K-7L

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-134 I.I.Toropova (od roku 1967 známa jako Vympel)

Verze:

K-7L – první modifikace střely typu K-7 s povelovým navedením a klasickým uspořádáním ovládacích ploch. Naváděcí systém tohoto modelu spolupracoval s dvouanténním palubním radiolokátorem typu Almaz-3 nadzvukového přepadového stíhače typu T-3 z dílny OKB P.O. Suchoje.

K-7LV – výšková modifikace střely typu K-7L se zvětšeným výškovým dosahem ze 17 000-ti na 22 000 m; viz. samostatný text

K-7S-3 – modifikace střely typu K-7L s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy typu RGS-56S; viz. samostatný text

K-7M – experimentální modifikace střely typu K-7L s modifikovanou vnitřní konstrukcí draku. Ten byl částečně zhotoven z nekovových (plastových) konstrukčních materiálů. Tento model vzešel ze zadání ze dne 27. února 1956. V roce 1957 bylo postaveno celkem 10 zkušebních exemplářů střely typu K-7M.

K-7S – modifikace střely typu K-7L s pasivní IČ samonaváděcí soustavou typu S-57 nebo S-57M a bezocasým uspořádáním ovládacích ploch na místo klasického; viz. samostatný text

K-70 – modifikace střely typu K-7L s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy typu RGS-70, která je schopna napadat vzdušné cíle ze zadní i z přední polosféry, a autopilota typu APS-70. Tento model se měl stát zbraní nadzvukového přepadového stíhače typu Je-150 z dílny OKB MiG; viz. samostatný text

Historie:  První protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce nesla označení RS-1U (K-5) a operačně způsobilou se stala, jako zbraň podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU a Jak-25K, v roce 1956. Pouhý rok nato byla do výzbroje PVO zavedena též zdokonalená modifikace této střely v podobě modelu RS-2U (K-5M). Tato jediná zbraň nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM ale vykazovala, stejně jako model RS-1U, řadou nedostatků. Konkrétně přitom šlo o velmi malý dosah a nepříliš vysokou spolehlivost naváděcího systému. Kromě toho tato zbraň byla zcela nepoužitelná pro ničení manévrujících cílů. Při střelbě za pomoci PLŘS typu RS-1U/-2U bylo totiž nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu. Protože navíc přesnost navedení této zbraně znatelně klesala s rostoucí vzdáleností od nosiče, bojovou hodnotu střel typu RS-1U/-2U bylo možné považovat za více než sporadickou. Z tohoto důvodu byla již dne 30. prosince 1954 OKB-134 I.I. Toropova (model K-7/-70/-75), OKB-2 P.D. Grušina (model K-6) a OKB-4 M.R. Bisnovata (model K-8) pověřena vývojem kvalitativně nové letecké PLŘS. Za její pomoci mělo být přitom možné napadat bombardovací letouny protivníka v širokém rozsahu výšek a rychlostí. Zatímco poslední dvě uvedené konstrukční kanceláře, OKB-2 a OKB-4, na zmíněné zadání zareagovaly jednou jedinou konstrukcí, závod OKB-134 I.I. Toropova i přes absenci jakýchkoliv zkušeností s raketovou technikou přišla hned s celou rodinou raketovým motorem typu PRD-21 poháněných střel navzájem se od sebe odlišujících nejen způsobem navedení, ale i konstrukcí draku. Zatímco navádění střel typu K-7L, K-7LV, K-7M a K-75 zajišťoval, stejně jako v případě střel řady K-5, palubní radar nosiče, střela typu K-7S počítala s pasivní IČ samonaváděcí hlavicí, střely typu K-7S-3 a K-70 obdržely poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavu. Jako první se realizace dočkal model K-7L. Tato střela totiž, stejně jako konkurenční typ K-6/-6V z dílny OKB-2, přebírala povelový naváděcí systém od již sériově vyráběné PLŘS typu RS-1U (i se všemi jeho výše popsanými nedostatky). Od svého předchůdce v podobě střely typu K-5 se přitom střela typu K-7L odlišovala zejména většími celkovými rozměry, uspořádáním řídících ploch a instalací znatelně těžší bojové hlavice. Zatímco PLŘS typu K-5 byla řešena jako „kachna“, ovládací plochy střely typu K-7L měly, stejně jako v případě konkurenčního typu K-6/-6V, konvenční uspořádání. Díky tomu byla střela typu K-7L zcela zproštěna nežádoucích aerodynamických jevů, které sužovaly střely řady K-5 při prudkém manévrování.  Nosičem této zbraně se přitom měl stát dvouanténním radarem typu Almaz-3 vybavený přepadový stíhač typu T-3 (předchůdce letounu typu Su-9) z dílny OKB P.O. Suchoje. Projekt střely typu K-7L spatřil světlo světa v roce 1956. Rok nato prototyp letounu T-3 vypustil, v průběhu 18-ti zkušebních letů, celkem 16 zkušebních exemplářů této střely. Let šesti z nich přitom probíhal po předem naprogramované dráze. Mezitím byl, na základě výnosu ze dne 1. června 1956, speciálně pro potřeby první etapy závodních zkoušek střely typu K-7L na experimentální nosič této zbraně upraven též jeden podzvukový přepadový stíhač typu Jak-25K. Ten přitom vešel ve známost jako Jak-25K-7L kromě čtyř křídelních závěsníků s vypouštěcími lištami obdržel též instalaci makety střeleckého radaru typu Almaz-3. V průběhu roku 1957 jediný exemplář Jaku-25K-7L vykonal celkem 99 letů a vypustil celkem 41 zkušebních exemplářů střely typu K-7L. Zatímco let 14-ti z nich probíhal po předem naprogramované dráze, dalších 21 těchto střel bylo postaveno v telemetrické verzi. Zbylých 6 exemplářů střely typu K-7L bylo ze závěsníků Jaku-25K-7L pouze shozeno. Další zkoušky střely typu K-7L padly na bedra jediného prototypu přepadového stíhače typu PT-7 (vývojový derivát letounu typu T-3) z dílny P.O. Suchoje. Tento stroj přitom již byl, na rozdíl od podzvukového Jaku-25K-7L, vybaven funkčním radarem typu Almaz-3 (později však obdržel pokročilejší typ Almaz-7). Od září roku 1957 do poloviny roku 1958 jediný exemplář letounu typu PT-7 vypustil, v průběhu 18-ti zkušebních letů, dalších šest střel typu K-7L. Později byla tato střela zkoušena též na letounu typu PT8-4 s instalací jednoanténního střeleckého radaru typu Sokol-2K. Tento derivát přepadového stíhače typu T-3 vykonal v rámci programu K-7L celkem 30 zkušebních letů. V jejich průběhu přitom vypustil několik těchto střel. Protože střely řady K-7 nevykazovaly prakticky žádnými přednostmi před již sériově vyráběnými PLŘS řady K-5 (RS-1U/-2U), krátce nato, výnosem ze dne 4. června 1958, byl jejich vývoj zcela zastaven. K  odmítavému postoji ke střelám této řady ze strany PVO přitom nemalou mírou přispěla též dostupnost podstatně výkonnější a pokročilejší střednědosahové PLŘS s pasivní IČ/poloaktivní RL samonaváděcí soustavou typu K-8 (AA-3 Anab) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Suchoj T-3 (‘Fishpot A’) - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu Almaz-3 s dosahem vyhledávací antény 16 km a dosahem naváděcí antény 6 km

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-21

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 30 kg

Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012