku 1964 odstartovalo celkem sedm zkušebních střel typu K-13R v telemetrické verzi, druhý prototyp zmíněného stíhače v průběhu toho samého roku odpálil celkem tři tyto zkušební střely, dvě telemetrické a jednu bojovou s instalací naváděcí i bojové hlavice. Protože všechny tyto tři střelby skončily neúspěchem, do konstrukce naváděcí soustavy střely typu K-13R byla následně vnesena celá řada změn. V této fázi zkušebního programu přitom nebylo možné považovat za vyhovující ani spolehlivost radaru typu Safír-21. V průběhu roku 1965 bylo vypuštěno dalších 15 telemetrických a šest bojových střel typu K-13R. Naváděcí soustava této zbraně ale ani tehdy stále ještě nepracovala, jak by měla. V následujícím roce byly v rámci první etapy státních zkoušek střely typu K-13R kromě pěti balistických vypuštěny též čtyři telemetrické zkušební exempláře této zbraně. Prakticky ve stejnou dobu bylo odpáleno deset těchto střel, osm bojových a dvě telemetrické, v malých výškách. Poznatky získané v průběhu těchto zkoušek následně daly za vznik modifikovanému odpalovacímu zařízení typu APU-13U. V rámci druhé etapy státních zkoušek, kterou se podařilo završit ještě v roce 1966, bylo odpáleno dalších 21 střel tohoto typu v bojové verzi. Do výzbroje VVS byla řízená střela typu K-13R, spolu s radarem typu Safír-21, formálně zařazena v září roku 1967. Zatímco zmíněnému radaru bylo v této souvislosti přiděleno služební označení RP-22S, střela typu K-13R obdržela služební označení R-3R. Práce na dolaďování vypouštěcí lišty této zbraně se ale zatáhly až do následujícího roku. Z tohoto důvodu byly mezitím do zbraňového systému MiGu-21, počínaje modelem MiG-21PF, začleněny poněkud archaické krátkodosahové PLŘS s povelovým navedením typu RS-2US (AA-1 Alkali). Přestože tyto střely vykazovaly více než sporadickou bojovou hodnotou, jejich činnost nebyla, na rozdíl od střel typu R-3S, které byly opatřeny pasivním IČ naváděcím systémem, nikterak omezena denní dobou a meteorologickými podmínkami. Řízené střely typu R-3R se přitom staly součástí podvěsné výzbroje nejen MiGů-21, počínaje verzí MiG-21S, ale i pokročilejších MiGů-23 (jejich primární zbraní byla ale sestava střednědosahových střel typu R-23 a krátkodosahových střel typu R-60). Ve zbraňovém systému těchto letounů přitom střela typu R-3R obvykle doplňovala (ve dvou exemplářích) dvojici střel typu R-3S. Naváděcí systém střel typu R-3S byl totiž, na rozdíl od naváděcí soustavy modelu R-3R, zcela imunní proti elektronickému rušení. Naproti tomu použitelnost střel typu R-3R nebyla, na rozdíl od střel typu R-3S, omezena denní dobou a meteorologickými podmínkami. Kromě toho bylo za pomoci této zbraně možné, na rozdíl od modelu R-3S, napadat vzdušné cíle i z přední polosféry. Naproti tomu střela typu R-3R nebyla, stejně jako střela typu R-3S, vůbec vhodná pro ničení vzdušných cílů v manévrovém vzdušném boji. Na západě přitom obdobným postupem, tedy sloučením draku střely typu AIM-9B s poloaktivní radiolokační naváděcí hlavicí, vznikl model AIM-9C. Tato modifikace Sidewinderu se ale příliš nerozšířila. Naváděcí soustava střely typu AIM-9C měla totiž díky značným rozměrům negativní vliv na letové vlastnosti a navíc spolupracovala se střeleckým radarem, který byl krátce nato, co se tato střela stala součástí výzbroje, na konci 60. let, pro morální zastaralost vyřazen z výzbroje.

Uživatelé:  SSSR, ?

Nosič:  MiG-21S (‘Fishbed J’) - 2 až 4 ks, MiG-21SM/MF (‘Fishbed J’) - 2 až 4 ks, MiG-21SMT(‘Fishbed K’) - 2 až 4 ks, MiG-21bis (‘Fishbed L/N’) - 2 až 4 ks, MiG-23S (‘Flogger A’) - 2 až 4 ks, MiG-23M/MF (‘Flogger B’) - 2 až 4 ks, MiG-23MS (‘Flogger E’) - 2 až 4 ks a MiG-23ML/P (‘Flogger G’) - 2 až 4 ks

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-13VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) se zorným úhlem 20°, která spolupracuje se střeleckými radiolokátory stíhacích letounů typu RP-22S/SM/SMA (‘Jay Bird’) a RP-23 (‘High Lark’)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-80A s max. tahem 3 800 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 11,3 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Jastreb

Poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2012