R-24R (AA-7C Apex C)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely středního dosahu typu R-23R

Určení:  ničení vzdušných cílů nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel (do roku 1967 znám jako OKB-134 I.I.Toropova)

Odlišnosti od typu R-23R:

- instalace samonaváděcí hlavice typu RGS-24 (na místo typu RGS-23), která vykazuje větším dosahem a větší odolností proti rušení

- instalace silnějšího raketového motoru na TPL typu PRD-287 (na místo typu PRD-194)

- instalace silnějšího energobloku (ten dokáže udržet palubní systémy tohoto modelu

 v chodu po delší dobu)

- instalace těžší bojové hlavice

- instalace nového bezkontaktního rádiového zapalovače bojové hlavice typu Skvorec (na místo typu Čajka)

- instalace modifikovaných křídel s odtokovou hranou se záporným úhlem šípu (na místo přímé)

- nové vnitřní uspořádání trupu – ten je nyní rozdělen na pouhých pět úseků (na místo osmi)

Historie:  Práce na pokročilé modifikaci střednědosahové protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu R-23 (K-23), která se stala (ve verzi R-23R s poloaktivním radiolokačním samonavedením a ve verzi R-23T s pasivním IČ samonavedením) spolu se svým nosičem v podobě radarem typu RP-23D Safír-23D vybaveného frontového stíhače typu MiG-23M oficiálně operačně způsobilou dne 9. ledna 1974, byly zahájeny již v roce 1973. Zmíněná verze střely R-23R/T přitom původně nesla označení K-23M a díky instalaci nové poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu Topaz-M (RGS-23M) a silnějšího motoru a energobloku měla disponovat větším dálkovým dosahem. Kromě toho tento model počítal též s účinnější bojovou částí opatřenou novým bezkontaktním rádiovým zapalovačem. Změny se přitom dotkly též konstrukce draku, konkrétně křídel, která obdržela odtokovou hranu se záporným úhlem šípu (na místo přímé), a trupu. Ten byl nyní zase rozdělen na pouhých pět úseků (na místo osmi). S oficiální zelenou se projekt střely typu K-23M setkal dne 10. dubna 1974. Nosičem této zbraně se přitom měl stát frontový stíhací letoun 4. generace typu MiG-29 spolu se starším MiGem-23 (ve verzi MiG-23M a MiG-23ML). Pro kompletaci první zkušební série střely typu K-23M, která vznikla v roce 1974, byly použity ještě konstrukční celky převzaté přímo ze staršího modelu K-23R. Úvodní projekt této zbraně, jejíž označení se mezitím změnilo na K-24, přitom spatřil světlo světa v roce 1975. V této vývojové fázi tato střela ale již počítala se zcela novou poloaktivní RL samonaváděcí soustavou typu RGS-24, která měla před samonaváděcí hlavicí RGS-23 střely R-23R navrch nejen ve větším dosahu, ale i ve větší odolnosti proti elektronickému rušení. První dva exempláře střely typu K-24R se k neřízenému letu po balistické dráze ze speciální zkušební pozemní startovací rampy vydaly v roce 1975. Ještě v tom samém roce byl na vzdušnou zkušebnu střely typu K-24R upraven jeden sériový MiG-23M. Dle výnosu z počátku roku 1976 později obdobnou úpravou prošly ještě dva pokročilejší MiGy-23ML. Zmíněný výnos přitom obsahoval též zadání na speciální modifikaci této střely s pasivní RL samonaváděcí hlavicí (navádění na elektromagnetické záření emitované cílem), která měla sloužit pro boj s letouny AWACS. Tento model se ale nikdy nedočkal realizace. V průběhu roku 1976 ze zbraňových závěsníků zmíněných MiGů-23 odstartovalo dalších osm zkušebních exemplářů střely K-24R. Tímto mohly být závodní zkoušky této zbraně prohlášeny za ukončené. Přestože se program státních zkoušek střely typu K-24R, do kterých se zapojil jeden MiG-23M spolu se třemi MiGy-23ML, podařilo z podstatné části splnit ještě v průběhu roku 1977, nezbytné dolaďování poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu RGS-24 nakonec zkušební program této zabraně prakticky zatáhlo až do roku 1979. Protože by ale provoz PLŘS typu R-24R po boku modelu R-23T s pasivní IČ samonaváděcí soustavou sebou přinášel nemalé komplikace z hlediska logistického zabezpečení a údržby, neboť se tyto dvě verze střely R-23 (K-23) od sebe v mnohém lišily (vnitřní uspořádání trupu, typ motoru, konstrukce křídla, vestavěné palubní systémy), dne 4. dubna 1975 byla konstrukční kancelář Vympel nakonec pověřena též vývojem modifikace této zbraně s pasivním IČ samonavedením. Ta přitom následně vešla ve známost jako K-24T. Za operačně způsobilou byla střela typu K-24 v obou dvou zmíněných modifikacích, K-24R a K-24T, oficiálně, jako model R-24 (resp. jako model R-24R a R-24T), prohlášena dne 6. dubna 1981. Nosičem této zbraně se přitom stal frontový MiG-23ML spolu s odvozeným přepadovým MiGem-23P. Naproti tomu v případě pokročilejšího MiGu-29 dostaly před střelami řady R-24 přednost kvalitativně nové PLŘS řady R-27 (K-27).

Uživatelé:  SSSR, Sýrie, ?

Nosič:  MiG-23MLA/P (‘Flogger G’) - 1 ks (+ 1 ks R-24T) a MiG-23MLD (‘Flogger G/K’) - 1 ks (+ 1 ks R-24T)

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-24 (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-287

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 35 kg (dosah střepin 10 m) s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Skvorec

Poslední úpravy provedeny dne: 28.4.2012