K-6

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-2 P.D. Grušina

Verze:

K-6 – základní modifikace střely typu K-6 s výškovým dosahem 16 000 m

K-6V – výšková modifikace střely typu K-6 s výškovým dosahem 22 000 až 25 000 m; viz. samostatný text

Historie:  První protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce nesla označení RS-1U (K-5) a operačně způsobilou se stala, jako zbraň podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU a Jak-25K, v roce 1956. Pouhý rok nato byla do výzbroje PVO zavedena též zdokonalená modifikace této střely v podobě modelu RS-2U (K-5M). Tato jediná zbraň nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM ale vykazovala, stejně jako model RS-1U, řadou nedostatků. Konkrétně přitom šlo o velmi malý dosah a nepříliš vysokou spolehlivost naváděcího systému. Kromě toho tato zbraň byla zcela nepoužitelná pro ničení manévrujících cílů. Při střelbě za pomoci PLŘS typu RS-1U/-2U bylo totiž nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu. Protože navíc přesnost navedení této zbraně znatelně klesala s rostoucí vzdáleností od nosiče, bojovou hodnotu střel typu RS-1U/-2U bylo možné považovat za více než sporadickou. Z tohoto důvodu byla již dne 30. prosince 1954 OKB-134 I.I. Toropova (model K-7/-70/-75), OKB-2 P.D. Grušina (model K-6) a OKB-4 M.R. Bisnovata (model K-8) pověřena vývojem kvalitativně nové letecké PLŘS. Za její pomoci mělo být přitom možné napadat bombardovací letouny protivníka v širokém rozsahu výšek a rychlostí. Úvodní projekt střely typu K-6 z dílny OKB-2 spatřil světlo světa již v květnu roku 1955. Původně se přitom tato střela měla stát (v počtu dvou exemplářů) jedinou zbraní radarem typu Almaz-3 vybaveného přepadového MiGu I-3K. Později však před tímto strojem dostal přednost pokročilejší MiG I-7K. Od svého předchůdce v podobě střel řady K-5 se střela typu K-6 odlišovala zejména uspořádáním ovládacích ploch. Zatímco PLŘS typu K-5 byla řešena jako „kachna“, ovládací plochy střely typu K-6 měly konvenční uspořádání. Díky tomu byla střela typu K-6 zcela zproštěna nežádoucích aerodynamických jevů, které sužovaly střely řady K-5 při prudkém manévrování. Protože směrová kormidla střely typu K-6 zastávala zároveň funkci křidélek (díky tomu bylo možné zredukovat počet řídících mechanismů), tato zbraň měla před typem K-5 navrch rovněž v ovladatelnosti. Kromě toho byla střela typu K-6 z technologického hlediska podstatně pokročilejší a v neposlední řadě vykazovala též nižšími nároky na výrobu. Naproti tomu povelový naváděcí systém přebírala od svého předchůdce v podobě střely typu K-5 i se všemi jeho výše popsanými nedostatky. Díky tomu byla opět použitelná nanejvýš proti těžkým bombardovacím letounům disponujícím velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Tovární zkoušky střely typu K-6 se rozeběhly v květnu roku 1956 a byly završeny ještě v prosinci toho samého roku. V jejich průběhu přitom ze zbraňových závěsníků pro tento účel speciálně upraveného stíhacího MiGu-19 (SM-2/I) odstartovalo, ve výškách 5 000 m, 10 000 m a 15 000 m, celkem 23 zkušebních exemplářů této střely v autonomní (pouze autopilotem řízené) verzi. V následujícím roce ten samý letoun vypustil dalších 10 pouze autopilotem řízených střel typu K-6. Ty ale byly opatřeny plovoucími (nastavitelnými) ovládacími plochami. Mezitím, v lednu roku 1957, brány závodu č.21 z Gorkého opustily dva exempláře experimentálního nosiče této zbraně, známého jako SM-6. Tento stroj přitom vycházel z přepadového MiGu-19P a kromě křídelních závěsníků s vypouštěcími lištami byl opatřen též dvouanténním střeleckým radiolokátorem typu Almaz-3. V průběhu roku 1957 první exemplář letounu typu SM-6 v rámci zkoušek, které byly zaměřeny na studium letové stability a obratnosti střely typu K-6, odpálil dalších 25 zkušebních exemplářů této zbraně. Mezitím, dne 23. srpna 1956, ale Grušinova OKB-2 dostala na starost vývoj výškové modifikace této zbraně v podobě modelu K-6V. Krátce nato, na základě výnosu ze dne 3. března 1958, byly proto veškeré práce na typu K-6 zcela zastaveny. Výšková K-6V přitom představovala přímou reakci na americké průzkumné letouny typu Lockheed U-2. Tyto stroje byly totiž díky značné operační letové výšce, která přesahovala hranici 20 000 m, zcela nedotknutelné všemi tehdejšími prostředky PVO. Díky tomu mohly od července roku 1956 zcela beztrestně operovat nad územím SSSR.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  MiG I-3K a I-7K (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu Almaz-3 s dosahem vyhledávací antény 16 km a dosahem naváděcí antény 6 km

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 20 až 25 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012