16ChA „Priboj“

Typ:  pokročilá modifikace strategické letecké protizemní řízené střely s plochou dráhou letu typu 10Ch

Určení:  ničení rozměrných pozemních cílů s předem známými souřadnicemi

Vyvinul:  OKB-51 V.N. Čelomeje

Odlišnosti od modelu 10Ch:   

- instalace dvou pulzačních motorů typu D-312 nebo D-14-4 na místo jednoho pulzačního motoru typu D-3. Zmíněné motory jsou uchyceny k okrajům hřbetu zadní části trupu za pomoci dvou párů tandemově uspořádaných pylonů, které při pohledu zepředu zaujímají vzájemné uspořádání do tvaru písmene „V“. Naproti tomu jediný motor modelu 10Ch se nacházel v ose hřbetu zadní části trupu.

- instalace zdvojené svislé ocasní plochy (SOP) na místo jednoduché. SOP tohoto modelu mají obdélníkový tvar a jsou uchyceny ke koncům vodorovné ocasní plochy (VOP). Naproti tomu jednoduchá SOP modelu 10Ch se nacházela v ose trupu a současně zastávala funkci zadního nosného pylonu motoru.

- modifikovaná konstrukce trupu. Trup tohoto modelu má mírně odlišný tvar.

- instalace nového křídla s lichoběžníkovým a nikoliv obdélníkovým půdorysem, větší hloubkou a kladným a nikoliv nulovým vzepětím

Historie:  V roce 1945 V.N. Čelomej zpracoval úvodní projekt střely, která vešla ve známost jako 16Ch. V původní projektové podobě byla zmíněná zbraň pojata jako modifikace střely typu 10Ch, která nebyla ničím jiným, než sovětskou kopií německé střely typu V-1 (Fieseler-103), s instalací 710 hp pulzačního motoru typu D-6 na místo 325 kp pulzačního motoru typu D-3. Později byl ale projekt střely typu 16Ch výrazně přepracován. V této souvislosti se její označení změnilo na 16ChA. V konečné projektové podobě byla zmíněná zbraň poháněna dvěma pulzačními motory typu D-312. Zmíněné motory byly přitom k zadní části trupu střely typu 16ChA uchyceny za pomoci dvou párů tandemově uspořádaných pylonů, které při pohledu zepředu zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru písmene „V“. Zmíněná střela navíc obdržela zdvojenou SOP, zatímco střela typu 10Ch byla opatřena jednoduchou SOP. Instalace SOP střely typu 16Ch se přitom nacházela na koncích VOP. Změn proti střele typu 10Ch ale doznal též tvar trupu a křídla. Křídlo střely typu 16ChA mělo totiž lichoběžníkový a nikoliv obdélníkový půdorys. Nosičem zmíněné zbraně se kromě čtyřmotorových bombardovacích letounů typu Pe-8 a Tu-4 (Bull) měl stát též lehčí dvoumotorový bombardovací letoun typu Tu-2 (Bat). Vývoj střely typu 16ChA byl OKB-51 oficiálně zadán výnosem ze dne 7. května 1947 a byl rozdělen do tří etap. V rámci první etapy měla být mimo jiné ověřena aerodynamika této zbraně, činnost jejího pohonného systému a procedura odpoutání od nosiče. K tomu měla přitom být použita zkušební modifikace střely typu 16ChA se stabilizací ve dvou osách. Druhá vývojová etapa počítala s testováním modifikace této zbraně s plně autonomním řízením a stabilizací ve třech osách. Součástí třetí vývojové etapy měly být testy modifikace střely typu 16ChA s rádiovým-povelovým navedením. Střela s povelovým naváděcím systémem se ale ukázala být poněkud tvrdým oříškem pro tehdejší sovětský průmysl. Sovětský průmysl totiž s povelovým naváděcím systémem tehdy ještě neměl žádné zkušenosti. Jeho vývoj se proto dostal do značného skluzu proti původním plánům. Prvních pět zkušebních exemplářů střely typu 16ChA bylo vyrobeno na konci roku 1947. Současně byl na nosič této zbraně upraven jeden letoun typu Tu-2 (Bat). Prvních šest střel typu 16ChA bylo vypuštěno mezi 22. červencem a 25. prosincem roku 1948. Zatímco pět z nich bylo opatřeno pneumatickým systémem řízení typu PSU-20 a bylo stabilizováno ve dvou osách, další měla elektrický systém řízení typu ESU-1 a stabilizaci ve třech osách. V roce 1949 bylo odpáleno dalších 28 zkušebních exemplářů střely typu 16ChA. V rámci první etapy předběžných zkoušek střely typu 16ChA byla ověřena aerodynamika této zbraně, činnost naváděcích systémů typu PSU-20 a ESU-1, činnost motorů typu D-312 a činnost odpalovacího zařízení nosiče v podobě letounu typu Tu-2 (Bat). Kromě toho byly doladěny některé prvky konstrukce této střely. Následující etapa předběžných zkoušek střely typu 16ChA byla zaměřena na doladění pohonného systému. V průběhu druhé etapy předběžných zkoušek bylo vypuštěno dalších 21 exemplářů této zbraně. Zkoušky střely typu 16ChA se ale neobešly bez problémů. Při rychlostech mezi 720 a 775 km/h totiž motory typu D-312 přestávaly pracovat. Následně bylo proto v závodě č.51 vyrobeno a odzkoušeno více než deset různých pulzačních motorů nové konstrukce. Definitivní volba přitom padla na motor typu D-14-4. Zmíněný motor totiž vykazoval stabilních chod v rozmezí rychlostí 300 a 1 000 km/h. Jeho resurs navíc odpovídal dvojnásobku max. doletu střely typu 16ChA. Kromě toho na konstrukci draku střely přenášel menší vibrační zátěž, což významně usnadnilo dolaďování jednotlivých prvků systému řízení. V průběhu třetí etapy předběžných zkoušek střely typu 16ChA bylo vypuštěno celkem 13 exemplářů této zbraně, a to ve variantě s motory typu D-14-3 a D-14-4. Posledně uvedený motor přitom vykazoval stabilní chod až do rychlosti 872 km/h. Střelu typu 16ChA však dokázal rozehnat téměř až na 1 000 km/h. Předběžné zkoušky zmíněné zbraně byly završeny v září roku 1949 kladným hodnocením. Závodními zkouškami střela typu 16ChA prošla mezi 6. zářím a 4. listopadem roku 1950, na Státním centrálním polygonu. Střely, které byly vyhrazeny pro program závodních zkoušek, byly opatřeny motory typu D-14-4 a naváděcím systémem typu PSU-20A. Závodní zkoušky střely typu 16ChA byly rozděleny do tří etap. První z nich byla zaměřena na ověření stability. V rámci první etapy závodních zkoušek střely typu 16ChA bylo provedeno pět střeleb. Již v průběhu prvních dvou z nich bylo dosaženo významně vyšší rychlosti proti projektované hodnotě. V druhé etapě závodních zkoušek střely typu 16ChA, která byla zaměřena na prověření efektivity nových konstrukčních prvků majících vést k zlepšení přesnosti navedení, byly vypuštěny celkem čtyři zkušební exempláře této zbraně. Součástí třetí (závěrečné) fáze závodních zkoušek střely typu 16ChA bylo dalších 12 střeleb. V průběhu závodních zkoušek byly střely typu 16ChA vypouštěny, letounem Tu-2 (Bat), na cíle nacházející se ve vzdálenosti 170 km. Všechny zmíněné střely se ke svému cíli pohybovaly rychlostí okolo 900-ti km/h. Přitom dopadly do oblasti o rozloze 10,8 x 16 km. To byla sice ve své době na inerciální naváděcí systém obstojná přesnost, takto velký rozptyl nicméně střelu typu 16ChA činil použitelnou nanejvýš k útokům na velká města. Státními zkouškami střela typu 16ChA prošla mezi 2. a 20. srpnem roku 1952, na letounu typu Tu-4 (Bull). Pod křídlo tohoto stroje bylo přitom možné umístit hned dvě tyto střely, zatímco letoun typu Tu-2 (Bat) byl schopen přepravovat jenom jednu střelu typu 16ChA pod trupem. Z výsledků státních zkoušek vyplynulo, že střela typu 16ChA výkonnostními parametry splňuje požadavky technického zadání. Naproti tomu spolehlivost a přesnost této zbraně byla hodnocena jako nevyhovující. Z tohoto důvodu nebylo střelu typu 16ChA možné schválit pro přijetí do výzbroje VVS. Vrchní velitel VVS K.A. Veršenin nicméně nabídl do konce roku 1952 uskutečnit dodatečný test 15-ti kusové zkušební série střely typu 16ChA a následně, v roce 1953, pro potřeby vojskových zkoušek, vyrobit dalších 60 zkušebních exemplářů této střely, včetně 20-ti s bojovou hlavicí, a zformovat samostatnou letku nosičů této zbraně na bázi bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull). K tomu ale již nedošlo. Vlivný L.P. Berija, který tehdy dohlížel nad činností konkurenční raketové konstrukční kanceláře KB-1 MB (SB-1 MB), totiž zařídil, aby byla Čelomejova OKB-51 zrušena. Čelomej byl přitom neprávem obviněn z toho, že ve zprávách o zkouškách řízených střel typu 16ChA a 10ChN („pozemní“ modifikace střely typu 10Ch) záměrně uvádí zkreslené výsledky. Zrušení OKB-51, stejně jako zastavení dalších prací na střelách typu 16ChA a 10ChN, bylo konkrétně nařízeno výnosem ze dne 19. února 1953. Veškerý personál a vybavení zmíněné konstrukční kanceláře byl následně převeden pod OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče, která tehdy pracovala na okřídlené střele s plochou dráhou letu typu KS-1 (AS-1 Kennel). V této souvislosti se závod č.51 stal filiálkou této konstrukční kanceláře Do té doby se v OKB-51, první specializované sovětské konstrukční kanceláři na raketovou techniku, nepodařilo vyvinout jedinou střelu, která by byla zavedena do výzbroje VVS.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Pe-8 – 1 ks, Tu-2 (Bat) – 1 ks a Tu-4 (Bull) – 2 ks

Naváděcí systém:  inerciální (autopilot typu PSU-20A)

Pohon:  dva pulzační motory typu D-14-4 s max. tahem po 251 kp

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 950 kg