R-33 (AA-9A Amos A) / K-33

foto: https://rbase.new-factoria.ru/

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (bombardovací letouny, stíhací letouny, průzkumné letouny, transportní letouny, vrtulníky, křižující střely …) nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel

Verze:

K-33 (AA-X-9) – prototypová modifikace střely typu R-33 (AA-9A Amos A)

R-33 (iz.410) (AA-9A Amos A) – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-33 (AA-9A Amos A). Naváděcí systém tohoto modelu spolupracuje se střeleckým radiolokátorem typu RP-31 Zaslon (Flash Dance) přepadového stíhacího letounu typu MiG-31 (Foxhound A). Operačně plně způsobilou se střela typu R-33 (AA-9A Amos A) oficiálně stala v roce 1981.

R-33S (iz.520) (AA-9B Amos B) – pokročilá modifikace střely typu R-33 (AA-9A Amos A) s novou naváděcí soustavou, novou bojovou hlavicí, novým raketovým motorem a modifikovaným drakem. Naváděcí systém tohoto modelu spolupracuje se střeleckým radiolokátorem typu RP-31A Zaslon-A (Flash Dance) letounu typu MiG-31B/BS (Foxhound A) a RP-31AM Zaslon-AM letounu typu MiG-31BM (Foxhound C). Za operačně plně způsobilou byla střela typu R-33S (AA-9B Amos B) oficiálně prohlášena v roce 1999. viz. samostatný text

Historie:  Na masové zavádění prvních pozemních a palubních protiletadlových raketových systémů, které sebou přinesla druhá polovina 50. a první polovina 60. let, americké vzdušné síly (USAF) již v polovině 60. let zareagovaly úplnou změnou taktiky vzdušného napadení pozemních cílů. Taktika, která byla vystavěna na letu ve velké výšce vysokou rychlostí, totiž nedokázala bombardovacím letounům (typy B-52 Stratofortress, B-58 Hustler či XB-70 Valkyrie) před zmíněnými prostředky PVO zajistit spolehlivou obranu, ba naopak. Neohrabaný bombardovací letoun pohybující se vysokou rychlostí ve velké výšce byl pro řízené střely velmi snadným cílem. Nová taktika vzdušného napadení proto spočívala v letu v přízemní výšce vysoce podzvukovou rychlostí (za využití prostředků REB). Letouny pohybující se v takto malé výšce jsou totiž velmi obtížně odhalitelné a tedy i sestřelitelné, protože „podlétávají“ zorná pole radiolokačních stanic PVO. Zmíněná taktika přitom americkým bombardérům nové generace v podobě letounů typu FB-111A a B-1A (AMSA) zajistila účinnou obranu nejen před napadením ze země, ale i ze vzduchu, neboť všechny přepadové stíhací letouny, které se tehdy nacházely ve výzbroji sovětské PVO, byly uzpůsobeny výhradně pro ničení vzdušných cílů pohybujících se ve velkých výškách. Se vzdušnými cíly nacházejícími se na pozadí země si jejich zbraňový systém poradit nedokázal. Toto se přitom týkalo nejen letounů typu Jak-28P (Firebar), Su-9 (Fishpot B), Su-11 (Fishpot C), Su-15 (Flagon A/D) a Tu-128 (Fiddler B), ale i nejnovějších a nejvýkonnějších stíhačů této kategorie v podobě letounů typu MiG-25P (Foxbat A), které se mohly pyšnit max. rychlostí 3 000 km/h a operačním dostupem 20 700 m. Z tohoto důvodu měla být pokročilá modifikace přepadového stíhače typu MiG-25P (Foxbat A), která vešla ve známost pod prototypovým označením Je-155MP a služebním označením MiG-31, dle technického zadání ze dne 24. května 1968 schopna vést útoky za pomoci dalekodosahových PLŘS (s doletem 120 km) na letouny (a křižující střely) pohybující se nejen ve velkých, ale i v malých výškách (na pozadí země), a to i za podmínek silného elektronického rušení. Zpracováním projektu takto výkonné protiletadlové řízené střely byly pověřeny hned dvě konstrukční kanceláře, a to konstrukční kancelář Vympel a PKPK Minaviaproma M.R. Bisnovata. Vítězným se stal návrh střely první uvedené konstrukční kanceláře v podobě typu K-33. Naproti tomu návrh střely z dílny PKPK Minaviaproma, která byla známa jako K-50, se nakonec nedočkal realizace. Původně střela typu K-33 počítala s tzv. „kachním“ uspořádáním ovládacích ploch alá R-40 (AA-6 Acrid) letounu typu MiG-25P (Foxbat A). Později ale dostala přednost klasická koncepce. Klasické uspořádání ovládacích ploch je totiž pro dalekodosahovou PLŘS daleko výhodnější než kachní uspořádání, neboť má menší aerodynamický odpor. Úvodní projekt střely typu K-33 v této podobě spatřil světlo světa v roce 1970. Původní plány počítaly s tím, že bude zmíněná zbraň, obdobně jako její předchůdce v podobě střel řady R-40 (AA-6 Acrid), přepravována na křídelních závěsnících. S přihlédnutím na skutečnost, že je tento způsob přepravy střel značně nevýhodný z hlediska aerodynamického odporu a tepelného namáhání, bylo nakonec od něho opuštěno ve prospěch přepravy v polozapuštěné poloze do břicha trupu, na katapultovacích závěsnících. Tato změna v projektu přepadového MiGu-31 (Foxhound A) ale sebou přinesla podstatně přísnější požadavky na celkové rozměry střely typu K-33. Protože se tato střela měla pod trup zmíněného letounu vejít v počtu čtyř exemplářů (po dvou za sebou), následně obdržela kratší trup se znatelně větším průměrem, nové stabilizátory s menším rozpětím a skládací horní pár záďových ovládacích ploch. Úvodní projekt takto radikálně přepracované K-33, která se nyní nápadně podobala americké dalekodosahové PLŘS typu AIM-54 Phoenix palubního přepadového stíhače typu F-14 Tomcat, spatřil světlo světa v roce 1972. Dle původních plánů měla být PLŘS typu K-33 do zbraňového systému MiGu-31 (Foxhound A) začleněna hned ve čtyřech modifikacích, z nichž jedna počítala s poloaktivní radiolokační, druhá s aktivní radiolokační, třetí s pasivní IČ a čtvrtá s kombinovanou pasivní IČ a poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou. Nakonec se ale tato zbraň dočkala realizace pouze v jedné jediné modifikaci, která obdržela instalaci poloaktivní/aktivní RL samonaváděcí hlavice typu 9B1388, jenž spolupracovala se střeleckým radiolokátorem typu RP-31 Zaslon (Flash Dance). Ten přitom na rozdíl od palubního radiolokátoru amerického Tomcatu, který využíval mechanicky natáčenou anténu, obdržel progresivněji pojatou pevnou anténu s fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem. Díky tomu tento typ radaru dokáže střely typu K-33 navádět hned na čtyři vzdušné cíle zároveň. Zatímco na vzdušnou zkušebnu poloaktivní/aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice této zbraně, která vešla ve známost jako LL-21, byl přestavěn frontový stíhač typu MiG-21 (Fishbed), základem vzdušných zkušeben střeleckého radaru typu Zaslon (Flash Dance), které nesly označení LM-104-518, se stala dvojice proudových dopravních letounů typu Tu-104 (Camel A). Jeden ze speciálů typu LM-104-518 se přitom podílel též, spolu s letounem typu MiG-25P-10, na vlastních střeleckých zkouškách. Protože přepadový MiG-25P (Foxbat A) disponoval obdobnými výkonnostními parametry jako nosič střely typu K-33 v podobě letounu typu MiG-31 (Foxhound A), za pomoci tohoto stroje bylo zmíněnou střelu možné odzkoušet za reálných podmínek. Vlastní střelecké zkoušky se rozeběhly v roce 1973. Tehdy přitom z křídelních závěsníků MiGu-25P-10 odstartovaly tři tyto střely v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) modifikaci. Ten samý rok zmíněný MiG uskutečnil též 25 zkušebních letů v konfiguraci se střelou typu K-33 v podvěsu. Současně se rozeběhly letové zkoušky speciálů typu LM-104-518 a LL-21. V průběhu roku 1973 byly provedeny též pozemní statické a dynamické zkoušky vlastní střely a zkoušky dvou typů zvažovaných bojových hlavic, fragmentové a tyčové. Zkoušky střely typu K-33 v autonomní modifikaci na testovacím MiGu-25P-10 zakončila, v roce 1974, realizace dalších 11-ti střeleb. Posláním zmíněných střeleb se stalo zejména studium teplotních a vibračních charakteristik této zbraně. V průběhu roku 1975 ze zbraňových závěsníků toho samého letounu odstartovalo dalších 20 střel typu K-33. Zatímco let některých z nich probíhal po balistické, jiných zase po předem naprogramované dráze. Poté jediný exemplář letounu typu MiG-25P-10 obdržel instalaci podtrupového vypouštěcího katapultovacího zařízení MiGu-31 (Foxhound A), které vešlo ve známost jako AKU-33. V říjnu roku 1975 se vypuštěním několika střel typu K-33 v telemetrické modifikaci do střeleckých zkoušek této zbraně zapojil též jeden ze speciálů typu LM-104-518. Testy katapultovacího vypouštěcího zařízení typu AKU-33, které představovalo pro sovětský průmysl úplnou novinku, byly zahájeny rok nato. Zatímco z AKU-33 umístěného na speciální pozemní zkušebně odstartovalo, v průběhu roku 1976, celkem 17 „autonomních“ PLŘS typu K-33, letoun typu MiG-25P-10 s instalací tohoto samého vypouštěcího zařízení ještě ten samý rok vypustil dalších 7 těchto střel. První střelba na vzdušný cíl v podobě padákového terče typu PRM-2 byla uskutečněna v dubnu roku 1976. Tomu dne 26. března 1977 následoval první sestřel skutečného letounu v podobě bezpilotního MiGu-17 (Fresco) alias M-17. K zemi byl přitom tento stroj za pomoci střely typu K-33 poslán útokem z přední polosféry. Za celý rok 1977 se podařilo uskutečnit celkem 32 střeleb. Mezitím se do zkušebního programu této zbraně zapojily též dva MiGy-31 (Foxhound A). Protože byly v průběhu prvních střeleb na vzdušné cíle z přední polosféry odhaleny nedostatky v naváděcím systému, následně byly do jeho konstrukce vneseny některé změny. Zkoušky střely typu K-33 s instalací modifikované naváděcí soustavy se rozeběhly v dubnu roku 1978 a byly završeny kladným hodnocením. V srpnu toho samého roku jeden letoun typu MiG-31 (Foxhound A) uskutečnil první střelbu za pomoci střel typu K-33 na čtyři vzdušné cíle současně. V průběhu první etapy státních zkoušek střely typu K-33, která se rozeběhla v březnu roku 1979, přepadový MiG-31 (Foxhound A) vypustil celkem 12 těchto střel, 8 v tzv. programové verzi (s předem naprogramovanou dráhou letu) a 4 v bojové verzi. Za jejich pomoci poslal k zemi hned tři vzdušné terče. Druhá etapa státních zkoušek této zbraně byla završena rok nato. Oficiálně byla střela typu K-33 spolu se svým nosičem v podobě letounu typu MiG-31 (Foxhound A) za operačně plně způsobilou prohlášena dne 6. května 1981. Do výzbroje PVO byla tato zbraň zařazena pod označením R-33. Sériová výroba střely typu R-33 (AA-9A Amos A) se ale rozeběhla již v roce 1976. Zpočátku se produkcí této zbraně zabýval závod KTRV z Koroleva. Později, na počátku 80. let, byla výroba zmíněné střely přesunuta do prostor výrobního závodu DNPP z Dolgoprudného. Ve výrobním programu zmíněného podniku se střela typu R-33 (AA-9A Amos A) udržela po dobu deseti let.

R-33

Uživatelé:  Kazachstán, Rusko a SSSR

Nosič:  R-33: MiG-31 (Foxhound A) - 4 ks a MiG-31B/BS (Foxhound A) - 4 ks; R-33S: MiG-31B/BS (Foxhound A) - 4 ks a MiG-31BM (Foxhound C) - 4 ks

Naváděcí systém:  inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + poloaktivní/aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče nebo na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu MFBU-410 (9B1388) s dosahem 90 km (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tříštivo-trhavá o hmotnosti 47 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

ZPS = zadní polosféra

PPS = přední polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 18.9.2018