RN202 (iz.202)

Typ:  strategická termonukleární puma

Určení:  ničení strategicky významných pozemních cílů

Vyvinul:  NII-1011

Historie:  Dne 22. listopadu 1955 byl uskutečněn, na jaderném polygonu u kazašského Semipalatinska, test první sovětské dvoustupňové termonukleární pumy fungující na tzv. Teller-Ulamově principu. Konkrétně se jednalo o pumu typu RDS-37 z dílny konstrukční kanceláře KB-11, která sídlila v uzavřené obci „Arzamas-75“. Zmíněná puma měla teoretickou sílu 3 Mt TNT. Při zmíněném testu byla ale její síla snížena, kuli bezpečnosti obyvatelstva žijícího v okolí polygonu, na hodnotu 1,6 Mt TNT. Mezitím se do SSSR dostaly informace o testech amerických termonukleárních náloží majících sílu řádově v desítkách megatun TNT. Konkrétně se jednalo o test „Ivy Mike“ ze dne 7. ledna 1953 o síle 10,4 Mt a test „Castle Bravo“ ze dne 1. března 1954 o síle 15 Mt TNT. V této souvislosti bylo v roce 1955 v SSSR založeno další vývojové centrum jaderných zbraní. Konkrétně se jednalo o institut NII-1011 (Vědecko-výzkumný institut č.1011), později známý jako VNIIP (vědecko-výzkumný institut přístrojového inženýrství), a ještě později známý jako RFNC-VNIITF (Ruské federální jaderné centrum-Všeruský vědecko-výzkumný institut technické fyziky). K zmíněnému institutu byla pak převedena část pracovníků KB-11. Působištěm institutu NII-1011 se stala uzavřená obec „Čeljabinsk-50“, později známá jako „Čeljabinsk-70“ a ještě později známá jako Sněžinsk. Zde byly následně zahájeny práce na projektu termonukleární pumy fungující na tzv. Teller-Ulamově principu o teoretické síle 20 až 30 Mt TNT. Zmíněná puma vešla ve známost jako RN202 č iz.202 a dle předběžných výpočtů měla mít průměr 2,1 m a hmotnost 20 až 26 t. Na počátku projektových prací bylo zvažováno hned několik alternativních variant této zbraně. Dle plánů z prosince roku 1955 měly být projektové práce na pumě typu RN202 završeny ve třetím čtvrtletí roku 1956. Následně, ve třetím nebo čtvrtém čtvrtletí toho samého roku, měla tato zbraň projít zkouškami za využití těžkého čtyřmotorového proudového dálkového bombardovacího letounu typu M-4 (Bison A) na ostrovním polygonu Nová země. Dle původních plánů měl zmíněný letoun tuto pumu odhodit v bezpilotním režimu, poté co by jeho palubu opustila posádka na padácích. Od tohoto záměru bylo ale nakonec vzhledem k nízké přesnosti tehdejších autopilotů, což představovalo nemalé bezpečnostní riziko, opuštěno. V bojových hlavicích dalších exemplářů pumy typu RN202 mělo najít uplatnění lithium, které mělo být vyrobeno v průběhu prvních tří čtvrtletí roku 1956. Vývoj pumy typu RN202 byl oficiálně posvěcen výnosem Sovětu ministrů SSSR ze dne 5. ledna 1956. Dle zmíněného výnosu měly být testy této zbraně na polygonu Nová země za využití speciálně upraveného letounu typu M-4 (Bison A) realizovány nejpozději ve třetím čtvrtletí roku 1956. Později ale padlo rozhodnutí, aby byl test pumy typu RN202 proveden za využití speciálně upraveného těžkého čtyřmotorového turbovrtulového dálkového bombardovacího letounu typu Tu-95 (Bear A). Přestavba jednoho z těchto strojů na nosič pumy typu RN202, který vešel ve známost jako Tu-95-202, byla přitom objednána výnosem ze dne 12. března 1956. Dle výnosu ze dne 17. března toho samého roku měla být puma typu RN202 svržena, letounem Tu-95-202, z výšky 10 000 až 11 000 m. K její detonaci mělo dojít ve výšce 3 000 až 4 000 m. Cílová oblast měla být k otestování zmíněné zbraně připravena ke dni 20. července toho samého roku. K průzkumu výsledků detonace zkušebního exempláře pumy typu RN202 měly být použity letouny typu Jak-25M (Flashlight), Il-28 (Beagle) a Tu-16 (Badger) a vrtulníky typu Mi-4 (Hound). Bojová hlavice pumy typu RN202 měla mít délku 6 m a průměr 1,6 m při hmotnosti cca 9 t. Bojová hlavice této zbraně měla tedy být znatelně větší a těžší v porovnání s bojovými hlavicemi pum typu RDS-27 a RDS-37. Z tohoto důvodu bylo pro pumu typu RN202 nutné vyvinout nové tělo a nový brzdící padákový systém. Ten prodlužoval dobu pádu této zbraně, aby se její nosič stihl vzdálit co nejdále od epicentra výbuchu. Protože se zmíněná zbraň díky značným rozměrům do trupové pumovnice letounu typu Tu-95 (Bear), největšího bombardovacího letounu, který se tehdy nacházel ve výzbroji VVS, nevešla, nosič typu Tu-95-202 bylo nutné opatřit vnějším pumovým závěsníkem. Ten byl přitom instalován ve výklenku, který byl vetknut do břicha trupu. Letoun typu Tu-95-202 měl tedy pumu typu RN202 přepravovat v polozapuštěné poloze do břicha trupu. Tělo této zbraně bylo vyvinuto v institutu NII-1011 pod vedením V.G. Grečišnikova. Vývoj těla pumy typu RN202 byl zahájen v roce 1954 a završen v roce 1957. Ten samý rok započala výroba nevelké zkušební série těl této zbraně. Tělo pumy typu RN202 mělo přibližně kapkovitý tvar s bikónickou přední, válcovitou střední a kónickou zadní částí. Na konickou zadní část těla této zbraně navazoval válcovitý kryt brzdícího padákového systému. Ke krytu padákového systému byla uchycena trojice rozměrných vyztužených obdélníkových stabilizačních ploch se vzájemným uspořádáním do tvaru obráceného písmene „Y“. Tělo této zbraně mělo přitom délku 8 m a max. průměr 2 m. Padákový systém pumy typu RN202 vyvinul moskevský institut NII PDS (vědecko-výzkumný institut padákového-výsadkového vybavení). Testy zaměřené na ověření činnosti padákového systému a aerodynamiky pumy typu RN202 byly realizovány na polygonu č.71 institutu NII-1011, který se nacházel u Bagerova, na Krymu. K tomu byly přitom používány 1:1 makety této zbraně bez bojové hlavice, které byly známy pod názvem „Beton“. Bojová hlavice pumy typu RN202 nesla označení R202E a vycházela z bojové hlavice pumy typu RDS-37. Iniciaci termonukleární fúze v sekundární náloži této zbraně tedy zajišťovala energie vzniklá detonací primární nálože mající podobu jaderné hlavice implozního typu. Protože byla ale sekundární nálož bojové hlavice pumy typu RN202 mnohem těžší než u pumy typu RDS-37, bojová hlavice této zbraně byla opatřena hned dvěma primárními náložemi. Ta sekundární se přitom nacházela přímo mezi nimi. Bojová hlavice pumy typu RN202 byla vyrobena v roce 1956. Tehdejší plány počítaly s odzkoušením této zbraně v roce 1957. K tomu již ale nedošlo. Než mohla být zmíněná puma odzkoušena, byl totiž celý program RN202 zastaven jako neperspektivní. K tomu byly podle všeho tři důvody. Jedním z nich bylo moratorium o testování jaderných zbraní. Kromě toho byl bombardovací letoun typu Tu-95-202 s rozměrnou pumou ve vnějším podvěsu považován za příliš snadnou kořist pro PVO, a to pro omezenou obratnost a nízkou výkonnost. Dalším důvodem zastavení prací na téma RN202 byly podle všeho vážné chyby v počáteční vývojové fázi, včetně některých selhání při pozemních testech. Provedení zkušebního shozu pumy typu RN202 bylo konkrétně zrušeno výnosem Sovětu ministrů SSSR ze dne 27. května 1957. Do ukončení programu RN202 se kromě bojové hlavice podařilo vyrobit též šest těl této zbraně. Ta byla následně uskladněna v NII-1011. Současně byl nosič této zbraně v podobě letounu typu Tu-95-202 odstaven na letišti Dálkového letectva v Engelsu. Zde pak čekal na sešrotování. Dne 18. července 1958 bylo navíc rozhodnuto, aby byla bojová hlavice pumy typu RN202 demontována a následně její jednotlivé komponenty použity v jiných programech. Později, v roce 1961, byla nicméně vyrobená a uskladněná těla pumy typu RN202 zužitkována v programu termonukleární pumy typu AN602 (iz.602), nejsilnější jaderné zbraně, jaká kdy byla odpálena. V programu AN602 přitom našel uplatnění i nosič typu Tu-95-202 (jako model Tu-95V). Díky tomu tento stroj unikl sešrotování.

Verze:  

RN202 (iz.202) – první výše popsaná modifikace pumy typu RN202 s bojovou hlavicí o teoretické síle 15 až 20 Mt TNT

AN602 (iz.602) – pokročilá modifikace pumy typu RN202. Tento model měl identickou konstrukci těla a padákového brzdícího systému jako model RN202. Byl však opatřen novou bojovou hlavicí o teoretické síle 100 Mt TNT. viz.samostatný text

Nosič:  Tu-95-202 – 1 ks

Uživatelé:  žádní

Bojová hlavice:  termonukleární o teoretické síle 15 až 20 Mt