RDS-37 (M-1)

Typ:  strategická termonukleární puma

Určení:  ničení strategicky významných pozemních cílů

Vyvinul:  KB-11

Historie:  První sovětská termonukleární puma nesla označení RDS-6s a byla řešena jako jednostupňová. U této zbraně byl přitom štěpný materiál v podobě uranu U-235 s palivem termonukleární fúze v podobě deuteridu lithia Li-6 uspořádán do několika vrstev na střídačku. Zážeh termonukleární fúze deuteridu lithia Li-6 obstarávala primární nálož, která měla podobu jaderné pumy implozního typu. Puma typu RDS-6s byla tedy jakousi přechodovou konstrukcí mezi klasickou jadernou pumou implozního typu a skutečnou termonukleární pumou fungující na tzv. Teller-Ulamově principu. Při pozemním testu bojové hlavice této zbraně, který byl uskutečněn dne 12. srpna 1953, bylo docíleno detonace o síle odpovídající cca 400 kt TNT. To bylo sice o mnoho více než u jaderných pum implozního typu, ale současně též příliš málo. Požadována byla síla řádově v Mt. Kromě toho měla puma typu RDS-6s celou řadu provozních nedostatků, včetně špatné radiační bezpečnosti při manipulaci. Protože bylo v roce 1954 shledáno, že koncepce vrstvené bojové hlavice pumy typu RDS-6s neumožňuje navýšení síly detonace řádově na Mt TNT, následně se do středu pozornosti vedení konstrukční kanceláře KB-11 Laboratoře měřících přístrojů č.2 Akademie věd (AN) SSSR dostal návrh odlišně koncipované termonukleární bojové hlavice, který byl na počátku roku 1954 předložen A.D. Sacharovem a J.B. Zeldovičem. Zmíněná bojová hlavice vycházela z návrhu V.A. Davidenka a sestávala se ze dvou oddělených náloží, primární a sekundární, které byly obklopeny společným obalem. Ten odrážel neutrony vzniklé detonací primární nálože, která měla podobu klasické jaderné nálože implozního typu, aby se zažehla termonukleární fúze v náloži sekundární. Jednalo se tedy o termonukleární zbraň fungující principu, který byl vynalezen E. Tellerem a S. Ulamem v USA. Při návrhu takto řešené termonukleární bojové hlavice přitom sovětští inženýři zužitkovali informace o podobě řešené termonukleární bojové hlavici americké konstrukce, které mezitím sovětské rozvědce poskytl Klaus Fuchs. Jednalo se o německého fyzika, který se podílel na vývoji prvních amerických jaderných zbraní a který současně pracoval pro sovětskou rozvědku. Návrh takto řešené termonukleární nálože byl předmětem zasedání vědecko-technické rady KB-11, která se konala dne 24. prosince 1954 a kterého se účastnil i ministr středního strojírenství. Tehdejší plány počítaly s realizací zkušební detonace dvoustupňové termonukleární hlavice v roce 1955. Se zmíněnou bojovou hlavicí se přitom počítalo nejen pro leteckou pumu, ale též pro mezikontinentální balistickou střelu (ICBM) typu R-7 (SS-6 Sapwood). U druhé uvedené zbraně měla přitom silná termonukleární bojová hlavice kompenzovat její nízkou přesnost. Technické specifikace k požadované pumě, která vešla ve známost jako RDS-37 (nebo též jako M-1) byly vypsány dne 3. února 1955. Práce na návrhu zmíněné pumy pokračovaly až do konce září toho samého roku. Puma typu RDS-37 měla robustní kapkovité tělo s max. průměrem 1,50 m a vyztužené, za pomoci prstencovité výztuhy, lichoběžníkové stabilizační plochy se vzájemným uspořádáním do tvaru písmene „X“. Snižování rychlosti pádu po odpoutání od nosiče této zbraně kromě brzdících štítků na odtokové hraně stabilizátorů zajišťoval též brzdící padák typu PD-4083, který byl původně vyvinut, vědecko-výzkumným institutem padákového-výsadkového vybavení, pro pumu typu RDS-6s. Primární nálož bojové hlavice pumy typu RDS-37 byla tvořena jadernou hlavicí implozního typu a měla podobnou konstrukci jako bojová hlavice taktické jaderné pumy typu RDS-4. Zmíněná hlavice používala kombinaci uranu U-233 a U-235 jako štěpný materiál a beryliovou kouli s tenkou vrstvou polonia jako iniciátor štěpné reakce. Sekundární nálož bojové hlavice pumy typu RDS-37 měla zase podobnou konstrukci jako bojová hlavice termonukleární pumy typu RDS-6s. Uvnitř sekundární nálože této zbraně, která měla průměr 820 mm, se tedy nacházelo několik vrstev uranu U-238 a deuteridu lithia Li-6 na střídačku. Součástí sekundární nálože bojové hlavice pumy typu RDS-37 byl navíc externí impulsní zdroj neutronů (INI) a celkem 252 beryliových tyčí, které jsou průzračné pro rentgenové záření. Jejich umístění ale není známo. Obě dvě nálože bojové hlavice pumy typu RDS-37, primární a sekundární, měly kulovitý tvar, přičemž ta primární měla větší průměr, a byly umístěny uvnitř obalu s beryliovou membránou, který měl podle všeho hruškovitý tvar. Součástí bojové hlavice pumy typu RDS-37 byl přitom též neutronový filtr, který byl vyroben z beryllia. Jeho tvar a rozměry nejsou ale známy. Bojová hlavice pumy typu RDS-37 byla opatřena dvojicí zapalovačů, a to kontaktním, který se nacházel na přídi těla této zbraně, a barometrickým. Po obvodu těla této zbraně byly rozmístěny otvory pro vkládání rozbušek primární nálože před použitím. Nosičem pumy typu RDS-37 se stal středně těžký dvoumotorový proudový dálkový bombardovací letoun typu Tu-16A (Badger A). Testy této zbraně byly nařízeny výnosem ze dne 12. října 1955. Na testech pumy typu RDS-37 se kromě letounu typu Tu-16A (Badger A) podílely též stíhací MiGy-17 (Fresco), které zajišťovaly ochranu nosiče, a průzkumné letouny typu Il-28R (Beagle). Ty zase obstarávaly odběr vzorků vzduchu po výbuchu. Za účelem zvýšení bezpečnosti posádky byl letoun typu Tu-16A (Badger A), který se podílel na zkouškách pumy typu RDS-37, mezi 25. říjnem a 16. listopadem roku 1956, náležitě upraven silami konstrukční kanceláře OKB-167. Konkrétně byl u tohoto stroje z břicha trupu a spodní plochy křídel a ocasních ploch odstraněn lak. Současně byly některé části draku letounu typu Tu-16A (Badger A) opatřeny speciálním bílým ochranným nátěrem. Kromě toho byla u tohoto stroje vyměněna celá řada těsnění. Speciálně pro test pumy typu RDS-37 byly dne 17. října 1955 objednány padákové systémy typu PG-4083. Zmíněný brzdící padák měl přitom zpomalit pád pumy typu RDS-37 tak, aby se letoun typu Tu-16A (Badger A) v okamžiku detonace této zbraně nacházel v co největší vzdálenosti od místa shozu. Na jaderný polygon u kazašského Semipalatinska byly přitom objednané padákové systémy dodány dne 28. října toho samého roku. Shozu „ostré“ verze pumy typu RDS-37 předcházely shozy dvou pum tohoto typu s instalací telemetrické aparatury na místo bojové hlavice. Posláním shozů těchto dvou pum, které byly uskutečněny dne 17. a 19. listopadu roku 1955, byla kromě ověření činnosti padákového systému a systému automatiky též příprava posádky nosného letounu. Napoprvé se letoun typu Tu-16A (Badger A) s „ostrou“ pumou typu RDS-37 v pumovnici do oblak vydal, z letiště Zana-Semej, dne 20. listopadu toho samého roku, v 9:30. Kuli absenci visuálního kontaktu s cílovou oblastí, kterou náhle zakryla silná oblačnost, a selhání radiolokátoru musel být ale tehdy shoz zmíněné zbraně odvolán. Následně letoun typu Tu-16A (Badger A) vykonal vůbec první přistání s plně funkční jadernou zbraní v pumovnici v rámci sovětského jaderného programu. Na VPD letiště Zana-Semej přitom zmíněný stroj dosedl v 12:00. První úspěšný test pumy typu RDS-37 byl proto uskutečněn až 22. listopadu toho samého roku. Trupovou pumovnici svého nosiče, který vzlétl v 8:34, přitom zmíněná puma opustila v 9:47, ve výšce 12 000 m při rychlosti 870 km/h. Vzhledem k tomu, že cílovou oblast opět náhle zakryla hustá oblačnost, k zaměření cíle byl použit radiolokátor. Po odhozu pumy posádka letounu typu Tu-16A (Badger A) stáhla ochranné clony přes okna kokpitu a nasadila si ochranné brýle. K detonaci pumy typu RDS-37 došlo ve výšce 1 550 m. V tomto okamžiku se nosič této zbraně nacházel ve vzdálenosti 15 km od místa shozu. Rázová vlna od výbuchu nosič dostihla za 224 s od okamžiku odhozu. I přes použití ochranných clon byly útroby kabiny letounu typu Tu-16A (Badger A) zality světlem jasnějším než od slunce. Současně posádka zmíněného letounu pocítila znatelně silnější teplo než za nejteplejšího slunečného počasí. Atomový „hřib“ během 5 až 7 min dosáhl výšky 13 až 14 km. Průměr jeho klobouku činil 25 až 30 km. Detonace pumy typu RDS-37 přitom vysklila okna všech domů v okruhu 200 km. Síla detonace zmíněné pumy odpovídala 1,6 Mt TNT. Teoreticky měla ale bojová hlavice pumy typu RDS-37 sílu ekvivalentní 3 Mt TNT. Kuli bezpečnosti obyvatelstva žijícího v okolí polygonu byla nicméně u zmíněného testu její síla úmyslně snížena na polovinu této hodnoty. Při pozemním i leteckém radiačním průzkumu okolí polygonu nebyla naměřena intenzita gama záření vyšší než 0,3 R, což jsou hodnoty, které nepředstavují nebezpečí pro lidský organismus. Puma typu RDS-37 se stala první jadernou pumou se silou vyšší než 1 Mt TNT, která byla shozena z letadla. Při testu pumy typu RDS-37 byla změřena síla světelného impulzu, stejně jako ohřev duralového potahu a ochranného nátěru nosiče. Zmíněný test byl přitom třetím testem jaderné pumy sovětské konstrukce s INI v celkovém pořadí. Při poletové prohlídce letounu typu Tu-16A (Badger A), který provedl shoz pumy typu RDS-37, nebyla nalezena žádná poškození. Jelikož byl test pumy typu RDS-37 shledán za úspěšný, následně byla tato zbraň přijata do výzbroje VVS. Na bázi bojové hlavice pumy typu RDS-37 bylo pak vyvinuto několik dalších termonukleárních bojových hlavic.

Verze:  žádné

Nosič:  Tu-16A (Badger A) – 1 ks

Uživatelé:  SSSR

Bojová hlavice:  termonukleární o teoretické síle 3 Mt TNT (při testu byla síla bojové hlavice této zbraně nastavena na 1,6 Mt TNT)