UB-2F Čajka (UB-2000F)

Typ:  těžká naváděná puma

Určení:  ničení rozměrných stacionárních pozemních cílů

Vyvinul:  GSNII-624 (KB-2)

Historie:  V přímé reakci na úspěchy amerických klouzavých naváděných pum ve válce v Koreji (1950 až 1951) byla dne 15. října 1951 konstrukční kancelář KB-2, která právě tehdy pracovala na naváděné klouzané pumě typu SNAB-3000 Krab s pasivním IČ samonavedením, pověřena vývojem dalších dvou klouzavých naváděných pum. Konkrétně se jednalo o 2 t pumu typu UB-2000F Čajka a 5 t pumu typu UB-5000F Kondor. Zatímco lehčí puma typu UB-2000F byla již od počátku zamýšlena pro frontový bombardovací letoun typu Il-28 (Beagle), s těžší pumou typu UB-5000F se počítalo jako se zbraní dálkových bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull) a Tu-16 (Badger). Současně byl KB-2 zadán též vývoj naváděné pumy typu UB-2000B s průbojnou bojovou hlavicí. Vývoj této zbraně byl ale zrušen výnosem ze dne 27. listopadu 1953, aniž by překročil projektové stádium. Důvodem zastavení vývoje pumy typu UB-2000B, která byla určena k ničení hladinových plavidel, byly podle všeho nové lodní systémy PVO. Pro ty byl totiž rozměrný bombardovací letoun příliš snadným cílem. Krátce nato, v prosinci roku 1951, byla konstrukční kancelář KB-2 sloučena se závodem č.67 a zároveň přetransformována v GSNII-642 (státní svazový vědecko-výzkumný institut 642). Naváděná puma typu UB-2000F se svým vzezřením nápadně podobala, stejně jako puma typu SNAB-3000, německé naváděné klouzavé pumě typu SD-1400X Fritz X. Protože se ale jejím nosičem měly stát rychlé proudové bombardovací letouny, obdržela křídla s tvarem dvojité delty s větším úhlem šípu náběžné hrany (45° vs 30°). Od pumy typu SNAB-3000 se ale odlišovala též uspořádáním ocasních ploch. Zatímco puma typu SNAB-3000 měla ocasní plochy uspořádané do tvaru kříže, které byly vyztuženy rámem, ocasní plochy pumy typu UB-2000F se sestávaly z jedné široké lichoběžníkové VOP a dvou nevelkých lichoběžníkových SOP. Ty byly uchyceny ke koncům VOP. Puma typu UB-2000F byla opatřena 1 795 kg trhavou bojovou hlavicí a byla ovládána, obdobně jako její německý protějšek, za pomoci interceptorů. Navádění této zabraně obstarávala rádiová-povelová jednotka typu KRU-UB. Součástí letadlové komponenty systému typu KRU-UB byly přitom hned tři vysílače. Zmíněné vysílače pracovaly současně, každý však s jinou vlnovou délkou, dva v metrové a jeden v decimetrové. Naváděcím systémem pumy byl ale přijímán pouze signál z jednoho z nich. Vysílání zbylých dvou vysílačů sloužilo pouze k zmatení rušiček nepřítele. Operátor pumu typu UB-2000F sledoval za pomoci speciálního periskopického zaměřovače typu OPB-2UP z dílny CKB-589 a řídil ji za pomoci joysticku. Do přídě zmíněné pumy bylo ale možné nainstalovat TV kameru a její obraz přenášet na obrazovku v kabině operátora. V tomto případě bylo navedení více přesné a méně závislé na počasí. Za špatného počasí bylo totiž klouzající pumu typu UB-2000F prakticky nemožné pozorovat za pomoci periskopického zaměřovače, a to i přesto, že měla na koncích obou stabilizátorů nainstalovány rudé světlice, které dokázaly pracovat po dobu 83 s. Použití TV kamery ale též snižovalo riziko sestřelení nosiče. Ten totiž v tomto případě nemusel prolétnout přímo nad cílem. Pumu typu UB-2000F bylo možné shazovat při letu rychlostí 400 až 900 km/h (400 až 1 200 km/h dle některých zdrojů) ve výškách 5 000 m až 15 000 m. Rychlost nosiče této zbraně v okamžiku shozu byla dána letovou výškou. Zatímco ve výšce 5 000 m to bylo 550 km/h, ve výšce 5 500 m 750 km/h, ve výšce 6 000 m 900 km/h, ve výšce přes 6 000 m přes 900 km/h. Protože se puma typu UB-2000F ke svému cíli přibližovala nižší rychlostí než nosič, po odhození této zbraně musel pilot uvést nosič do stoupavého letu, aby zbrzdil jeho rychlost. Jinak by se totiž letící puma typu UB-2000F spolu s cílem ztratila operátorovi ze zorného pole periskopického zaměřovače. Z toho samého důvodu byla puma typu UB-2000F při letu ve výšce 7 000 m shazována ve vzdálenosti 2,6 km od cíle. Poté cíl přeletěla o 4 km, načež se otočila o 360° a přešla do střemhlavého sestupu směrem k cíli. V ten okamžik se nosič této zbraně již nacházel 5 km za cílem, přičemž šikmá vzdálenost mezi cílem a nosičem činila 9 km. První zkušební série pumy typu UB-2000F byla postavena na počátku roku 1953. Závodními zkouškami tato zbraň prošla mezi listopadem roku 1954 a únorem roku 1955. Za tuto časovou periodu bylo přitom speciálně upraveným letounem typu Il-28 (Beagle) svrženo celkem 15 pum typu UB-2000F. Co se týká přesnosti navedení, tak zkoušky této zbraně splnily očekávání. K zneškodnění cíle s rozměry 30 x 70 m byly totiž zapotřebí jen tři tyto pumy. Naproti tomu neřízenou 1 500 kg pumu typu FAB-1500 by bylo k jeho likvidaci nutné shodit v počtu hned 168-ti exemplářů. V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly dne 20. července 1955, bylo letouny typu Il-28 (Beagle) a Tu-4 (Bull) svrženo dalších 20 pum typu UB-2000F. Protože státní zkoušky pumy typu UB-2000F zakončilo kladné hodnocení, tato zbraň byla následně, výnosem ze dne 1. prosince 1955, zařazena do výzbroje VVS, pod označením UB-2F. Součástí zmíněného výnosu se ale stal též požadavek na vývoj modifikace pumy typu UB-2F s pasivní IČ samonaváděcí hlavicí. Zmíněná puma vešla ve známost jako Čajka-2 a počítala s naváděcí hlavicí typu „01-54“ z dílny CKB-393, která původně vznikla pro pumu typu SNAB-3000. Zmíněná naváděcí hlavice byla schopna zachytit IČ radiaci o síle 0,018 µW/cm². Její detekční dosah přitom činil 9 km. Navádění hlavice typu „01-54“ byla tedy schopna zachytit pouze cíle vyzařující poměrně velké množství tepelné energie, jakými jsou např. slévárny oceli. Puma typu Čajka-2 se ale realizace nedočkala, stejně jako puma typu Čajka-3, která počítala s pasivní radiolokační samonaváděcí hlavicí typu PRG-10V. Tomu následovala objednávka 120-ti kusové zkušební série pumy typu UB-2F s termínem dodání do konce roku 1956. Současně byl na nosič této zbraně upraven nevelký počet letounů typu Il-28 (Beagle) a Tu-16 (Badger A). Nosič pumy typu UB-2F (UB-2000F) na bázi frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle) vešel ve známost jako Il-28-131 a pod trupem mohl přepravovat jednu pumu tohoto typu. Nosič pumy typu UB-2F (UB-2000F) vycházející z těžšího bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) byl zase znám jako Tu-16 Čajka či Tu-16-UB a na křídelních závěsnících mohl přepravovat hned dvě tyto pumy. Protože měla puma typu UB-2F (UB-2000F) celou řadu nedostatků, z výzbroje VVS byla i se svými nosiči vyřazena již v roce 1957. Za pomoci zmíněné zbraně bylo totiž možné provádět útoky na pozemní cíle pouze za dobré viditelnosti. Jinak pumu typu UB-2F (UB-2000F) a její cíl nebylo možné pozorovat periskopickým zaměřovačem. Při použití pumy typu UB-2F (UB-2000F) navíc její nosič musel prolétnout přímo nad cílem a vystavovat se tak účinkům PVO protivníka. K ztrátě zájmu o naváděné pumy v SSSR ale tehdy vedly též rychlé pokroky ve vývoji leteckých protizemních řízených střel. Za pomoci těchto zbraní bylo totiž možné napadat pozemní cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah prostředků PVO.

Verze:  žádné

Nosič:  Il-28-131 (Beagle) – 1 ks a Tu-16 (Badger) – 2 ks

Uživatelé:  SSSR

Způsob navedení:  inerciální (autopilot) + rádiové-povelové

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 1 795 kg s nárazovým zapalovačem typu AV-139