K-7S-3

Typ:  modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu K-7L s poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou na místo povelové

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)

Historie:  První modifikace krátkodosahové protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu K-7, která vešla ve známost jako K-7L, byla opatřena povelovým naváděcím systémem, tedy identickým naváděcím systémem jako střely řady K-5 (RS-1U/-2U). Naproti tomu model K-7S-3 obdržel instalaci podstatně pokročilejší naváděcí soustavy v podobě poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-56S. Zatímco naváděcí systém PLŘS typu K-7L vyžadoval, aby se v průběhu naváděcího procesu v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče nacházel zvolený cíl s i letící střelou, při střelbě za pomoci střely typu K-7S-3 postačovalo palubním radarem ozařovat pouze zvolený cíl. Naváděcí hlavice tohoto modelu se totiž dokázala zcela autonomně navádět odraz elektromagnetického záření palubního radaru nosiče od cíle. Střela typu K-7S-3 se přitom měla stát, spolu s modelem K-7S, který byl zase opatřen instalací pasivní IČ samonaváděcí soustavy, zbraní přepadového stíhače typu T-3 (předchůdce letounu typu Su-9) z dílny OKB P.O. Suchoje. Za pomoci střely typu K-7S-3 bylo přitom možné, na rozdíl od střely typu K-7S, napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek. Pasivní IČ soustava střely typu K-7S byla zase schopna, na rozdíl od poloaktivní RL soustavy střely typu K-7S-3, pracovat i za podmínek silného elektronického rušení. Z tohoto důvodu se měly obě zmíněné střely, K-7S a K-7S-3, ve zbraňovém systému letounu typu T-3 navzájem doplňovat. Úvodní projekt střely typu K-7S-3 spolu s příslušnými výrobními podklady spatřil světlo světa v roce 1957. Ještě v tom samém roce bylo postaveno sedm zkušebních exemplářů této zbraně. Střelecké zkoušky se přitom měly rozeběhnout již v prvním čtvrtletí roku 1958. Protože se vývoj naváděcí hlavice typu RGS-56S a autopilota typu APS-7S-3 nacházel ve značném skluzu, později byl tento termín přesunut na rok 1959. Za letu ale střela typu K-7S-8 nebyla nakonec nikdy zkoušena. Mezitím, výnosem ze dne 4. června 1958, byl totiž vývoj všech střel řady K-7 zcela zastaven. Hlavním důvodem ztráty zájmu o PLŘS řady K-7 ze strany PVO se přitom kromě jejich nevalných výkonů stala též dostupnost podstatně výkonnější a pokročilejší střednědosahové PLŘS s pasivní IČ/poloaktivní RL samonaváděcí soustavou typu K-8 (AA-3 Anab) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Suchoj T-3 (‘Fishpot A’) - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-56S (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-21

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 22 kg

 Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012