R-27 (AA-10 Alamo)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního až velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel

Verze:

R-27R (AA-10A Alamo A) – modifikace střely R-27 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-27 (9B1101K) uvnitř ogivální špice trupu zhotovené z dielektrického materiálu. Naváděcí systém tohoto modelu spolupracuje s palubním radiolokátorem typu N019 Rubín (‘Slot Back I’) lehkého frontového stíhače typu MiG-29 a N001 Mječ (‘Slot Back II’) těžkého frontového stíhače typu Su-27. Operačně plně způsobilou se střela typu R-27R, spolu s modely R-27T a R-27P, oficiálně stala v roce 1987.

R-27R1 (AA-10A Alamo A) – exportní modifikace střely R-27R. Tento model je spolu se střelou typu R-27T1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od roku 1988.

R-27T (AA-10B Alamo B) – modifikace střely R-27 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu 36T za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do špice trupu. Operačně plně způsobilou se střela typu R-27T, spolu s modely R-27R a R-27P, oficiálně stala v roce 1987.

R-27T1 (AA-10B Alamo B) – exportní modifikace střely R-27T. Tento model je spolu se střelou typu R-27R1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od roku 1988.

R-27P (AA-10E Alamo E) – modifikace střely R-27 s instalací pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu 9B1032K určená pro ničení letounů včasné výstrahy (AWACS). Střela typu R-27P vznikla, spolu s „prodlouženým“ modelem R-27EP, na základě výnosu ze dne 18. srpna 1982. Úvodní projekt této zbraně, tehdy ještě známé pod prototypovým označením K-27T, spatřil světlo světa v roce 1981. Do střeleckých zkoušek, které byly realizovány v letech 1984 až 1986, se zapojila dvojice MiGů-29. Operačně plně způsobilou se střela typu R-27P, spolu s modely R-27R a R-27T, oficiálně stala v roce 1987.

R-27P1 (AA-10E Alamo E) – exportní modifikace střely R-27P. Tento model je spolu se střelou typu R-27EP1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od roku 2004.

R-27ER (AA-10C Alamo C) – modifikace střely R-27R s instalací nového raketového motoru, který disponuje větší zásobou tuhého paliva, uvnitř modifikované zadní části trupu vyznačující se větší délkou a větším průměrem. Díky tomu tento model vykazuje větším dálkovým dosahem. Naváděcí systém střely R-27ER spolupracuje s palubním radiolokátorem typu N019M Topaz (‘mod. Slot Back I’) lehkého frontového stíhače typu MiG-29S a N001 Mječ (‘Slot Back II’) těžkého frontového stíhače typu Su-27. Operačně plně způsobilým se tento model, spolu se střelami typu R-27ET a R-27EP, oficiálně stal v roce 1990.

R-27ER1 (AA-10C Alamo C) – exportní modifikace střely R-27ER. Tento model je spolu se střelou typu R-27ET1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od počátku 90. let.

R-27ET (AA-10D Alamo D) – modifikace střely R-27ER s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice z typu R-27T na místo poloaktivní RL. Operačně plně způsobilým se tento model, spolu se střelami typu R-27ER a R-27EP, oficiálně stal v roce 1990.

R-27ET1 (AA-10D Alamo D) – exportní modifikace střely R-27ET. Tento model je spolu se střelou typu R-27ER1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od počátku 90. let.       

R-27EP (AA-10F Alamo F) – modifikace střely R-27ER s instalací pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice z modelu R-27P určená pro ničení letounů včasné výstrahy (AWACS). Střela typu R-27EP vznikla, spolu s modelem R-27P, na základě výnosu ze dne 18. srpna 1982. Do střeleckých zkoušek této zbraně, které byly realizovány v letech 1986 až 1989, se zapojila pětice letounů typu Su-27. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-27EP, spolu s modely R-27ER a R-27ET, oficiálně stala v roce 1990.

R-27EP1 (AA-10F Alamo F) – exportní modifikace střely R-27EP. Tento model je spolu se střelou typu R-27P1 případným zájemcům ze zahraničí nabízen od roku 2004.

R-27EA – modifikace střely R-27ER s instalací aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu ARGS-27 (9B1103M). Tento derivát naváděcí hlavice novější PLŘS středního dosahu typu R-77 přitom střele R-27EA zajišťuje schopnost se zcela autonomně navést na vzdušný cíl dle principu „vystřel a zapomeň“. Střela typu R-27EA vznikla na základě výnosu ze dne 19. července 1982. Úvodní projekt této zbraně spatřil světlo světa rok nato. Do střeleckých zkoušek, které byly zahájeny v roce 1985, se zapojila dvojice MiGů-29. Tehdy byly přitom vypuštěny tři střely tohoto typu v prototypové verzi K-27A. Rok nato se podařilo uskutečnit dalších pět střeleb. Protože si škrty ve zbrojním rozpočtu vyžádaly vývoj střely K-27A již v letech 1988 až 1989 zcela zastavit ve prospěch kvalitativně nové střely typu R-77, veškeré další práce na toto téma se následně musely obejít výhradně s vnitřními zdroji výrobce.

R-27EM – modifikace střely R-27ER s instalací zdokonalené poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice. Ta je přitom střelu R-27EM schopna navést i na vzdušné cíle s velmi malou efektivní radiolokační odrazovou plochou (RCS), jakými jsou např. americké protilodní řízené střely řady Harpoon. Ty se přitom navíc pohybují ve výšce pouhých 3 m nad vodní hladinou.

Historie:  Protože lehké a obratné baterií tří kanónů vyzbrojené severovietnamské MiGy-17 byly v manévrových vzdušných soubojích pro podstatně těžší stíhací letouny třetí generace řady F-4 Phantom II, které se musely spoléhat výhradně na protiletadlové řízené střely (PLŘS) řady Sidewinder a Sparrow první generace, velmi nepříjemným protivníkem, ještě na konci 60. let se v USA rozeběhly práce stíhačích nové, čtvrté, generace v podobě těžkých letounů řady F-14 Tomcat a F-15 Eagle (a později i na lehčích a víceúčelovějších strojích řady F-16 Fightning Falcon a F/A-18 Hornet). Ty přitom již byly schopny ničit vzdušné cíle jak ze vzdálenosti za pomocí PLŘS středního a velkého dosahu, tak i při manévrových vzdušných soubojích za pomoci kanónů a agilních krátkodosahových PLŘS. Odpověď na tyto stroje ze strany SSSR nenechala na sebe dlouho čekat. Již v roce 1971 byl zde totiž oficiálně zahájen program PFI, z něhož následně vzešel těžký frontový stíhač typu Su-27 (protějšek těžšího typu F-15) a lehký frontový stíhač typu MiG-29 (protějšek lehčího typu F-16). Součástí zbraňového systému těchto dvou letounů, MiG-29 a Su-27, se pak vedle kanónu (typu GŠ-30-1), který stíhací letouny předchozí generace často postrádaly, staly též krátodosahové a střednědosahové PLŘS nové generace. Vývojem PLŘS středního dosahu pro tyto první sovětské stíhací letouny 4. generace byla přitom výnosem ze dne 26. června 1974 pověřena konstrukční kancelář Vympel. Požadovaná PLŘS vešla ve známost pod prototypovým označením K-27 a vyznačovala se modulovou konstrukcí. Jednotlivé verze této zbraně tedy vyjma naváděcí soustavy a pohonné jednotky navzájem sdílely v podstatě všechny konstrukční sestavy, což znatelně usnadnilo sériovou výrobu. Zatímco pro lehčí radarem typu N019 Rubín vybavený MiG-29 byly určeny střely řady K-27, jejichž pohon obstarával raketový motor na TPL s délkou 1,5 m a průměrem 0,23 m, součástí zbraňového systému těžšího výkonnějším palubním radarem typu N001 Mječ vybaveného stíhače typu Su-27 se staly střely řady K-27E. Ty díky instalaci silnějšího prachového raketového motoru s délkou 2,2 m a průměrem 0,26 m uvnitř prodloužené a mírně rozšířené zadní partie těla disponovaly větším dálkovým dosahem. Dle tehdejších sovětských zvyklostí byly přitom obě řady střel, K-27 a K-27E, vyprojektovány hned ve dvou modifikacích. Zatímco jedna z nich obdržela poloaktivní RL samonaváděcí hlavici (model K-27R a K-27ER), ta druhá byla opatřena pasivní IČ samonaváděcí soustavou (model K-27T a K-27ET). Důvodem vzniku modelu K-27T/ET s pasivním IČ samonavedením se přitom stala skutečnost, že tato samonavádění soustava na rozdíl od poloaktivní RL pracuje zcela autonomně (navádění na tepelnou stopu cíle) a navíc je použitelná i za podmínek silného elektronického rušení. Později, na základě výnosu z roku 1982, se rozeběhly též práce na modifikacích těchto dvou střel, K-27 a K-27E, s instalací pasivní (model K-27P/EP) a aktivní (model K-27A) radiolokační samonaváděcí soustavy. Zatímco střely typu K-27P a K-27EP byly určeny pro boj s letouny AWACS, model K-27A (R-27EA) měl disponovat schopností se sám navést na vzdušný cíl dle principu „vystřel a zapomeň“. První dvě střely typu K-27 k neřízenému letu po balistické dráze ze speciální pozemní startovací rampy vzlétly v roce 1977. Dalších šest těchto střel odstartovalo v roce 1979 ze zbraňových závěsníků speciálně upraveného MiGu-21bis. Zatímco let čtyř z nich probíhal po balistické dráze, zbylé dvě letěly po předem naprogramované dráze. Šlo tedy o tzv. programové střely. Dalších osm zkušebních exemplářů PLŘS typu K-27, šest v programové a dvě v telemetrické verzi, vypustil v průběhu toho samého roku upravený MiG-23ML. Prakticky ve stejnou dobu ze zbraňových závěsníků přepadového stíhače typu Su-15T (LL 10-10) odstartovalo prvních pět „prodloužených“ střel typu K-27E, dvě v programové a tři v telemetrické modifikaci. V průběhu roku 1980 pak letoun typu MiG-23M kromě 22-ti programových K-27 vypustil též šest těchto střel ve verzi K-27T s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice. Jejich cílem se přitom staly padákové terče a bezpilotní terčové letouny typu La-17. Dalších 14 pasivní IČ samonaváděcí hlavicí opatřených K-27T odstartovalo ještě v tom samém roce ze zbraňových závěsníků letounu Su-15T (LL 10-10). Státní zkoušky střely typu K-27 ve verzi K-27T započaly v květnu roku 1980. Pro tyto účely byl přitom vyhrazen třetí pouze elektro-optickým čidlem vybavený prototyp stíhacího MiGu-29. V roce 1981 se rozeběhly též závodní zkoušky této zbraně ve verzi s poloaktivním RL samonavedením, známé jako K-27R. Zpočátku byly zkoušky střely K-27R realizovány za pomoci MiGu-23ML. Později ale tento stroj zastoupil druhý předsériový MiG-29. Tento první zkušební exemplář MiGu-29 opatřený instalací palubního radiolokátoru typu Rubín přitom uskutečnil vůbec první sestřel vzdušného cíle v rámci celého programu K-27. Mezitím byly v rámci zkoušek modelu K-27T vypuštěny téměř čtyři desítky těchto střel v programové a telemetrické verzi. První útok na vzdušný cíl v podobě bezpilotního letounu typu La-17 za pomoci střely typu K-27T přitom uskutečnil čtvrtý prototyp letounu Su-27 (T10-4). První etapa státních zkoušek této PLŘS jako zbraně letounu MiG-29 byla ukončena v roce 1982 odpálením dalších 24-ti střel řady K-27, včetně tří bojových. Druhou etapu státních zkoušek střel řady K-27 jak na lehčím MiGu-29, tak i na těžším letounu typu Su-27, se podařilo z podstatné části splnit ještě v průběhu roku 1983. Za tento rok bylo přitom vypuštěno celkem 39 těchto střel ve verzi K-27 a 66 ve verzi K-27E. Státní zkoušky střely typu K-27 ve verzi K-27R a K-27T byly úspěšně ukončeny v roce 1984. Operačně plně způsobilou se přitom tato zbraň stala, pod označením R-27R/T, v roce 1987. Naproti tomu střela typu K-27E, která vznikla rovněž ve verzi s poloaktvním RL (model K-27ER) a pasivním IČ (model K-27EP) samonavedením, byla kuli průtahům s dolaďováním samonaváděcí hlavice, autopilota a rádiové-povelové jednotky do výzbroje sovětských ozbrojených sil oficiálně pod označením R-27ER/ET zařazena až v roce 1990. Do výzbroje VVS a PVO se rovněž dostaly i výše uvedené verze s pasivní RL samonaváděcí soustavou, známé jako R-27P a R-27EP. Zatímco první z nich se stala operačně plně způsobilou v roce 1987, ta druhá dosáhla operační způsobilosti v roce 1990. Naproti tomu vývoj modelu K-27A (R-27EA) s aktivním RL samonavedením ještě na konci 80. let zcela zastavily škrty ve zbrojním rozpočtu. Zkoušky všech střel řady R-27 (K-27) byly přitom takto zdlouhavé a rozsáhlé zejména díky tomu, že jejich naváděcí systém spolupracoval hned se dvěma typy odlišně pracujících palubních radiolokátorů, a to s typem N019 Rubín letounu MiG-29 a N001 Mječ letounu Su-27. Nemalý počet střeleb si přitom vyžádaly provést též zkoušky této zbraně za reálných bojových podmínek. K průtahům zkušebního programu K-27 rovněž nemalou mírou přispěly i změny v projektu těžšího stíhače Su-27 a jeho radaru. Ten totiž v původní podobě, známé jako T-10, zdaleka nedosahoval zadaných výkonnostních parametrů, a proto byla později do jeho konstrukce vnesena celá řada změn. Tyto změny byly přitom natolik rozsáhlé, že z tohoto stroje nakonec vzešel úplně nový letoun (T-10S) mající s tím původním společné jen celkové uspořádání. Zatímco střely typu R-27R a R-27T byly spolu se svým nosičem v podobě letounu typu MiG-29 uvolněny na export již v roce 1988, výkonnější R-27ER a R-27ET si případní zájemci ze zahraničí mohli, spolu s těžšími letouny typu Su-27SK/UBK, zakoupit až po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991. Od roku 2004 začaly být nabízeny též i anti-AWACS speciály R-27P a R-27EP. Zatímco exportní verze střel typu R-27R a R-27T vešly ve známost jako R-27R1 a R-27T1, exportní R-27ER a R-27ET obdržely označení R-27ER1 a R-27ET1, exportní R-27P a R-27EP pak R-27P1 a R-27EP1. Přestože byla v roce 1994 do výzbroje VVS zařazena modernější PLŘS středního dosahu typu R-77, která díky instalaci aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice disponuje schopností se zcela autonomně navést na vzdušný cíl dle principu „vystřel a zapomeň“, střely řady R-27 jsou do dnešních dnů početně stále nejvíce zastoupenou operační zbraní této kategorie Ruského VVS.

Uživatelé:  Alžír, Angola, Bangladéš, Bulharsko, ČLR, ČSSR (po rozpadu ČR i SR), Eritrea, Etiopie, Finsko, Indie, Indonésie, Irák, Irán, Jemen, Jugoslávie, KLDR, Kuba, Maďarsko, Malajsie, NDR (SRN), Peru, Polsko, Rumunsko, SSSR (po rozpadu Bělorusko, Kazachstán, Rusko, Ukrajina a Uzbekistán), Súdán, Sýrie, Vietnam a Venezuela

Nosič:  MiG-21bis UPG (Fishbed) - 2 ks, MiG-29 (Fulcrum A/C) - 2 ks, MiG-29S (Fulcrum C) - 2 ks, MiG-29SMT (Fulcrum F) - 2 ks, MiG-29K/KUB (Fulcrum) - 2-4 ks, MiG-35 (Fulcrum) - 2-4 ks, Su-27/-27SK (Flanker B) - 6 ks, Su-27UB (Flanker C) - 6 ks, Su-27UBK (Flanker G variant 3) - 6 ks, Su-27SM (Flanker J) - 8 ks, Su-27SM3 (Flanker J mod) - 8 ks, Su-30/-30K (Flanker F variant 1) - 6 ks, Su-30MKI (Flanker H) - 8 ks, Su-30MKK (Flanker G variant 1) - 8 ks, Su-30MK2 (Flanker G variant 2) - 8 ks, Su-30MK2V (Flanker G) - 8 ks, Su-30MKV (Flanker G) - 8 ks, Su-30MKM (Flanker H) - 8 ks, Su-30MKA (Flanker H) - 8 ks, Su-30M2 (Flanker G) - 8 ks, Su-30SM (Flanker H) - 8 ks, Su-33 (Flanker D) - 8 ks, Su-34 (Fullback) - 6 ks, Su-35S (Flanker M)  - 8 ks a J-11/-11A (Flanker B) - 6 ks

Naváděcí systém:  R-27R/ER: inerciální systém (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) typu RGS-27/9B1101K (navádění v koncové fázi letu); R-27EM: inerciální systém (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) neznámého typu (navádění v koncové fázi letu); R-27T/ET: inerciální systém (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle) typu 36T (navádění v koncové fázi letu); R-27P/EP: inerciální systém (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na elektromagnetické záření emitované cílem) typu 9B1032K (navádění v koncové fázi letu); R-27EA: inerciální systém (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu ARGS-27/9B1103M (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tyčová o hmotnosti 39 kg s bezkontaktním rádiovým nebo laserovým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 28.4.2012