K-88 (K-8M-8)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (málo manévrující bombardovací letouny) útokem ze zadní polosféry za denní doby a za dobrých meteorologických podmínek

Vyvinul:  OKB-4 M.R. Bisnovata

Verze:  -

Historie:  První protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce nesla označení RS-1U (K-5) a operačně způsobilou se stala, jako zbraň podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU a Jak-25K, v roce 1956. Pouhý rok nato byla do výzbroje PVO zavedena též zdokonalená modifikace této střely v podobě modelu RS-2U (K-5M). Tato jediná zbraň nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM ale vykazovala, stejně jako model RS-1U, řadou nedostatků. Konkrétně přitom šlo o velmi malý dosah a nepříliš vysokou spolehlivost naváděcího systému. Kromě toho tato zbraň byla zcela nepoužitelná pro ničení manévrujících cílů. Při střelbě za pomoci PLŘS typu RS-1U/-2U bylo totiž nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu. Protože navíc přesnost navedení této zbraně znatelně klesala s rostoucí vzdáleností od nosiče, bojovou hodnotu střel typu RS-1U/-2U bylo možné považovat za více než sporadickou. Z tohoto důvodu OKB-4 M.R. Bisnovata dostala výnosem ze dne 12. listopadu 1959 za úkol zpracovat projekt kvalitativně nové PLŘS krátkého dosahu. Nosičem požadované střely, která obdržela označení K-8M-8, se přitom měl stát přepadový derivát nadzvukového frontového MiGu-19, známý jako SM-12PM. Z hlediska celkového aerodynamického uspořádání PLŘS typu K-8M-8 nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou těžší střednědosahové PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab). V případě naváděcí soustavy zase volba padla na pasivní IČ samonaváděcí hlavici typu Maljutka z dílny CKB-59. Tento způsob navedení totiž pracuje autonomně (navádění na tepelný zdroj) a navíc je, na rozdíl od povelového systému střely RS-2U, zcela imunní proti elektronickému rušení. Protože se vývojové práce na střele typu K-8M-8 rozeběhly ještě před vypsání zmíněného výnosu, prvních 16 zkušebních exemplářů této zbraně bylo k dispozici již na konci roku 1959. Prvních 10 zkušebních K-8M-8 ze zbraňových závěsníků prototypů letounu typu SM-12PM odstartovalo rok nato. Naváděcí hlavicí byly ale opatřeny pouze tři z nich. Jejich cílem se přitom stal padákový terč typu PM-8. V průběhu zkušebního programu bylo zjištěno, že pasivní IČ naváděcí hlavice této zbraně dokáže stíhací letoun typu MiG-19 pohybující se ve výšce 3 000 m zachytit na vzdálenost celých 4 km. Ve výšce 10 000 m byla tato vzdálenost dokonce téměř trojnásobná. Protože byl ale vývoj nosiče střely typu K-8M-8 v podobě letounu typu SM-12PM již v roce 1959 zcela zastaven (pro morální zastaralost), následně padlo rozhodnutí, aby byla tato zbraň začleněna, pod novým označením K-88, do zbraňového systému daleko pokročilejšího přepadového stíhače typu Su-9 (T-43), který disponoval rychlostí řádu M=2 a operační letovou výškou okolo 20 000 m. Jelikož byla použitelnost této střely omezena na denní dobu a dobré meteorologické podmínky, ve zbraňovém systému zmíněného letounu neměla zcela nahradit, ale pouze zastoupit dvě ze čtyř PLŘS s povelovým navedením typu RS-2US (K-51). Ty totiž takto omezeny nebyly. Střelu typu RS-2US naproti tomu nebylo možné používat za podmínek elektronického rušení. Kromě toho tato zbraň přebírala všechny nedostatky svého předchůdce v podobě výše uvedeného modelu RS-2U. Zkoušky modelu K-88 se rozeběhly v březnu roku 1962. Tehdy bylo přitom vypuštěno celkem osm těchto střel na bezpilotní terčové MiGy-15 (M-15). Všechny tyto střelby ale zakončila předčasná aktivace bezkontaktního přibližovacího zapalovače v podobě typu NOV-88. Tento problém se však podařilo poměrně rychle vyřešit. Ještě na konci toho samého roku tak letoun typu Su-9 za pomoci tří těchto střel poslal k zemi další tři bezpilotní terčové MiGy-15 (M-15). Rok nato byl pak realizací dvou úspěšných střeleb, které se odehrály ve výšce 1 000 m, celý zkušební program střely typu K-88 ukončen. Přestože tato zbraň obdržela doporučení pro přijetí do výzbroje PVO, a to jako součást vzdušného raketového komplexu typu Su-9-51-88, sériové výroby se nakonec nikdy nedočkala. Mezitím totiž dostala přednost paralelně vyvíjená PLŘS typu K-55 z dílny KB kaliningradského závodu č.455, a to i přesto, že některými výkonnostními parametry (výškový dosah) za modelem K-88 zaostávala. Důvodem právě této volby se přitom stala konstrukční příbuznost střely typu K-55 s již sériově vyráběnou střelou typu RS-2US Toto se ale ukázalo být nedobrým rozhodnutím. Vývoj této střely se totiž díky malým zkušenostem KB závodu č.455 nakonec zatáhl až do konce 60. let.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  v případě zahájení sériové výroby Su-9 (‘Fishpot B’) - 2 ks (+ 2 ks RS-2US)

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Maljutka (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  ? s bezkontaktní optickým přibližovacím zapalovačem typu NOV-88

Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2012