R-23T (AA-7B Apex B)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry

Vyvinul:  OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)

Verze (SSSR):

R-23T (K-23T) (AA-7B Apex B) – modifikace střely typu R-23 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu TGS-23 za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice přídě trupu. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-23T, spolu s modelem R-23R, oficiálně stala v roce 1974.

R-23R (K-23R) (AA-7A Apex A) – modifikace střely typu R-23 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-23 v ogivální špici prodloužené přídě trupu zhotovené z dielektrického materiálu. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-23D Safír-23D (‘High Lark I’) frontového stíhače typu MiG-23M. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-23R, spolu s modelem R-23T, oficiálně stala v roce 1974. viz. samostatný text

R-24R (K-24R) (AA-7C Apex C) –  pokročilá modifikace střely typu R-23R s novým vnitřním uspořádáním trupu a instalací nové poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-24, která disponuje větším dosahem a větší odolností proti rušení, silnějšího motoru, nových křídel s odtokovou hranou se záporným úhlem šípu (na místo přímé) a nových palubních systémů. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracovala s palubním radiolokátorem typu RP-23MLA Safír-23MLA (‘High Lark’) frontového stíhače typu MiG-23ML, palubním radiolokátorem typu RP-23P Safír-23P (‘High Lark’) přepadového stíhače typu MiG-23P a palubním radiolokátorem typu N008 Safír-23MLA-II (‘High Lark’) frontového stíhače typu MiG-23MLD. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-24R, spolu s modelem R-24T, oficiálně stala v roce 1974. viz. samostatný text

R-24T (K-24T) (AA-7D Apex D) – modifikace střely typu R-23 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu TGS-23T4 za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice přídě trupu. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-24T, spolu s modelem R-24R, oficiálně stala v roce 1981. viz. samostatný text

R-24M (K-24M) – pokročilá modifikace střely typu R-24R s instalací nové poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice. Ta vykazovala vyšší odolností proti rušení a navíc byla tuto zbraň schopna navádět i na cíle s velmi malou efektivní radiolokační odrazovou plochou (RCS), jakými jsou např. křižující řízené střely s plochou dráhou letu. Střela typu K-24M vzešla ze zadání ze dne 28. října 1983. První čtyři zkušební exempláře této zbraně byly vypuštěny rok nato. V roce 1985 pak ze zbraňových závěsníků letounu typu MiG-23M odstartovalo dalších pět střel typu K-24M, čtyři bojové a jedna telemetrická. Cílem těchto střel se přitom mimo jiné stal též i na zemi se zapnutými pohonnými jednotkami stojící střední bombardér typu Tu-16, který byl navíc opatřen aktivním rušičem, a střední transportní vrtulník typu Mi-4. Tomu pak, v roce 1986,následovalo osm střeleb na frontový MiG-21 imitující řízenou střelu s plochou dráhou letu. Poté byl tento model zaveden do výzbroje.

Verze (Rumunsko):

A-911 – na základě licence sériově vyráběná kopie střely typu R-23R/T

Historie:  Odpovědí ze strany SSSR na první taktický stíhací letoun 3. generace americké konstrukce v podobě typu F-4 Phantom II, jehož raketovou výzbroj tvořila kombinace čtyř PLŘS středního dosahu s poloaktivním radiolokačním samonavedením řady AIM-7 Sparrow se čtyřmi PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ samonavedením řady AIM-9 Sidewinder, se stal frontový stíhací letoun typu MiG-23. Protivzdušná raketová výzbroj tohoto nástupce frontových stíhačů řady MiG-21 se přitom sestávala, stejně jako v případě zmíněného amerického stroje, z kombinace PLŘS krátkého a středního dosahu. Zmíněné letouny řady MiG-21, které měl MiG-23 ve výzbroji VVS a PVO nahradit, se naproti tomu musely spoléhat výhradně na PLŘS krátkého dosahu. Pokud by se tedy střetly s letouny řady Phantom II, ještě než by stihly využít své přednosti před těmito o poznání většími a těžšími stroji v podobě lepší obratnosti, musely by čelit smrtelnému nebezpečí v podobě blížících se střednědosahových PLŘS typu AIM-7. Práce na sovětském protějšku americké AIM-7, který vešel ve známost pod označením K-23, se přitom rozeběhly již v roce 1961. Původně byla tato střela zamýšlena pro stíhací letoun typu Je-8. Protože ale vývoj tohoto výkonnějšího derivátu frontového MiGu-21 již v roce 1962 zastavily nepřekonatelné potíže s pohonnou jednotkou, výnosem z roku 1963 byla střela typu K-23 nakonec začleněna do zbraňového systému již zmíněného MiGu-23. Zatímco naváděcí soustavu všech verzí americké střely typu AIM-7 tvořila poloaktivní RL samonaváděcí hlavice, K-23 byla vyprojektována, dle tehdejších sovětských zvyklostí, hned ve dvou modifikacích vzájemně se od sebe odlišujících způsobem navedení. Zatímco model K-23R obdržel poloaktivní radiolokační samonaváděcí systém, navádění modelu K-23T zajišťovala pasivní IČ samonaváděcí hlavice. Důvodem vzniku posledně uvedené modifikace střely typu K-23, K-23T, se přitom stala skutečnost, že pasivní IČ samonaváděcí soustava pracuje zcela autonomně (navádění na tepelnou stopu cíle) a navíc je, na rozdíl od poloaktivní RL, použitelná i za podmínek silného elektronického rušení. Zatímco zhotovení projektu polaktivní RL samonaváděcí soustavy střely typu K-23 připadlo institutu NII-339, který rovněž pracoval na střeleckém radaru MiGu-23 známém jako Safír-23, vývoj pasivní IČ samonaváděcí hlavice této zbraně připadl konstrukční kanceláři CKB-589. Vlastní střela typu K-23 z konstrukčního hlediska vycházela z krátkodosahové PLŘS typu R-3S (bezlicenční derivát amerického Sidewinderu ve verzi AIM-9B). Zkoušky této zbraně v aerodynamickém tunelu byly přitom realizovány již v roce 1963. Rok nato se podařilo dokončit též stavbu nevelké zkušební série odpovídající tzv. programové modifikaci, tedy modifikaci uzpůsobené pouze pro let po předem naprogramované dráze. Pro stavbu těchto střel přitom posloužily konstrukční celky převzaté přímo od krátkodosahové PLŘS typu R-3S. Protože ale upřesňující specifikace ke zbraňovému systému MiGu-23 obsahovaly rovněž požadavek na schopnost boje s nízkoletícími vzdušnými cíly, které se nacházejí na pozadí země, následně PLŘS typu K-23 obdržela klasické uspořádání ocasních ploch (na místo kachního) a nový trup s větším průměrem. Tímto se z tohoto derivátu střely typu R-3 (K-13A) v podstatě stala zbraň kvalitativně nové konstrukce. Zmíněný požadavek na schopnost boje s nízkoletícími vzdušnými cíly přitom představoval reakci na novou taktiku vedení vzdušných útoků na pozemní cíle USAF. Ta spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se totiž dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu, neboť všechny tehdejší sovětské přepadové stíhače (typy Su-9, Su-11, Su-15, Tu-128 ...) byly uzpůsobeny pouze pro ničení vysokoletících vzdušných cílů. Projekt takto radikálně přepracované střely typu K-23 spatřil světlo světa v červenci roku 1966. V tom samém roce se podařilo rovněž dokončit 1:1 maketu této zbraně v obou dvou plánovaných modifikacích (K-23T a K-23R). Protože model K-23T s pasivním IČ samonavedením nebyl tak závislý na palubním vybavení nosiče jako model K-23R s poloaktivní RL samonaváděcí soustavou, jeho zkoušky se rozeběhly dříve. Ty byly přitom zahájeny již v roce 1967 vzletem čtyř těchto střel ze speciální pozemní zkušební startovací rampy. Ještě v tom samém roce speciálně upravený MiG-21PF vypustil, v průběhu 17-ti letů, celkem osm K-23T v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) a programové modifikaci. V průběhu roku 1968 se pak zmíněný letoun v rámci zkoušek PLŘS typu K-23T dostal do vzduchu ještě 43 x. Z jeho zbraňových závěsníků přitom odstartovalo dalších 14 těchto střel v programové a telemetrické verzi. Mezitím, na počátku roku 1968, prošel úpravou na vzdušnou zkušebnu střely typu K-23T též jeden MiG-21S. Ten byl již vyhrazen pro realizaci řízených střeleb. Do konce téhož roku tento MiG kromě 14-ti zkušebních letů s K-23T v podvěsu uskutečnil i jednu střelbu. V průběhu roku 1968 přitom oba dva zmíněné MiGy, MiG-21PF a MiG-21S, dohromady vypustily celkem 33 střel typu K-23T (20 programových a 13 telemetrických). V tom samém roce byly rovněž, za pomoci prvního prototypu MiGu-23, prověřovány letové charakteristiky vlastního nosiče v konfiguraci se čtyřmi těmito střelami v podvěsu, dvěma pod trupem a dvěma pod pevnou střední částí křídla. Tomu pak v roce 1969 následovaly první řízené střelby na vzdušné cíle. Zatímco druhý a čtvrtý prototyp MiGu-23 vypustil několik PLŘS typu K-23T v bojové a autonomní (pouze autopilotem řízené) verzi, třetí prototyp tohoto stroje uskutečnil jednu střelbu na bezpilotní Il-28 (M-28) za pomoci telemetrické modifikace této střely. Cílem střel typu K-23T vypuštěných MiGem-21S se pak staly bezpilotní terčové letouny typu M-17 (MiG-17) a M-28 (Il-28) a padákové terče typu M-6. Za celý rok 1969 přitom ze zbraňových závěsníků všech čtyř zmíněných MiGů odstartovalo celkem 19 PLŘS typu K-23T. Součastně byly za pomoci MiGu-21S odzkoušeny podtrupové vypouštěcí lišty typu APU-23-11. Ty se ale na letounech řady MiG-23 nakonec nikdy nerozšířily. V průběhu roku 1970 jeden MiG-21S spolu se čtyřmi MiGy-23 v rámci závodních zkoušek modelu K-23T vypustil celkem 18 těchto střel (v balistické a telemetrické modifikaci) a sestřelil dva bezpilotní terčové letouny typu La-17MM. Přestože byly tímto závodní zkoušky modelu K-23T prohlášeny za ukončené, dolaďování této zbraně zabralo ještě celé další dva roky. Zatímco první etapa státních zkoušek střely typu K-23T skončila na počátku roku 1972, druhá etapa státních zkoušek této zbraně byla realizována mezi červnem a říjnem toho samého roku. Za celý rok 1972 přitom ze zbraňových závěsníků zmíněných letounů odstartovalo celkem 29 těchto střel. V průběhu státních zkoušek střely typu K-23T byly třemi MiGy-23 a dvěma MiGy-23M postřelovány bezpilotní letouny typu M-17 (MiG-17), M-19 (MiG-19), M-28 (Il-28) a Jak-25RV a padákové terče typu RM-8M. V této části zkušebního programu prošlo rovněž zkouškami nové vypouštěcí zařízení typu APU-23M, které bylo ke spodní ploše křídla nosiče připevněno za pomoci dvou štíhlých tandemově uspořádaných pylonů. K podpisu závěrečné zprávy ze státních zkoušek přitom došlo dne 11. dubna 1973. Protože byl poloaktivní RL samonaváděcí systém modelu K-23R (naváděcí na odraz elektromagnetického záření radaru nosiče od cíle) na rozdíl od pasivní IČ samonaváděcí soustavy modelu K-23T závislý na palubním radiolokátoru nosiče v podobě typu Safír-23, jehož vývoj se nacházel ve skluzu, zkoušky střely K-23 v této verzi se rozeběhly o celé dva roky později. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu K-23 v obou dvou zmíněných modifikacích, K-23T a K-23R, spolu se svým nosičem v podobě radarem typu RP-23D Safír-23D vybaveného frontového stíhače typu MiG-23M oficiálně jako model R-23, resp. jako model R-23T a R-23R, stala dne 9. ledna 1974. Protože ale závěrečná zpráva ze státních zkoušek obsahovala některé výtky, v průběhu roku 1974 bylo v rámci opravných zkoušek vypuštěno ještě 50 těchto střel, 28 ve verzi R-23T a 22 ve verzi R-23R. Z tohoto důvodu se první sériová modifikace MiGu-23, která vešla ve známost jako MiG-23S, musela spokojit se zbraňovým svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-21 (ve verzi MiG-21S), který se sestával z méně výkonného radaru typu Safír-21 a čtyř krátkodosahových PLŘS typu R-3S/-3R. Střela typu R-23R/T se přitom stala první PLŘS sovětské konstrukce disponující schopností napadat nízko letící vzdušné cíle, které se nacházejí na pozadí země. Modifikace této zbraně s pasivním IČ samonavedením v podobě modelu R-23T byla navíc jako první PLŘS domácí konstrukce s tímto způsobem navedení schopna se navést na vzdušné cíle i z přední polosféry. Poloaktivní RL samonaváděcí soustava modelu R-23R zase na rozdíl od samonaváděcí soustavy americké PLŘS typu AIM-7E Sparrow a domácího bezlicenčního derivátu této zbraně v podobě modelu K-25 vykazovala značnou odolností proti elektronickému rušení. Američanům se přitom podařilo obdobně pracující poloaktivní RL samonaváděcí soustavou opatřit až modifikaci střely Sparrow známou jako AIM-7M, která byla do výzbroje zavedena teprve až v roce 1982, tedy takřka 10 let po R-23R. Britským ekvivalentem této zbraně se pak stala PLŘS typu Skyflash. Ta se přitom stala operačně způsobilou o něco dříve, v roce 1978. Mezitím, v roce 1973, se rozeběhly práce na pokročilé modifikaci této zbraně. Ta přitom vešla ve známost jako R-24R/T (K-24R/T) a před svým předchůdcem měla navrch ve větším dálkovém dosahu a ve verzi R-24R též i ve větší odolnosti naváděcí soustavy proti elektronickému rušení. Operačně způsobilou se přitom střela typu R-24R/T oficiálně stala v roce 1981, a to jako zbraň frontového MiGu-23ML a odvozeného přepadového MiGu-23P. Další etapa modernizačního programu střednědosahových střel této řady dala poté za vznik modelu R-24M, který navíc disponoval schopností napadat vzdušné cíle s velmi malou efektivní radiolokační odrazovou plochou (křižující řízené střely). Kromě toho poloaktivní RL samonaváděcí soustava této zbraně vykazovala ještě větší odolností proti elektronickému rušení. Součástí výzbroje VVS a PVO se střela typu R-24M stala ve druhé polovině 80. let. Z výzbroje VVS byly přitom všechny střely typu R-23R/T a R-24R/T, spolu se stíhacími letouny řady MiG-23, vyřazeny na konci 90. let.

R-23T

Uživatelé:  Afghánistán, Alžír, Angola, Bulharsko, ČSSR, Indie, Irák, Jižní Jemen, KLDR, Kuba, Libye, Maďarsko, NDR, Pobřeží Slonoviny, Polsko, Rumunsko, SSSR, Sýrie a Vietnam

Nosič:  MiG-23M/MF (‘Flogger B’) - 1 ks (+ 1 ks R-23R), MiG-23ML/MLA/P (‘Flogger G’) - 1 ks (+ 1 ks R-23R) a MiG-23MLD (‘Flogger G/K’) - 1 ks (+ 1 ks R-23R)

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu TGS-23 (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-194

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 25 kg (dosah střepin 8 m) s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Čajka

Poslední úpravy provedeny dne: 28.4.2012