K-9-155 (AA-4 Awl)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče (KB-1 a OKB-134 I.I. Toropova)

Verze:  -

Historie:  Kvalitativní a kvantitativní růst strategických leteckých sil států NATO vyvrcholil ve druhé polovině 50. let zařazením bombardovacích letounů typu B-58 Hustler s rychlostí řádu M=2 do výzbroje USAF a výškových průzkumných letounů typu Lockheed U-2 s operační letovou výškou přesahující hranici 20 000 m do služeb CIA. Tato skutečnost si vyžádala do zbraňového systému přepadových stíhacích letounů sovětské PVO urychleně zařadit protiletadlovou řízenou střelu (PLŘS) s vykazující ještě větším výškovým dosahem, než požadovalo zadání ze dne 30. prosince 1954, ze kterého vzešly střely řady typu K-6 z dílny OKB-2 P.D. Grušina, K-7/-70/-75 z dílny OKB-134 I.I. Toropova a K-8 z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata. Vývojem požadované zbraně, která následně vešla ve známost pod označením K-9 (iz.90), byla přitom výnosem ze dne 16. dubna 1958 pověřena KB-1 spolu s OKB-134 I.I. Toropova. Zatímco KB-1 tímto dostala za úkol zpracovat návrh celkového uspořádání střely typu K-9, OKB-134 připadlo vyhotovení příslušných výrobních podkladů. Se střelou typu K-9 přitom počítaly hned dva přepadové stíhací letouny automatizovaného systému PVO typu Uragan-5, a to typ Je-152 z dílny OKB MiG a T-37 z dílny OKB P.O. Suchoje. Zatímco modifikace střely typu K-9 vyhrazená pro letoun typu Je-152 obdržela označení K-9-155 (K-9-134), jedinou zbraní konkurenčního stíhače typu T-37 se měl stát model, který vešel ve známost jako K-9-51 (R-38). Protože byl ale vývoj letounu T-37 již v roce 1961 zcela zastaven, střela typu K-9-51 nakonec nikdy nepřekročila ani stádium projektu. Mezitím, v roce 1959, byly s přihlédnutím na vytíženost Toropovi OKB-134 vývojem domácí kopie americké krátkodosahové PLŘS typu AIM-9B Sidewinder (typ K-13) veškeré práce na modelu K-9-155 přesunuty přímo do letecké OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče. Střela typu K-9-155 přitom počítala s celou řadou na svou dobu novátorských prvků. Naváděcí systém této zbraně v podobě poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu CR-1 měl být totiž schopen napadat vzdušné cíle útokem ze zadní i z přední polosféry. Kromě toho střela typu K-9-155  počítala s prachovým raketovým motorem se dvěma režimy chodu (startovací a letový) a tzv. plovoucími (pohyblivými) křídly (alá americký Sparrow). V konstrukci této střely měly navíc najít široké uplatnění kompozitní konstrukční materiály. S přihlédnutím na vysokou technickou komplikovanost projektu střely typu K-9-155 byla realizace střeleckých zkoušek této zbraně rozdělena hned na čtyři etapy. Pro potřeby etapy první byl přitom vyčleněn zkušební model iz.91, který se vyznačoval absencí naváděcího systému. Součástí této části zkušebního programu se kromě aerodynamických a balistických zkoušek měly stát též zkoušky odpoutání od nosiče a zkoušky zaměřené na prověření chodu pohonné jednotky. Poté měly být za využití zkušebního modelu iz.92 provedeny lety řízené pouze autopilotem typu ACP-18. Tato experimentální modifikace střely typu K-9-155 měla přitom posloužit též pro realizaci zkoušek zaměřených na prověření činnosti energetické a pneumatické soustavy. Pro testy procesu navedení této zbraně na vzdušný cíl a zkoušky bezkontaktního zapalovače v rámci třetí zkušební etapy byl zase vyčleněn model iz.93, který se vyznačoval instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu CR-1. Teprve až poté měly následovat testy plně operační modifikace této zbraně v podobě modelu iz.90. V letech 1959 až 1961 výrobní halu závodu č.155 opustilo celkem 27 exemplářů modelu iz.91, 18 exemplářů modelu iz.92, 10 exemplářů modelu iz.93 a 3 exempláře modelu iz.90. Střelecké zkoušky se rozeběhly na konci března roku 1961. Tehdy přitom se startem ze speciální zkušební pozemní startovací rampy k letu po balistické dráze vydalo celkem pět zkušebních střel typu iz.91. Dalších pět těchto střel (iz.91) bylo ještě ten samý měsíc odpáleno ze zbraňových závěsníků letounu typu Je-152A (záložní dvoumotorová modifikace jednomotorového přepadového stíhače typu Je-152). V průběhu prosince toho samého roku pak jediný prototyp stíhače Je-152A vypustil pět zkušebních střel typu iz.92. Mezitím, dne 9. července 1961, se tento letoun s maketami dvou střel typu K-9-155 v podvěsu pod křídlem představil celému světu na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. V letech 1961 až 1962 byla navíc prověřována aerodynamika letounu typu Je-152/1 v konfiguraci s instalací maket dvou střel typu K-9-155 na koncích křídla. Souběžně probíhaly pozemní zkoušky bojové hlavice a celé řady palubních systémů. Ty se ale dotáhnout do konce nikdy nepodařilo Krátce nato, v roce 1962, totiž PVO vývoj této zbraně zcela zastavilo ve prospěch daleko výkonnějšího a pokročilejšího vzdušného raketového komplexu PVO typu MiG-25-40, který se sestával z dvoumotorového přepadového stíhače typu Je-155P (budoucí MiG-25P), palubního střeleckého radiolokátoru typu Smerš-A a čtyř řízených střel typu K-40 (R-40R/T). 

Uživatelé:  žádní

Nosič:  MiG Je-152 - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu CR-1 (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle)

Pohon:  jeden dvourežimový raketový motor na TPL typu PRD-56 s max. tahem 5 500 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná-trhavá o hmotnosti 27 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu CRV-1

Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012