Shaanxi Y-8 (‘Cub’)

 

Typ:  středně těžký taktický transportní letoun (bezlicenční kopie sovětského letounu typu Antonov An-12BP)

Určení:  doprava nákladu a vojáků do blízkosti fronty, přeprava a shoz výsadku, shoz nákladu na padácích a odsun raněných

Odlišnosti modelu Y-8 pozdějších sérií od typu An-12BP:

- nová špice trupu s bohatě zasklenou kabinou navigátora s výrazně protáhlejším profilem – příď trupu tohoto modelu se z konstrukčního hlediska shoduje s přídí trupu bombardovacího letounu typu H-6 (kopie sovětského typu Tu-16)

- instalace ocasní obranné střelecké věže z letounu H-6 se sudovitým profilem na místo polokulovité věže typu DB-65U

- instalace širších záďových nákladových vrat z pokročilejšího modelu An-12BK

Historie:  Po celá 50. léta se ČLR mohla spoléhat na dodávky vojenské techniky, letecké nevyjímaje, na SSSR. Již v roce 1960 ale vzájemné neshody mezi těmito dvěma státy vyústily v přerušení vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR, načež ČLR k tomuto svému jedinému někdejšímu vojensko-politickému spojenci a výhradnímu dodavateli vojenské techniky zaujala nepřátelský postoj. Přestože to pro dodávky bojových letounů sovětské výroby do ČLR znamenalo úplný konec, vysloveně civilní letecké techniky se toto zřejmě netýkalo. V letech 1966 až 1968 totiž SSSR do ČLR vyvezl celkem 12 středně těžkých čtyřmotorových turbovrtulových transportních letounů typu An-12BP (Cub). Protože se vojenský i civilní sektor ČLR tehdy musel stále plně spoléhat na početnou flotilu již beznadějně morálně zastaralých dvoumotorových transportních letounů řady Li-2 (Cab), Il-12 (Coach) a Il-14 (Crate), v prosinci roku 1968 byl institut z Xianu pověřen zpracováním projektu domácí kopie tohoto stroje. Čínský An-12BP přitom vešel ve známost jako Y-8 a dle původních plánů se měl stát součástí výrobního programu závodu z Xianu. Do vývoje letounu Y-8 ale neblaze zasáhla tzv. „Velká kulturní revoluce“. Ta přitom měla upevnit absolutistickou moc Mao Ce-tunga a na místo toho uvrhla celou ČLR na léta 1966 až 1976 ve fatální hospodářský a politický chaos. Z tohoto důvodu se práce na výrobních podkladech nakonec zatáhly až do února roku 1972. Příslušné výrobní přípravky spolu s konstrukčními celky prvního prototypu byly přitom k dispozici v roce 1973. Protože ještě v tom samém roce padlo rozhodnutí, aby byla výrobní linka letounu Y-8 přesunuta z Xianu do prostor závodu ze Shaanxi (původně Hanzhong), montáž prvního prototypu tohoto stroje se nakonec nepodařilo dokončit dříve než dne 10. prosinci 1974. Pro jeho kompletaci přitom posloužily konstrukční celky, které zhotovil a dodal závod z Xianu, spolu s originálními konstrukčními celky sovětské výroby. Od vzletové dráhy se první prototyp letounu Y-8 poprvé odlepil dne 25. prosince toho samého roku. Naproti tomu druhý prototyp tohoto stroje, který se do oblak poprvé vydal dne 29. prosince 1975, spolu s prototypem třetím, jehož letové zkoušky se rozeběhly v lednu roku 1977, byl již výrobkem závodu ze Shaanxi. Statické zkoušky letounu Y-8 byly ukončeny dnem 29. září 1976. Konstrukční certifikát přitom tento stroj obdržel v únoru roku 1980. Plná produkce se rozeběhla rok nato. Protože pro kompletaci letounů typu Y-8 z prvních výrobních sérií posloužily přípravky a stavební celky sovětské výroby, od svého sovětského vzoru v podobě letounu typu An-12BP se nikterak nelišily. Do konstrukce pozdějších sériových Y-8 byly ale vneseny některé změny. Konkrétně tyto stroje obdržely příď trupu s bohatě zasklenou kabinou navigátora a ocasní obranné střeliště ze středně těžkého proudového bombardéru typu H-6 (kopie sovětského typu Tu-16). Identickým obranným střelištěm byly přitom vybaveny též lehké proudové bombardéry typu H-5 (derivát sovětského typu Il-28). Použití shodného obranného střeliště na třech typech letounů a shodné příďové kabiny na dvou typech letounů zároveň se totiž jevilo jako velmi výhodné z hlediska výrobních nákladů a logistického zabezpečení. Kromě toho pozdější sériové Y-8 obdržely též širší záďová nákladová vrata z pokročilejší modifikace letounu An-12 v podobě modelu An-12BK. Zatímco kompletace draků letounu Y-8 probíhala na lince závodu ze Shaanxi, pohonné jednotky těchto strojů v podobě turbovrtulových motorů typu WJ-6 (kopie sovětského typu Al-20K) byly vyráběny v prostorách závodu ze Zhuzhou, produkcí jejich pomocných energetických jednotek, které nesly označení typu WDZ-1 (kopie sovětského typu TG-16), se zabýval závod z Xianu. Přestože se produkce letounů řady An-12 v SSSR zastavila již v roce 1972, čínské Y-8 se díky řadě modernizačních programů ve výrobním programu závodu ze Shaanxi udržely až do dnešních dnů.

Verze:

Y-8 (Cub) – první sériově vyráběná modifikace letounu Y-8. Zatímco letouny typu Y-8 z prvních výrobních sérií byly přesnou kopií sovětského transportního letounu typu An-12BP (‘Cub’), pozdější sériové stroje obdržely přední část trupu s kabinou navigátora a ocasní obranné střeliště z proudového bombardéru typu H-6 (kopie sovětského typu Tu-16) a širší záďová nákladová vrata z pokročilejší modifikace letounu An-12 v podobě modelu An-12BK (‘Cub’). První ze tří prototypů letounu Y-8 poprvé vzlétl dne 25. prosince 1974. Sériová výroba tohoto modelu byla přitom zahájena v roce 1981.

Y-8 (pro geofyzikální výzkum) – speciální modifikace letounu Y-8 zastávající roli vzdušné geofyzikální laboratoře. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí sériového Y-8. Od transportního Y-8 lze přitom tento model snadno rozpoznat díky instalaci dlouhého trubicovitého krytu detektoru magnetických anomálií (MAD) na místo ocasního střeliště.

Y-8X (Y-8MPA) – speciální modifikace letounu typu Y-8 pro pátrací a hlídkovou činnost na moři. Tento model vznikl v počtu čtyř exemplářů a do výzbroje PLANAF byl zařazen na konci roku 1984. viz. samostatný text

Y-8A – speciální modifikace letounu Y-8 určená pro přepravu středně těžkých víceúčelových vrtulníků typu Sikorsky S-70C Blackhawk americké výroby (ty ČLR zakoupila v roce 1985 pro pozemní armádu v počtu 24-ti exemplářů) do vzdálených regionů země (zejména do oblastí Tibetu). Nákladová kabina tohoto modelu vykazuje díky absenci nákladového jeřábu větší výškou (o 120 mm). Dále se speciál Y-8A vyznačuje instalací jednodílných záďových nákladových vrat bez postranních segmentů, které se sklápějí směrem dovnitř, alá americký typ C-130 Hercules. Protože tento model zcela postrádá obrannou výzbroj, okénka kabiny ocasního střelce, která je včleněna do kořene odtokové hrany SOP, nahradila kapota (až na přední pár). První prototyp letounu Y-8A se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 3. listopadu 1985. Do výzbroje PLAAF byl přitom tento model zařazen v roce 1987.

Y-8B – civilní nákladní modifikace vojenského transportního letounu Y-8. Protože civilní Y-8A zcela postrádá všechny vojenské systémy, včetně zařízení pro shoz výsadku a obranné výzbroje, jeho drak je v porovnání s drakem vojenského modelu Y-8 o celých 1 720 kg lehčí. Hranatou kabinu ocasního střelce, která je včleněna do kořene odtokové hrany SOP, ale tento model od svého předchůdce přebírá bez změn. Vývoj civilního Y-8B byl zahájen v roce 1986. První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil ještě v tom samém roce. Certifikační zkoušky civilního Y-8B byly přitom ukončeny v roce 1993. To již ale státní letecká společnost CAAC, pro kterou byl tento model určen, několik let neexistovala. Tento ve své době jediný čínský dopravce byl totiž již v roce 1987 rozdělen na několik menších soukromých leteckých společností.

Y-8D – exportní modifikace letounu Y-8 s avionikou z dílny amerických firem Litton a Collins. Prototyp tohoto modelu poprvé vzlétl v roce 1987. Dodávky zákazníkům se rozeběhly ještě v tom samém roce. Do počátku roku 1997 nakonec z linky závodu ze Shaanxi sjelo pouhých osm sériových Y-8D, z nichž čtyři převzal Myanmar, dva Srí Lanka a dva Súdán. Srí Lanka přitom tyto letouny používala též jako pomocné bombardovací stroje.

Y-8F – speciální civilní modifikace letounu Y-8 určená pro přepravu hospodářských zvířat do vzdálených a pozemní cestou obtížně přístupných lokalit země. Uvnitř nákladového prostoru letounu Y-8F se nacházejí tři řady klecí, které pojmou celkem 350 kusů ovcí nebo koz. Dále se tento model vyznačuje absencí obranné výzbroje. Prototyp speciálu Y-8F poprvé vzlétl dne 19. prosince 1988 (dle některých zdrojů na počátku roku 1990). Konstrukční certifikát přitom tento model obdržel v roce 1994.

Y-8E – speciální modifikace letounu Y-8 zastávající roli vypouštěcí platformy dvou strategických výškových bezpilotních průzkumných prostředků typu WZ-5 (kopie amerického typu AQM-34N Firebee). Od transportního Y-8 lze tento model kromě absence obranné výzbroje snadno rozpoznat též díky instalaci jednoho páru masivních závěsníků trubkové konstrukce s vypouštěcími lištami zmíněných bezpilotních prostředků pod křídlem na pozici mezi vnějším a vnitřním párem motorových gondol. Speciál Y-8E vznikl na základě zadání PLAAF z roku 1986 jako nástupce deseti pro tento účel speciálně upravených sovětských bombardovacích letounů typu Tu-4 (kopie amerického Boeingu B-29 Superfortress). Vývojové práce na tomto modelu se přitom rozeběhly v roce 1988. První exemplář speciálu Y-8E vznikl v březnu 1990 konverzí sériového Y-8. První úspěšný start prostředku WZ-5 z křídelního závěsníku tohoto stroje se přitom podařilo uskutečnit ještě v říjnu toho samého roku. Do výzbroje PLAAF byl speciál typu Y-8E zařazen na konci roku 1990.

Y-8C – pokročilá modifikace letounu Y-8 s plně přetlakovým nákladovým prostorem, který je navíc uzpůsoben pro přepravu standardizovaných nákladových palet a kontejnerů, jednodílnými záďovými nákladovými vraty z modelu Y-8A (bez dvou postranních segmentů), větším počtem nouzových výstupů, modifikovaným navigačním systémem a modifikovaným radiovybavením. Až do června roku 1989, kdy USA uvalily na ČLR v reakci na krvavé potlačení studentského povstání v Pekingu zbrojní embargo, se na vývoji letounu Y-8C podílela americká společnost Lockheed-Martin. Kromě toho tento model původně počítal též s americkými motory typu General Electric CT7. První prototyp letounu Y-8C vznikl konverzí prvního sériového Y-8 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 17. prosince 1990. Široké veřejnosti se tento stroj poprvé představil v listopadu 1996 na Airshow China 96. Konstrukční certifikát přitom letoun typu Y-8C obdržel v roce 1993. PLAAF tento model nakonec do ledna roku 1994 převzalo v počtu pouhých pěti exemplářů. Letoun typu Y-8C byl rovněž nabízen civilním dopravcům. Civilní úprava tohoto stroje se přitom vyznačuje absencí obranné výzbroje.

Y-8F-100 – modifikace transportního letounu Y-8C v civilní nákladní úpravě s novým avionickým vybavením a jednodušším nepřetlakovým nákladovým prostorem. Dále se tento model od svého předchůdce odlišuje kapotáží okének kabiny ocasního střelce, která je včleněna do kořene odtokové hrany SOP. Prototyp letounu Y-8F-100 vznikl konverzí prototypu modelu Y-8C. Prvním provozovatelem nákladního Y-8F-100 se stal dopravce China Postal Airlines. Zmíněná společnost jej přitom převzala v počtu nejméně pěti exemplářů.

Y-8F-200 – pokročilá modifikace letounu Y-8F-100 s plně přetlakovým nákladovým prostorem. Díky vyjmutí prostoru pro doprovodný personál nákladový prostor tohoto modelu navíc pojme až 19 nákladových kontejnerů typu LD-3 (na místo 17-ti). Prototyp letounu Y-8F-200 poprvé vzlétl v roce 1997. Konstrukční certifikát přitom tento model obdržel v listopadu toho samého roku.

Y-8J (Mask) – speciální modifikace letounu typu Y-8 zastávající roli vzdušného stanoviště včasné výstrahy a řízení (AWACS). Prototyp tohoto speciálu se do oblak poprvé vydal 26. září 1998. Speciál typu Y-8J (Mask) se stal součástí výzbroje PLAAF v počtu čtyř exemplářů. viz. samostatný text

Y-8CAspeciální modifikace letounu Y-8C zastávající roli vzdušné zkušebny vyvíjených avionických systémů bojových letounů (zejména radiolokátorů). Příď trupu tohoto speciálu přechází v dielektrický kryt testovaného radiolokátoru, který se vyznačuje výrazným sklonem směrem dolů. Zmíněný kryt přitom může mít ogivální, konický nebo polokulovitý profil. Dále letoun typu Y-8CA obdržel instalaci lapače vzduchu chladiče testovaného vybavení vlevo od šachty příďového podvozku a nevelkého plochého krytu na břiše trupu v oblasti přímo před záďovými nákladovými vraty. Jediný exemplář speciálu Y-8CA se od vzletové dráhy poprvé dolepil v srpnu 1999. Jeho provozovatelem se přitom stal CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu. Později byly za pomoci tohoto stroje odzkoušeny též šestilisté kompozitní vrtule typu R-408 letounu Y-8F-600.

Y-8CB (Maid) (GaoXin 1) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-200 určená pro vedení radiotechnického průzkumu (ELINT). Prototyp tohoto speciálu se do oblak poprvé vydal 26. ledna 2000. Speciál typu Y-8CB (Maid) se stal součástí výzbroje PLAAF v počtu čtyř exemplářů. viz. samostatný text

Y-8F-300 – pokročilá modifikace letounu Y-8F-200. Díky instalaci avionického vybavení z dílny amerických firem Rockwell Collins a Universal Avionics se posádka tohoto modelu omezila na pouhé tři osoby, a to na dva piloty a jednoho palubního mechanika. Naproti tomu posádka předchozích verzí letounu Y-8 byla pětičlenná. Zatímco anténa povětrnostního radaru předchozích verzí letounů Y-8 byla umístěna uvnitř typického „podbradku“, v případě modelu Y-8F-300 anténa radaru zaujala pozici ve špici trupu na místo bohatě zasklené kabiny navigátora. V této souvislosti špice trupu tohoto stroje obdržela menší délkou a štíhlejší profil. Současně letoun typu Y-8F-300 přišel o již zmíněný „podbradek“ a ocasní obranné střeliště. Kromě toho tento model obdržel jednodušší nepřetlakový nákladový prostor. Součástí avionického vybavení letounu Y-8F-300 se přitom stal povětrnostní radiolokátor typu Rockwell Collins TWR-850, systém plánování a optimalizace letu typu Universal Avionics UNS-1K a radiostanice typu Rockwell Collins VHF-42B a HF-9000. Široká veřejnost se mohla s projektem tohoto modelu poprvé seznámit v listopadu roku 2000 na Airshow China 2000.

Y-8F-400 – pokročilá modifikace letounu Y-8F-300 s plně přetlakovým nákladovým prostorem. S projektem  letounu Y-8F-400, který je z hlediska vnějšího vzhledu se svým předchůdcem v podobě modelu Y-8F-300 zcela identický, se široká veřejnost mohla poprvé seznámit v listopadu roku 2000 na Airshow China 2000, kde byl k vidění jeho poměrně nepřesný model. Prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 24. srpna 2001. Přestože měl dle původních plánů obdržet kanadské motory typu Pratt & Whitney Canada PW150A a šestilisté kompozitní vrtule, nakonec se musel spokojit s domácími jednotkami typu WJ-6A a standardními čtyřlistými vrtulemi. Konstrukční certifikát přitom letoun typu Y-8F-400 obdržel rok nato. Jako první o tento stroj projevil zájem domácí dopravce China Postal Airlines, který si jej v roce 2002 objednal v počtu jednoho exempláře.

Y-8F-200 („Balance Beam testbed“) speciální modifikace letounu typu Y-8F-200 zastávající roli vzdušné zkušebny radiolokačního AWACS systému typu JY-06 speciálu typu Y-8W/KJ-200 (Moth). Od transportního modelu Y-8F-200 lze tento speciál snadno rozpoznat díky instalaci podlouhlého štíhlého hranatého člunovitého krytu (s nevelkým lapačem chladícího vzduchu v čele a nevelkým vývodem vzduchu na zádi) antény testovaného radaru na hřbetu trupu, v oblasti za křídlem. Ke hřbetu trupu je přitom zmíněný kryt uchycen za pomoci štíhlých nosníků s tvarem písmene „V“. Jediný exemplář tohoto speciálu vznik konverzí sériového Y-8F-200 a do oblak se poprvé vydal dne 8. listopadu 2001.

Y-8JB (Mace) (GaoXin 2) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-200 určená pro vedení radiotechnického průzkumu (ELINT). Prototyp tohoto speciálu se do oblak poprvé vydal 26. srpna 2003. Speciál typu Y-8JB (Mace) se stal součástí výzbroje PLANAF v počtu čtyř exemplářů. viz. samostatný text

Y-8T (GaoXin 4) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-200 zastávající roli vzdušného velitelského stanoviště. Prototyp tohoto speciálu se do oblak poprvé vydal v srpnu roku 2004. Speciál typu Y-8T se stal součástí výzbroje PLAAF v počtu čtyř exemplářů. viz. samostatný text

Y-8G (GaoXin 3) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-400 určená pro vedení radioelektronického boje (REB). Prototyp tohoto speciálu poprvé vzlétl na konci roku 2004. Speciál typu Y-8G se stal součástí výzbroje PLAAF v počtu osmi exemplářů. viz. samostatný text

Y-8F-600 – pokročilá modifikace letounu Y-8F-400. Pohon letounu Y-8F-600 zajišťují výkonnější a ekonomičtější 5 070 hp motory typu Pratt & Whitney Canada PW150B kanadské výroby, které roztáčejí šestilisté 4,115 m kompozitní vrtule typu R-408. Ty přitom mají před čtyřlistými vrtulemi předchozích modifikací letounů řady Y-8 navrch v nižší hlučnosti. Díky vestavbě integrálních nádrží do křídla s modifikovanou vnitřní konstrukcí tento model disponuje též větší zásobou paliva. Kromě toho letoun typu Y-8F-600 obdržel též nové avionické vybavení západní provenience (jeho instalace umožnila zredukovat počet členů posádky ze tří osob na dvě), modifikovanou záďovou partii trupu s více protáhlým a štíhlým profilem, zaobleným břichem (na místo plochého) a štíhlým koncovým aerodynamickým krytem na místo obranného střeliště a modifikovanou SOP bez hranaté kabiny střelce v kořeni odtokové hrany. Vývoj tohoto modelu byl zahájen v roce 1999 a oficiálně schválen v listopadu roku 2001. Později, podpisem mezistátní smlouvy ze dne 4. listopadu 2002, se k projektu Y-8F-600 připojila ukrajinská letecká konstrukční kancelář Antonov ASTC  a ještě později též kanadský výrobce pohonných jednotek Pratt & Whitney Canada. Přestože se práce na kompletaci dvou prototypů tohoto modelu rozeběhly již v roce 2000, kuli problémům s vývojem řídicího systému motorů PW150B, který Kanaďané odmítly Číňanům poskytnout, se první z nich nakonec od vzletové dráhy poprvé odlepil až dne 14. ledna 2005. Ještě v tom samém roce byly ale veškeré práce na téma Y-8F-600 zcela zastaveny. Kromě toho, že tento model neměl před staršími modifikacemi letounů řady Y-8 výrazně navrch, v době, kdy se konečně rozeběhly letové zkoušky jeho prototypu, už naplno probíhaly vývojové práce na kvalitativně novém středně těžkém čtyřmotorovém turbovrtulovém transportním letounu v podobě typu Y-9. Prvním provozovatelem sériového Y-8F-600 se přitom měl již v roce 2007 stát domácí dopravce China Postal Airlines. Přestože letounu typu Y-8F-600 nebylo tímto umožněno překročit prototypové stádium, v provedení s instalací domácích motorů typu WJ-6C a domácích vrtulí typu JL-4 se stal základem několika specializovaných vojenských modifikací (GaoXin-5, GaoXin-6 a GaoXin-8).

Y-8W/WH (Moth) (KJ-200/-200H/ZDK-06/GaoXin 5) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-600 zastávající roli vzdušného stanoviště včasné výstrahy a řízení (AWACS). První ze dvou prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 14. ledna 2005. Speciál typu Y-8W/KJ-200 (Moth) se stal součástí výzbroje PLAAF a PLANAF. Zatímco do výzbroje PLAAF bylo zařazeno nejméně pět speciálů typu Y-8W/KJ-200 (Moth), součástí výzbroje PLANAF se stalo nejméně šest těchto strojů ve verzi Y-8WH/KJ-200H (Moth). viz. samostatný text

Y-8CE – speciální modifikace letounu Y-8F-400 zastávající roli vzdušné zkušebny radarového systému exportního AWACS speciálu typu ZDK-03 Karakorum Eagle. Od transportního modelu Y-8F-400 lze přitom tento speciál snadno rozpoznat díky instalaci dvou vysokých obdélníkových pylonů s rozměrným otočným čočkovitým krytem testovaného radaru na hřbetu trupu v oblasti přímo za odtokovou hranou křídla, hranatých svislých šestiúhelníkových stabilizačních plošek na koncích VOP alá sovětský typ An-10 (Cat), podlouhlého člunovitého krytu na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a řady drobných břitových antén na hřbetu trupu v oblasti mezi pilotní kabinou a náběžnou hranou křídla. Jediný prototyp demonstrátoru Y-8CE vznikl konverzí sériového Y-8F-400 a v roce 2006 byl krátce zkoušen i budoucím provozovatelem AWACS speciálů typu ZDK-03 v podobě Pákistánského vojenského letectva (PAF). Později tento stroj prošel konverzí na zkušebnu radarového systému AWACS speciálu typu KJ-500, který využívá pevnou anténu kategorie AESA. Anténa zmíněného radaru se sestává ze tří plošných modulů uspořádaných do tvaru rovnoramenného trojúhelníku s úhlem hran 120° a vrcholem ve směru letu. Jde tedy o obdobnou konstrukci, jako u letounu typu KJ-2000 (Mainring).

Y-8XZ (GaoXin 7) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-400 určená pro vedení psychologické války. Tento čínský protějšek amerického Boeingu EC-130E Rivet Rider se nachází od konce roku 2007 ve výzbroji PLAAF v počtu nejméně dvou exemplářů. viz. samostatný text

Y-8P (ZDK-03/KE-03) Karakorum Eagle – speciální modifikace letounu typu Y-8F-600 zastávající roli vzdušného stanoviště včasné výstrahy a řízení (AWACS) vzešlá ze zadání vzdušných sil Pákistánu (PAF). První ze čtyř exemplářů tohoto speciálu byl dokončen dne 13. listopadu 2010 a PAF předán v prosinci roku 2011. viz. samostatný text

Y-8Q (KQ-200) (GaoXin 6) – speciální modifikace letounu typu Y-8F-600 pro protiponorkový boj (ASW). Existence tohoto čínského protějšku amerického letounu typu Lockheedu P-3C Orion a ruského letounu typu Il-38 (May) je známa od roku 2011. Speciál typu Y-8Q byl postaven v počtu dvou prototypů a nejméně čtyř sériových strojů. viz. samostatný text

Y-8F-200W – exportní modifikace letounu typu Y-8F-200. Tento model byl vyroben v počtu deseti exemplářů. Prvních osm z nich bylo přitom vyhrazeno pro vzdušné síly Venezuely. Jejich dodávky byly uskutečněny v letech 2012 až 2013. Provozovatelem zbylých dvou Y-8F-200W se staly vzdušné síly Myanmaru. Ty přitom oba zmíněné stroje oficiálně převzaly dne 22. srpna 2016.

Vyrobeno:  tři prototypy a cca 100 až 120 sériových strojů

Uživatelé:  ČLR, Myanmar (Y-8D a Y-8F-200W), Srí Lanka (Y-8D), Súdán (Y-8D), Tanzanie (Y-8F-200) a Venezuela (Y-8F-200W)

 

Y-8

 

Posádka:    pět osob

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Zhuzhou WJ-6 (kopie sovětského typu Al-20K) s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        navigační radiolokátor typu DPL-1, instalovaný uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břiše přední části trupu přímo pod kabinou navigátora

Kapacita:    náklad do celkové hmotnosti 20 000 kg, 96 vojáků, 82 výsadkářů nebo 60 ležících a 23 sedících raněných se tříčlenným lékařským doprovodem

Výzbroj:     dva pohyblivé 23 mm kanóny Type 23-2H (kopie sovětského typu AM-23) se zásobou 500 nábojů, instalované v ocasním obranném střelišti

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 38,00 m 
Délka:   34,02 m
Výška: 11,16 m
Prázdná hmotnost: 35 500 kg
Max. vzletová hmotnost: 61 000 kg
Max. rychlost: 662 km/h
Praktický dostup:   10 400 m
Max. dolet:    5 615 km

 

 

Y-8F-400

 

Posádka:    dva piloti a palubní mechanik

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Zhuzhou WJ-6A (modifikace sovětského typu Al-20K) s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        povětrností radiolokátor typu Rockwell Collins TWR-850, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:    náklad do celkové hmotnosti 15 000 kg

Výzbroj:     žádná

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 38,02 m 
Délka:   32,93 m
Výška: 11,16 m
Prázdná hmotnost: 34 000 kg
Max. vzletová hmotnost: 61 000 kg
Max. rychlost: 640 km/h
Praktický dostup:   10 050 m
Max. dolet:    3 440 km

 

 

Y-8F-600

 

Posádka:    dva piloti

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Pratt & Whitney Canada PW150B kanadské výroby s max. výkonem po 5 070 hp

Radar:        povětrností radiolokátor neznámého typu, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:    náklad do celkové hmotnosti 20 000 kg, v přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 16,20 x 3,20 x 2,35 m

Výzbroj:     žádná

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 38,02 m 
Délka:   ?
Výška: ?
Prázdná hmotnost: 33 500 kg
Max. vzletová hmotnost: 65 000 kg
Max. rychlost: 650 km/h
Praktický dostup:   10 300 m
Max. dolet:    4 800 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 29.12.2016