K-7LV
Typ: výšková modifikace protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu K-7L
Určení: ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci
Vyvinul: OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)
Historie: V červenci roku 1956 se rozběhly operace amerických výškových průzkumných letounů typu Lockheed U-2 nad územím SSSR. Protože tyto stroje byly díky značné operační letové výšce, která přesahovala hranici 20 000 m, všemi tehdejšími prostředky sovětské PVO zcela nedotknutelné, OKB-134 I.I.Toropova se ještě v roce 1957 pustila do prací na modifikaci krátkodosahové PLŘS typu K-7L se zvětšeným výškovým dosahem ze 17 000-ti m na 22 000 m. S výškovou K-7L, která vešla ve známost pod označením K-7LV, přitom počítal, stejně jako v případě základního modelu této zbraně, dvouanténním radarem typu Almaz-3 vybavený nadzvukový přepadový stíhač typu T-3 (předchůdce letounu typu Su-9) z dílny OKB P.O. Suchoje. V průběhu roku 1957 byla vyrobena pouze nevelká zkušební série střely typu K-7LV. Zatímco některé zkušební exempláře této střely vznikly v telemetrické verzi, další byly dokončeny v bojové verzi. Plány přitom počítaly se zahájením střeleckých zkoušek ve čtvrté čtvrtině toho samého roku. Protože se plánovaný nosič v podobě prototypu letounu typu T-3 nepodařilo k tomuto termínu připravit, za letu nakonec střely typu K-7LV nebyly nikdy zkoušeny. Krátce nato, výnosem ze dne 4. června 1958, byl totiž vývoj této střely, stejně jako vývoj všech střel řady K-7, zcela zastaven. Tato PLŘS totiž nevykazovala prakticky žádnými přednostmi před paralelně vyvíjenou PLŘS typu RS-2US (K-51). Kromě toho povelový naváděcí systém této zbraně spolupracoval s poněkud nepraktickým dvouanténním radarem typu Almaz-3, jehož vestavba do přídě letounu T-3 měla na svědomí nemalé aerodynamické problémy. Naproti tomu navádění modelu RS-2US obstarával jednoanténní radar typu CD-30 (RP-9), který se díky nevelkým rozměrům vešel do útrob regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu obdobné konstrukce, jakou měl regulační kužel příďového kruhového vstupu vzduchu frontového stíhače typu S-1 (budoucí Su-7). K odmítavému postoji k této střele ze strany PVO přitom nemalou mírou přispěla též dostupnost podstatně výkonnější a pokročilejší střednědosahové PLŘS s pasivní IČ/poloaktivní RL samonaváděcí soustavou typu K-8 (AA-3 Anab) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata a pozemního raketového systému PVO typu V-750 (SA-2 Guideline). Ten totiž disponoval dostatečným výškovým dosahem na to, aby mohl obávaný americký letoun typu U-2 poslat k zemi.
Uživatelé: žádní
Nosič: Suchoj T-3 (‘Fishpot A’) - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)
Naváděcí systém: povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu Almaz-3 s dosahem vyhledávací antény 16 km a dosahem naváděcí antény 6 km
Pohon: jeden raketový motor na TPL typu PRD-21
Bojová hlavice: fragmentovaná o hmotnosti 30 kg
TTD: | |
Délka: | ? |
Průměr těla: | ? |
Rozpětí stabilizátorů: | ? |
Startovací hmotnost: | 155 kg |
Max. rychlost cíle: | ? |
Výškový dosah: | 5 000 - 22 000 m |
Dálkový dosah: | 6 - 9 km |
Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012