R-13M (AA-2D Atoll D)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu typu R-3S (bez licence vyráběná kopie americké střely typu AIM-9B Sidewinder) se zlepšenými manévrovacími schopnostmi (bezlicenční derivát americké střely typu AIM-9D Sidewinder)

Určení:  ničení vzdušných cílů na krátké vzdálenosti útokem ze zadní i z přední (pouze v případě letounů se zapnutou forsáží) polosféry za dne a za dobrých meteorologických podmínek

Vyvinul:  Vympel (do roku 1967 znám jako OKB-134 I.I.Toropova)

Odlišnosti od modelu R-3S:   

- instalace citlivější IČ naváděcí hlavice typu Inej-70, která je chlazena tekutým dusíkem stlačeným na 250 kg/m³ (8 l tlaková nádoba dusíku je umístěna uvnitř závěsníku nosiče), na místo typu TGS-13K – v této souvislosti rozměrný příďový polokulovitý průzračný kryt, který disponoval identickým průměrem jako vlastní tělo střely, nahradila konická plechová špice s nevelkým polokulovitým průzračným krytem v čele

- instalace nových příďových stabilizátorů s větším úhlem šípu náběžné i odtokové hrany

- instalace modifikovaných záďových ovládacích ploch s mírně větším rozpětím

- instalace bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Sinica na místo bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače typu NOV-13K

- instalace výkonnějšího plynového generátoru – ten dokáže udržet palubní systémy této střely v činnosti po dobu až 54 sec od okamžiku odpalu (v případě plynového generátoru modelu R-3S tomu bylo pouhých 21 sec)

- instalace silnějšího motoru typu PRD-240 na místo typu PRD-80A

Historie:  Protože bylo více než zřejmé, že krátkodosahová PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-3S (K-13A), která byla do výzbroje VVS oficiálně zavedena v roce 1962, není ničím jiným, než méně dokonalou kopií amerického typu AIM-9B Sidewinder s mírně prodlouženým dosahem, VVS se velmi brzy začalo poohlížet po výkonnějším nástupci této zbraně. Naváděcí soustava střely typu R-3S totiž mohla napadat vzdušné cíle výhradně ze zadní polosféry a navíc byla značně citlivá na přírodní zdroje tepla, jakým jen např. slunce. Díky mohutnému čelnímu polokulovitému průzračnému krytu naváděcí hlavice tato zbraň navíc vykazovala velmi omezeným dosahem. Ten přitom činil pouhých 7,6 km (ve výšce). Kromě toho střelu typu R-3S nebylo možné vypouštět při manévrech s přetížením větším než 2 g, což vylučovalo použití této zbraně proti manévrujícím cílům. Díky malému zornému poli naváděcí hlavice bylo navíc této střele možné relativně snadno vymanévrovat. Protože zkušenosti domácího průmyslu na vývoj kvalitativně nové zbraně této kategorie rozhodně nestačily, na řadu přišla, stejně jako v případě typu R-3S, špionáž. Dne 22. října 1967 tedy západoněmecký architekt a automobilový závodník Manfred Ramminger spolu se svým řidičem Josefem Linowským polského původu a vojenským pilotem Wolfem-Diethardem Knoppem odcizil z německé letecké základny Neuburg, ze které operovaly stíhače typu F-104G Starfighter eskadry JG74, jeden Sidewinder. K sobě domů, do téměř 600 km vzdáleného Neubergu, jej Ramminger dopravil ve svém Mercedesu. Protože byl příliš dlouhý, po celou tuto cestu vyčníval z rozbitého zadního okénka maskován kusem koberce. Zde jej pak rozebral, zabalil a odeslal leteckou poštou do SSSR. Tato svérázná špionážní operace ale skončila absolutním fiaskem, neboť se jednalo o starší verzi Sidewinderu, známou jako AIM-9B, která se předtím stala předlohou pro R-3S. Mezi květnem 1965 a říjnem 1967 se však přes Severní Vietnam do sovětských rukou dostaly, spolu s fragmenty řady rozličné výzbroje západního původu, též trosky několika pokročilejších Sidewinderů. Konkrétně přitom šlo o model AIM-9D, který se ve výzbroji U.S. Navy nacházel teprve od červnu roku 1966. Tato modifikace Sidewinderu se vyznačovala zejména instalací nové naváděcí hlavice, která byla chlazena tekutým dusíkem. Jelikož díky tomu vykazovala větším detekčním dosahem, střelu typu AIM-9D bylo možné vypouštět při větším úhlu odklonu od směru cíle v porovnání s modelem AIM-9B. Protože bylo navíc čidlo naváděcí soustavy střely typu AIM-9D umístěno pod výrazně menším a zároveň aerodynamičtějším průzračným krytem, tato verze Sidewinderu disponovala rovněž větším doletem. Vestavba účinnější bojové části kromě výše uvedeného model AIM-9D obdařovala též větší pravděpodobností zneškodnění cíle. Vývojem domácího analogu této zbraně byla přitom moskevská konstrukční kancelář Vympel (OKB-134) pověřena dne 28. listopadu 1967. Sovětský AIM-9D obdržel prototypové označení K-13M a dle zmíněného zadání měl tento svůj americký protějšek překonávat doletem. Kromě toho měl být, na rozdíl od amerického typu AIM-9D, schopen napadat vzdušné cíle i z přední polosféry. V průběhu vývoje z tohoto derivátu střely typu AIM-9D tedy nakonec vzešel prakticky plnohodnotný protějšek ještě pokročilejší verze Sidewinderu, známé jako AIM-9G. Úvodní projekt střely typu K-13M spolu s několika modely pro zkoušky v aerodynamickém tunelu spatřil světlo světa ještě v roce 1967. Rok nato ale veškeré práce na toto téma pozastavila nedostupnost naváděcí hlavice, zapalovače a motoru. Závodní zkoušky střely K-13M se proto nakonec rozeběhly až v roce 1969. Tehdy přitom ze speciální pozemní zkušební startovací rampy vzlétly čtyři zkušební exempláře této střely, dvě po balistické a dvě po předem naprogramované dráze. Tomu pak následovaly vzdušné starty šesti telemetrických a dvou bojových K-13M s instalací naváděcí hlavice typu Iněj-68 a třech telemetrických K-13M s instalací pokročilejší naváděcí hlavice typu Iněj-70 z pozemní odpalovací rampy a ze závěsníku stíhacího MiGu-23. Závodní zkoušky střely typu K-13M se podařilo završit v roce 1971. Zatímco v průběhu první etapy státních zkoušek bylo jedním MiGem-21S, dvěma MiGy-21SMT a trojicí MiGů-23 vypuštěno celkem 21 zkušebních exemplářů střely typu K-13M ve verzi s instalací naváděcí hlavice typu Iněj-70, v průběhu etapy druhé ze závěsníků stíhacích MiGů odstartovalo celkem 36 těchto střel. Druhá etapa státních zkoušek střely typu K-13M se přitom rozeběhla v roce 1972 a byla završena dne 8. ledna 1973. Do výzbroje VVS byla tato zbraň oficiálně, pod služebním označením R-13M, zavedena dne 3. ledna 1974. Některé výtky ze strany státní komise si ale vyžádaly, ještě ten samý rok, realizovat dalších 36 zkušebních střeleb. Cílem některých R-13M se přitom v rámci této části zkušebního programu staly též středně těžké bombardéry typu Tu-16 stojící na zemi se zapnutými motory. Poté se střela typu R-13M stala součástí podvěsné výzbroje frontových stíhačů řady MiG-21bis a MiG-23M a exportních stíhacích-bombardérů řady Su-22. Naproti tomu od zvažované integrace této PLŘS do zbraňového systému přepadového MiGu-31 bylo nakonec opuštěno ve prospěch lehčí a agilnější střely typu R-60 (AA-8 Aphid). Sériovou výrobou střely typu R-13M se zabýval, v letech 1971 až 1988, moskevský závod č.43 (Kommunar). Dodávky naváděcích hlavic typu Iněj-70 zase zajišťoval východoněmecký podnik Carl Zeiss Jena. Díky lepší aerodynamice (štíhlejší příď s výrazně menším krytem naváděcí hlavice a nové stabilizátory s větším úhlem šípu náběžné hrany), silnějšímu motoru a silnějšímu plynovému generátoru, který dokázal udržet palubní systémy v činnosti podstatně delší dobu (54 sec na místo 21 sec), tato zbraň v porovnání se svým předchůdcem v podobě střely typu R-3S vykazovala dvojnásobným dosahem (15 km na místo 7,6 km) a navíc byla schopna napadat cíle pohybující se větší rychlostí (2 500 km/h na místo 1 800 km/h). Protože naváděcí soustava typu Iněj-70 vykazovala větším zorným polem, R-13M mohla být navíc vypouštěna při manévrech s přetížením až 3,7 g (na místo 2 g). I přesto byla střela typu R-13M opět použitelná nanejvýš proti nepříliš obratným cílům. Kromě toho při střelbě za pomoci této zbraně bylo nadále nezbytné namířit celý letoun směrem k cíly obdobně jako při střelbě kanóny, což pilota stálo cenný čas.

Uživatelé:  ČSSR, Etiopie, Irák, NDR, SSSR, ?

Nosič:  MiG-21bis (‘Fishbed L/N’) - 4 ks, MiG-23M/MF (‘Flogger B’) - 4 ks, MiG-23MS (‘Flogger E’) - 4 ks,  MiG-23ML/P (‘Flogger G’) - 4 ks, MiG-23MLD (‘Flogger K’) - 4 ks a Su-22 (‘Fitter’) - 2 ks

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Iněj-70 (navádění na tepelnou stopu cíle) se zorným úhlem 28°

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-240 s tahem 6 000 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 11,3 kg (efektivní účinek do 7,5 m) s mechanickým kontaktním zapalovačem typu Galka a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Sinica (detekční vzdálenost 5 m)

Poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2012