RDS-7

Typ:  strategická jaderná puma

Určení:  ničení strategicky významných pozemních cílů

Vyvinul:  KB-11

Historie:  Bojové hlavice prvních sovětských jaderných pum jako štěpný materiál využívaly buďto plutonium (typy RDS-1, RDS-2 a RDS-5) nebo směs uranu a plutonia (typy RDS-3 a RDS-4). Do vývojových plánů konstrukční kanceláře KB-11 Laboratoře měřících přístrojů č.2 Akademie věd (AN) SSSR na třetí čtvrtletí roku 1950 byla nicméně zahrnuta též ryze uranová jaderná puma, která počítala s isotopem uranu U235. Později, výnosem Sovětu ministrů SSSR ze dne 29. prosince 1951, byla ryze uranová jaderná puma přesunuta do vývojových plánů KB-11 na rok 1952. Zmíněná puma vešla ve známost jako RDS-7 a dle zadání měla mít hmotnost 4,6 t a sílu odpovídající 200 kt TNT. Termín dokončení stavby prvního zkušebního exempláře této zbraně byl stanoven na první čtvrtletí roku 1953. Výnosem ze dne 16. května byl na post vedoucího programu RDS-7 jmenován V.V. Iljušin, zástupce šéfkonstruktéra KB-11. Rize uranová jaderná puma byla velmi drahá a byla vyvíjena jako záloha pro případ, kdyby vývoj termonukleární pumy typu RDS-6 skončil neúspěchem. Protože se práce na bojové hlavici pumy typu RDS-7 dostaly do skluzu, dne 1. srpna 1952 byl termín dokončení prvního exempláře této zbraně posunut na květen toho samého roku. Celkové řešení bojové hlavice pumy typu RDS-7 bylo schváleno za zasedání Vědecko-technické rady, které se konalo mezi 14 a 25. zářím roku 1952. Na zmíněném zasedání bylo navíc schváleno odzkoušení této zbraně na ostrovním polygonu Nová země za využití středně těžkého dvoumotorového podzvukového proudového bombardovacího letounu typu Tu-16A (Badger A). K tomu mělo přitom dojít v roce 1953. Dne 27. ledna 1953 byl proto vznesen návrh na stavbu pumy s bojovou hlavicí pumy typu RDS-7 a tělem pumy typu RDS-6s. Tělo pumy typu RDS-6s bylo totiž dimenzováno na trupovou pumovnici letounu typu Tu-16A (Badger A). Z tohoto důvodu bylo v roce 1953 vedením KB-11 navrženo, aby bylo opuštěno od testování pumy typu RDS-7 s původně zamýšleným tělem ve prospěch verze s tělem převzatým od pumy typu RDS-6s. Současně vedení KB-11 navrhlo provést zkoušky pumy typu RDS-7 s novým tělem až v roce 1954. Vývoj pumy RDS-7 byl nicméně završen již v létě roku 1953. Ve stejnou dobu byla dokončena též montáž prototypu této zbraně. Do harmonogramu na rok 1953 nicméně testy pumy typu RDS-7 zahrnuty nebyly. Jedním z důvodů toho podle všeho byla skutečnost, že se pro tuto zbraň počítalo s externím impulsním zdrojem neutronů (INI), který tehdy ještě nebyl k dispozici. Jednalo se o zařízení, které dodávalo neutrony nezbytné k tomu, aby štěpná reakce přešla v neřízenou řetězovou reakci. Puma typu RDS-7 samozřejmě mohla být odzkoušena i bez INI, uran byl ale velmi drahý. Díky tomu v roce 1953 cena pumy typu RDS-7 činila celých 140-ti miliónů rublů. To mohl být další důvod toho, proč testy této zbraně nebyly zahrnuty do plánů na rok 1953. Jádro bojové hlavice pumy typu RDS-7 se mělo sestávat ze dvou složek. Zřejmě se mělo jednat o izotopy uranu U-235 a U-238. Stlačení štěpného materiálu v jádře bojové hlavice do nadkritického stavu měla u pumy typu RDS-7 obstarávat imploze kulovité konvenční výbušniny. Podle všeho se mělo jednat o výbušninu nového typu. Síla bojové hlavice pumy typu RDS-7 bez INI měla dle odhadů z května roku 1953 činit 310 kt TNT. Odhadovaná síla bojové hlavice této zbraně s INI byla 700 kt, resp. 1,5 Mt dle pozdějších propočtů. Vývoj pumy typu RDS-7 ale nakonec nedospěl do stádia reálných zkoušek. Ještě než mohly započít, byla totiž tato zbraň označena za neperspektivní. Důvodem toho byly úspěšné testy termonukleární pumy typu RDS-6s. Následně se proto další úsilí sovětského průmyslu na poli jaderných zbraní zaměřilo na vývoj termonukleárních pum typu RDS-27 a RDS-37 (RDS-6sD). V této souvislosti byly komponenty jádra bojové hlavice pumy typu RDS-7 z uranu U-235 převedeny, na základě výnosu Sovětu ministrů SSSR ze dne 20. listopadu 1953, pod program RDS-37 (RDS-6sD). S bojovou hlavicí pumy typu RDS-7 se přitom počítalo též jako s nákladem torpéda typu T-15. Detonace jaderné hlavice zmíněného torpéda u břehů území protivníka měla přitom dle předpokladů zničit vše v pobřežních vodách až do hloubky 3 km a současně usmrtit vše živé v okruhu 1,5 km. Realizace se ale tento záměr rovněž nedočkal.

Verze:  žádné

Nosič:  Tu-16A (Badger A) – 1 ks

Uživatelé:  žádní

Bojová hlavice:  jaderná (uranová) implozního typu o teoretické síle 310 kt TNT