R-3 (AA-2A Atoll A)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu (bez licence vyráběná kopie americké střely typu AIM-9B Sidewinder)

Určení:  ničení vzdušných cílů (pouze málo manévrující bombardovací letouny) útokem ze zadní polosféry za denní doby a za dobrých meteorologickým podmínek

Vyvinul:  OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)

Verze (SSSR):

R-3 (K-13) (AA-2A Atoll A) – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-3 s pasivní IČ samonaváděcí hlavicí typu TGS-13K za mohutným polokulovým průzračným krytem nacházejícím se v čele trupu, optickým bezkontaktním přibližovacím zapalovačem typu NOV-13K a motorem typu PRD-80A. Za operačně plně způsobilý byl tento model oficiálně prohlášen v roce 1960.

R-3S (K-13A) (AA-2B Atoll B) – pokročilá modifikace střely typu R-3 s prodlouženým dosahem. Typ R-3S se od modelu R-3 odlišoval pouze vestavbou nového plynového generátoru. Ten přitom dokázal udržet palubní systémy této zbraně v chodu po dobu až 21 sec (na místo 11 sec). Za operačně plně způsobilou byla střela typu R-3S oficiálně prohlášena v roce 1962. viz. samostatný text

R-3U – speciální modifikace střely typu R-3S určená pro nácvik zaměřování vzdušných cílů za reálných podmínek. Od bojového modelu R-3S se tento 52,6 kg vážící cvičný speciál odlišoval absencí příďových i záďových ovládacích ploch, motoru a bojové hlavice. Palubní vybavení cvičného speciálu R-3U přitom dokázalo (stejně jako palubní vybavení bojového modelu R-3S) vysílat jak bzučivý zvukový signál, který upozorňuje pilota na „uzamknutí“ cíle, tak i zvukový signál doprovázející reálný start. Odpálení této „střely“ bylo ale pouze simulované. R-3U tedy nikdy neopouštěla závěsník svého nosiče. Součástí palubního vybavení tohoto modelu se stalo též zařízení, které pořizovalo záznam veškeré pilotovi činnosti až do okamžiku simulovaného odpalu pro potřeby následného debriefingu. Jeho instalace přitom zaujímala pozici bojové hlavice. Do výzbroje VVS byl tento cvičný model zařazen v roce 1963.

R-3P – speciální modifikace střely typu R-3S určená pro nácvik střelby na vzdušný terč za reálných podmínek. Od bojového modelu R-3S se tento cvičný speciál odlišoval pouze absencí bojové hlavice. Díky tomu bylo možné na jeden vzdušný terč vypustit hned několik cvičných speciálů typu R-3P po sobě.

RM-3V – speciální modifikace střely typu R-3S zastávající roli vzdušného terče. Od bojového modelu R-3S se tento terčový speciál odlišoval zjednodušenou konstrukcí a absencí záďových ovládacích ploch.

K-13V – pokročilá modifikace střely typu R-3S se zvětšeným výškovým dosahem. Tento model vznikl na základě výnosu ze dne 4. dubna 1964 jako odpověď na americké výškové špionážní letouny typu U-2 a SR-71 Blackbird. Střelecké zkoušky výškové K-13V byly úspěšně završeny v roce 1968. Protože byl mezitím boj s americkými výškovými špionážními letouny svěřen pozemním raketovým kompletům PVO, sériové výroby se tento model nakonec nedočkal.

R-3R (K-13R) (AA-2C Atoll C) – modifikace střely typu R-3S s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy typu PARG-13VV (na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu TGS-13K)  a rádiového bezkontaktního přibližovacího zapalovače bojové hlavice typu Jastreb (na místo optického bezkontaktního přibližovacího zapalovače typu NOV-13K). Za pomoci tohoto modelu bylo, na rozdíl od typu R-3S, možné napadat vzdušné cíle ze zadní i z přední polosféry. Jeho použitelnost navíc nebyla omezena denní dobou a meteorologickými podmínkami. Za operačně plně způsobilou byla střela typu R-3R oficiálně prohlášena v roce 1967. samostatný text

K-13RV – prototypová modifikace střely typu R-3R zastávající roli zkušebny bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Jastreb

R-3UR – speciální modifikace střely typu R-3R určená pro nácvik zaměřování vzdušných cílů za reálných podmínek. Od bojového modelu R-3R se tento ryze cvičný speciál odlišoval výrazně menší délkou trupu a absencí příďových ovládacích ploch (záďové ovládací plochy naopak zůstaly zachovány), motoru a bojové hlavice.

R-13M (K-13M) (AA-2D Atoll D) – pokročilá modifikace střely typu R-3S se zlepšenými manévrovacími charakteristikami, prodlouženým dosahem a rozšířenými schopnostmi o útoky na nepřátelské letouny (se zapnutou forsáží) z přední polosféry. Tento model obdržel nové stabilizátory, citlivější pasivní IČ samonaváděcí hlavici typu Iněj-70 (na místo typu TGS-13K), rádiový bezkontaktní přibližovací zapalovač bojové hlavice typu Sinica (na místo optického bezkontaktního přibližovacího zapalovače typu NOV-13K) a silnější motor typu PRD-240 (na místo typu PRD-80A). Za operačně plně způsobilou byla střela typu R-13M oficiálně prohlášena v roce 1974. viz. samostatný text

K-13MK – modifikace střely R-13M s instalací kombinované pasivní IČ/poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu PARG-55VV na místo pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Iněj-70. Tento model vzešel z výnosu ze dne 26. prosince 1968 a měl se stát zbraní letounu typu MiG-21S. Kompletaci první zkušební série střely typu K-13MK se podařilo završit v roce 1972. Příslušné naváděcí hlavice typu PARG-55VV nebyly ale, kuli vývojovým problémům, k dispozici dříve než v roce 1974. Zkušební střelby se proto rozeběhly teprve až v roce 1975. Po realizaci pouhých devíti střeleb na padákové a bezpilotní cíle, které navíc nepřinesly kýžené výsledky, byl ale vývoj této zbraně zcela zastaven.

R-13M1 (K-13M1) (AA-2D Atoll D) – pokročilá modifikace střely typu R-13M se zlepšenými manévrovacími schopnostmi. Tento model se vyznačoval instalací nové pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Iněj-1M a nových příďových stabilizátorů. Za operačně plně způsobilou byla střela typu R-13M1 oficiálně prohlášena v roce 1982. viz. samostatný text

K-13MU – pokročilá modifikace střely typu R-13M s instalací výkonnější pasivní IČ naváděcí hlavice typu Iněj-80 na místo naváděcí hlavice typu Iněj-70. Celý program K-13MU se ale nakonec omezil na pouhých 15 střeleb na terčové MiGy-21 a padákové terče typu M-6. Všechny zmíněné střelby byly přitom realizovány v průběhu roku 1985.

Verze (ČLR):

PL-2 (CAA-1) – na základě licence od roku 1964 sériově vyráběná modifikace střely typu R-3. Zatímco model PL-2 (CAA-1A) byl přesnou kopií sovětského typu R-3, v případě verzí této zbraně nesoucích označení PL-2A, PL-2B, PL-3 a PL-5 již šlo o produkt domácího vývoje. viz. samostatný text

Verze (Rumunsko):

A-91 – na základě licence sériově vyráběná modifikace střely typu R-3

Historie:  K historicky vůbec prvnímu bojovému nasazení protiletadlových řízených střel (PLŘS), konkrétně krátkodosahových střel s pasivní IČ naváděcí soustavou typu AIM-9B Sidewinder americké výroby, došlo již v roce 1958, a to v konfliktu komunistické ČLR s ostrovním Thai-wanem. Sidewindery totiž tehdy byly součástí zbraňového systému Thai-wanských podzvukových stíhačů typu F-86F Sabre. Pod křídlo zmíněných strojů se přitom umísťovaly dva exempláře této převratné zbraně. S čínskými MiGy se takto vyzbrojené Sabry poprvé střetly dne 24. září 1958. Již při tomto svém prvním vzdušném střetu tyto stroje zaznamenaly devět potvrzených a dva nepotvrzené sestřely. Protože v průběhu zmíněného konfliktu mnoho Thai-wanských Sidewinderů minulo svůj cíl, rozsáhlé oblasti na území ČLR se velmi rychle zaplnily jejich troskami. Číňanům se tak podařilo, na území o rozloze 100 km², posbírat komponenty, ze kterých bylo následně možné téměř zkompletovat tři Sidewindery. Protože PLŘS typu AIM-9B, která se na inventáři amerických vzdušných sil nacházela teprve od roku 1956, představovala úplně jinou kvalitu než sovětská PLŘS typu RS-1U/-2U (AA-1 Alkali), tehdy jediná operační střela této kategorie sovětské výroby, a navíc byla díky svým malým rozměrům a nízké hmotnosti shledána za nanejvýš vhodnou zbraň pro frontové stíhače VVS, které se tehdy na rozdíl od přepadových stíhačů PVO musely stále ještě plně spoléhat na hlavňovou výzbroj, o zmíněné trosky Sidewinderů projevil enormní zájem SSSR. Na konci roku 1958 proto ČLR navštívila skupina 31-ti sovětských odborníků v čele s šéfkonstruktérem OKB-134 I.I. Toropovem. Tato konstrukční kancelář totiž mezitím, výnosem ze dne 28. listopadu 1958, dostala oficiálně za úkol zpracovat projekt domácí kopie Sidewinderu. Původně byl přitom tímto úkolem pověřen M.R. Bisnovat. Ten ale pro značnou vytíženost své konstrukční kanceláře OKB-4 projekty těžkých PLŘS typu K-8M (AA-3 Anab) a K-80 (AA-5 Ash) na zmíněné zadání zareagoval odmítavě. Přestože vzájemné vztahy mezi SSSR a ČLR začaly tehdy značně chladnout, velký počet trosek Sidewinderů se brzy dostal do sovětských rukou. Pouze naváděcí hlavice, která představovala nejvíce cennou kořist, dorazila do SSSR dodatečně, až po několika upomínkách. Zhotovení domácího analogu některých komponent této zbraně, jakým byla směs tuhého paliva raketového motoru (tu musela nakonec zastoupit méně dokonalá náhražka) či naváděcí IČ hlavice založená na bázi PbS, ale představovalo pro sovětský průmysl poměrně tvrdý oříšek. Vývoj naváděcí hlavice střely K-13 byl přitom svěřen hned dvěma institutům, a to NII-10, který přišel s modelem IGS-59, a NII-569, jehož produkt zase vešel ve známost pod označením TGS-13. Vítěznou se přitom stala posledně uvedená naváděcí soustava. Poražený model IGS-59 byl však později použit pro střelu typu K-55 (derivát domácí RS-2U). První čtyři prototypy střely K-13 ze speciální zkušební pozemní startovací rampy odstartovaly již v březnu 1959. Ještě v tom samém měsíci byly ze zbraňových závěsníků letounu typu SM-12/3T (derivát stíhacího MiGu-19) odhozeny dvě tyto střely. Poté ten samý stroj vypustil dalších 12 zkušebních exemplářů střely typu K-13 v balistické modifikaci. Tomu pak následovaly ještě tři střelby zaměřené na prověření činnosti dálkového autodestrukčního systému. Dne 25. dubna 1959, po realizaci pěti neřízených střeleb za pomoci telemetrických střel typu K-13 na pozemní cíle, byl ale zkušební program této zbraně pozastaven. Všech těchto pět zásahů totiž vykazovalo značnou odchylkou od záměru. Následně proto byly zavedeny určité změny do řídícího systému ovládacích ploch této zbraně. Protože za příliš úspěšné nebylo možné považovat ani první bojové nasazení americké AIM-9B, za což ale mohl nedostatečný výcvik Thai-wanských pilotů, na počátku léta 1959 byly vzneseny vážné pochybnosti ohledně účelnosti v dalším pokračování programu K-13. Nicméně již v srpnu roku 1959 byl, v souvislosti s ukončením sériové výroby letounů řady MiG-19, pro roli nosiče této zbraně zvolen výkonnější MiG-21 v radarem vybavené přepadové stíhací verzi MiG-21P (Je-7). Protože ale prototypy této verze slavného MiGu-21 tehdy ještě nebyly k dispozici, pro realizaci dalších zkoušek střely typu K-13 kromě letounů typu SM-12/3T a SM-12/4T posloužil též třetí prototyp denního frontového MiGu-21F, neboli Je-6/3. Ten přitom po předchozí konverzi na zkušebnu této zbraně vešel ve známost pod označením Je-6T/3. První střelba za pomoci střely typu K-13 na padákový terč v režimu samonavedení byla uskutečněna dne 21. října 1959, tedy se značným zpožděním proti plánům. Dne 1. prosince téhož roku pak letouny typu SM-12/3T a SM-12/4T vypustily dvě telemetrické a jednu bojovou střelu typu K-13 na bezpilotní terčový MiG-15 (M-15). K iniciaci bojové hlavice u cíle ale došlo pouze u jedné ze dvou telemetrických K-13. Zbylé dva zkušební exempláře této zbraně totiž ke svému cíly nedolétly. Další střet zmíněných letounů vyzbrojených střelami K-13 s bezpilotním MiGem-15 byl uskutečněn 8. prosince 1959. Sestřel si přitom tehdy na své konto připsal pouze letoun SM-12/3T (SM-12/4T již pálil na padající MiG). Celý program továrních zkoušek střely typu K-13 byl završen dne 12. prosince 1959 sestřelem dalšího terčového MiG-15. Ten přitom uskutečnil letoun typu SM-12/4T. Za celý program závodních zkoušek střely K-13 se tedy podařilo sestřelit pouhé dva terčové MiGy-15 (a další poškodit výbuchem bojové hlavice). Všechny zmíněné střelby byly přitom realizovány ve výškách mezi 11 800 a 13 000 m ze vzdálenosti 1,7 až 2,6 km od cíle. V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly dnem 12. prosince 1959, se podařilo poslat k zemi dalších pět terčových MiGů-15. Dva z nich si přitom na své konto připsal letoun typu Je-6T/2 (MiG-21F). Zbylé tři tyto bezpilotní stroje pak zasáhly střely typu K-13 odpálené letouny typu SM-12/3T a SM-12/4T. Na základě těchto úspěchů byla střela typu K-13 následně, na základě výnosu ze dne 2. února 1960, zavedena pod označením R-3 do výrobního programu moskevského závodu č.43 (Kommunar) a kyjevského závodu č.485. Dle výnosu ze dne 30. března 1961 byly pak kompletní výrobní dokumentace této zbraně spolu se vzorovým exemplářem předány „za odměnu“ Číňanům. V ČLR se přitom sériová výroba střely typu R-3, která zde vešla ve známost pod označením PL-2, rozeběhla v roce 1964. Protože ČLR mezitím, od počátku 60. let, přerušila veškeré vztahy se SSSR (a následně vůči tomuto svému bývalému spojenci zaujala nepřátelský postoj), pokročilejší vývojové deriváty střely typu PL-2 (CAA-1) v podobě modelu PL-2A, PL-2B, PL-3 a PL-5 byly již výhradně produktem čínského průmyslu. Licenci na produkci této zbraně přitom později obdržela též Indie s Rumunskem (model A-91). Prvním nosičem střely typu R-3 se stal lehký denní frontový stíhač typu MiG-21F-13. Tento stroj se přitom stal oficiálně operačně plně způsobilým dne 27. října 1960. Široké veřejnosti byly stíhací MiGy-21F-13 s podvěsem dvou střel typu R-3 pod křídlem poprvé prezentovány dne 9. července 1961 na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Tato první sériově vyráběná verze střely K-13 se ale příliš nerozšířila. Již dne 2. března 1962 byla totiž do výzbroje VVS zařazena pokročilá modifikace této zbraně s prodlouženým dosahem, známá jako R-3S (K-13A). Tato střela se přitom stala nejen hlavní protivzdušnou zbraní frontových stíhačů řady MiG-21, ale i první a zároveň na dlouho dobu jedinou PLŘS Sovětského VVS. Protože byla použitelnost střely typu R-3/-3S omezena na denní dobu a dobré meteorologické podmínky, po roce 1967 tuto střelu ve výzbroji VVS doplnila její modifikace s instalací poloaktivní radiolokační naváděcí soustavy (na místo pasivní IČ), známá jako R-3R (K-13R). Jelikož se vývoj tohoto modelu značně zatahoval proti plánům, do zbraňového systému letounů řady MiG-21 byla mezitím nouzově začleněna poněkud archaická PLŘS s povelovým navedením typu RS-2US (AA-1 Alkali). Odpovědí na omezené manévrovací schopnosti střel řady R-3 se zase staly modely R-13M (K-13M) a R-13M1 (R-13M1). Zatímco první z nich, R-13M (K-13M), byl za operačně plně způsobilý prohlášen v roce 1974, ten druhý, R-13M1 (R-13M1), se operačně plně způsobilým stal až v roce 1982. Kuli průtahům s vývojem střednědosahových PLŘS řady R-23 (AA-7 Apex) byly střely řady R-3 ještě na konci 60. let integrovány též do zbraňového systému pokročilejšího MiGu-23. První řízený start této zbraně ze závěsníku MiGu-23 byl přitom uskutečněn v roce 1970. U stíhacího MiGu-23S, první sériově vyráběné modifikace tohoto stroje, cvičného MiGu-23UB/UM a exportního MiGu-23MS tyto střely dokonce byly hlavní protivzdušnou zbraní. Později VVS začalo střely typu R-3 ve verzi s pasivním IČ navedením používat též na nadzvukových stíhacích-bombardérech typu MiG-23B/BN a MiG-27 a na podzvukových bitevních speciálech typu Su-25. V tomto případě ale tyto střely zastávaly pouze funkci obranného prostředku před vzdušným napadením. Shodné poslání měla přitom střela typu R-3 též ve zbraňovém systému exportních stíhacích-bombardérů řady Su-20 a Su-22. PVO střelu typu R-3 používalo pouze na přepadových stíhacích verzích MiGu-21 a dvoumotorových přepadových stíhačích typu Jak-28P. V případě posledně uvedeného letounu ale tato zbraň tvořila pouze jakýsi doplněk těžších PLŘS středního dosahu řady R-98 (AA-3 Anab). Naproti tomu u lehčího jednomotorového přepadového stíhače typu Su-9 dostala, s přihlédnutím na konstrukční příbuznost se střelou typu RS-2US, přednost konkurenční krátkodosahová PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-55 (AA-1 Alkali). Brány závodů č.43 a č.485 přitom opustilo více než 90 000 krátkodosahových střel řady R-3/-13M. V aktivní službě u VVS se tato nejvíce rozšířená PLŘS sovětské výroby nacházela až do první poloviny 90. let. Teprve až poté poslání střel řady R-3/-13M plně převzaly modernější krátkodosahové PLŘS v podobě střel řady R-60 (AA-8 Aphid) a R-73 (AA-11 Archer). Tyto PLŘS již ale byly ryzím produktem domácího vývoje.

R-3 (K-13)

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  MiG-21F-13 (‘Fishbed C/E’) - 2 ks

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu TGS-13K (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-80A s max. tahem 3 800 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 11,3 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem a bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem typu NOV-13K

Poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2012