KSR-2/-11 (AS-5 Kelt)

Typ:  strategická letecká protilodní/protizemní (KSR-2) a protiradiolokační (KSR-11) řízená střela vzdušného raketového komplexu typu K-16 a K-11-16

Určení:  KSR-2: ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) a rozměrných strategicky významných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště); KSR-11: ničení pracujících pozemních a lodních radiolokačních stanic protivníka

Vyvinul:  Mikojan-Gurjevič (pozdější verze Raduga)

Verze:

KSR – prototypová modifikace střely typu KSR-2. Tento model se vyznačoval instalací méně výkonné naváděcí hlavice uvnitř příďového dielektrického krytu, který vykazoval menšími rozměry, a vodorovné ocasní plochy (VOP) na bocích svislé ocasní plochy (SOP), přibližně v polovině její výšky. Naproti tomu VOP sériového modelu KSR-2 byla uchycena k bokům zádě trupu.

KSR-2 (AS-5A) – první sériově vyráběná modifikace střely typu KSR-2. Tento model byl opatřen instalací aktivní RL samonaváděcí hlavice a primárně sloužil pro ničení hladinových plavidel. Do výzbroje byla střela typu KSR-2 zařazena v roce 1961. Nosičem této zbraně se přitom staly letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G), Tu-16KSR-2A (Badger G), Tu-16KSR-2-11 (Badger G), Tu-16K-11-16 (Badger G), Tu-16KSR-2-5 (Badger G mod.) a Tu-16KSR-2-5-11 (Badger G mod.).

KSR-11 (AS-5B) – protiradiolokační modifikace střely typu KSR-2. Tento model byl opatřen instalací pasivní RL samonaváděcí a konvenční bojové hlavice. Naproti tomu do trupu střely typu KSR-2 bylo možné umístit konvenční nebo jadernou bojovou hlavici. Do výzbroje byla střela typu KSR-11 zařazena v roce 1962. Nosičem této zbraně se přitom staly letouny typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G), Tu-16K-11-16 (Badger G) a Tu-16KSR-2-5-11 (Badger G mod.).

KSR-2M – pokročilá modifikace protilodní střely typu KSR-2. Střelu typu KSR-2M bylo možné, na rozdíl od střely typu KSR-2, vypouštět v průběhu letu ve výšce pouhých 500 až 1 000 m nad vodní hladinou. Toto bylo ale vykoupeno znatelným poklesem délky doletu proti modelu KSR-2 (ze 140 až 150 km na pouhých 70 až 80 km). Střela typu KSR-2M se stala součástí zbraňového systému letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G), Tu-16KSR-2A (Badger G), Tu-16KSR-2-11 (Badger G), Tu-16K-11-16 (Badger G), Tu-16KSR-2-5 (Badger G mod.) a Tu-16KSR-2-5-11 (Badger G mod.).

KRM-2 – terčová modifikace střely typu KSR-2. Tento model se vyznačoval absencí bojové a naváděcí hlavice a zastával poslání vzdušného terče při výcviku obsluh pozemních a námořních protiletadlových raketových komplexů PVO. Do výzbroje byl terčový speciál KRM-2 zařazen v roce 1966. Jeho nosičem se přitom stal letoun typu Tu-16KRM.

Historie:  První vzdušný protilodní raketový komplex sovětské konstrukce vešel ve známost pod názvem Kometa a jeho součástí se staly dvě podzvukové okřídlené střely s proudovým pohonem typu KS-1 (AS-1 Kennel), vyhledávací a naváděcí radiolokátor typu K-1M Kobalt-M nebo Kobalt-P, naváděcí rádiová-povelová jednotka typu K-3 a čtyřmotorového pístový nosiče typu Tu-4K (Bull) nebo dvoumotorový podzvukový proudový nosič typu Tu-16KS (Badger B). Zatímco radarem typu K-1M Kobalt-M vybavený pístový letoun typu Tu-4K (Bull) byl do výzbroje VVS a VMF zařazen v roce 1953, proudový letoun typu Tu-16KS (Badger B), jehož zbraňový systém byl zase vystavěn na radaru typu Kobalt-P, se stal operačně způsobilým v roce 1955. Střelu typu KS-1 (AS-1 Kennel) bylo ale díky malé rychlosti (1060 - 1200 km/h), nevelkému dosahu (80 - 90 km) a nízké odolnosti naváděcího systému proti rušení už v době, kdy se stala součástí zbraňového arsenálu VVS a VMF, možné považovat za morálně zastaralou. Z tohoto důvodu VVS již v polovině 50. let přišlo se specifikacemi na kvalitativně nový raketový komplex této kategorie. Nástupcem Komety se přitom staly hned dva raketové komplexy založené na podzvukovém letounu typu Tu-16 (Badger), a to komplex typu K-10, jehož součástí se stala jedna nadzvuková okřídlená střela s proudovým pohonem typu K-10S (AS-2 Kipper), na radaru typu JeN (Puff Ball) vystavěný naváděcí systém typu K-10U a nosič typu Tu-16K-10 (Badger C), a komplex typu KSR. Ten se zase sestával ze dvou nadzvukových okřídlených střel s raketovým pohonem (na KPL) typu KSR (derivát nerealizované střely typu K-14), naváděcího systému typu Rubikon, který byl vystavěn na radaru typu Rubín-1 (Short Horn), a raketonosného letounu typu Tu-16KSR (derivát letounu typu Tu-16KS Badger B). Zatímco zpracováním projektu střely typu KSR byla, výnosem ze dne 2. dubna 1956, pověřena OKB MiG, vývoj naváděcího systému typu Rubikon dostala, výnosem ze dne 29. dubna 1957, na starost konstrukční kancelář OKB-283. Návrh vzdušného nosiče v podobě letounu typu Tu-16KSR zase připadl OKB A.N. Tupoleva. Termín předání zmíněného zbraňového systému ke zkouškám byl přitom stanoven na třetí čtvrtletí roku 1957. V průběhu závodních zkoušek dvojice nosičů typu Tu-16KSR vypustila, mezi 1. červencem a 15. listopadem 1958, celkem 11 zkušebních exemplářů střely typu KSR. Zatímco cílem šesti z nich se stala hladinová plavidla, která se nacházela ve vzdálenosti 90 až 96 km, zbylých pět těchto střel bylo odpáleno na pozemní cíle opatřené radiolokačním odrážečem. V prvně uvedeném případě ale svého cíle dosáhly pouze čtyři střely. Jedna z nich byla totiž ztracena v průběhu letu. Další zase, kuli závadě na naváděcím systému, vůbec neodstartovala. Výsledky zmíněných zkoušek přitom následně daly za vznik obdobně koncipovanému pokročilejšímu vzdušnému raketovému komplexu typu K-16, který se sestával ze dvou od střely typu KSR odvozených řízených střel typu KSR-2 (AS-5 Kelt), naváděcího systému typu Rubikon a nosiče typu Tu-16KSR-2 (Tu-16K-16) Badger G. Státní zkoušky celého raketového komplexu typu K-16 se rozeběhly dne 25. října 1960 a byly úspěšně završeny dnem 30. března 1961. Mezitím, dne 4. února 1961, bylo vypsáno upřesňující technické zadání. Na jeho základě střela typu KSR-2 (AS-5 Kelt) následně obdržela instalaci modifikované aktivní RL naváděcí hlavice, která využívala novou anténu s většími rozměry. Tomu mezi červencem a srpnem 1961 následovala další etapa státních zkoušek. Ta přitom potvrdila účelnost zmíněné úpravy. Do výzbroje VVS a VMF byl raketový komplex typu K-16 formálně zařazen dne 30. prosince 1961. Prakticky paralelně s vývojem vzdušného raketového komplexu typu K-16 probíhaly též vývojové práce na odvozeném vzdušném raketovém komplexu typu K-11. Součástí tohoto zbraňového systému se zase stala dvojice protiradiolokačních řízených střel typu KSR-11 (AS-5 Kelt). Toto střela přitom nebyla ničím jiným, než modifikací protilodní-protizemní řízené střely typu KSR-2 (AS-5 Kelt) s instalací pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice (na místo aktivní) spolupracující s pasivním lokátorem typu Rica raketonosného letounu typu Tu-16K-11 (Badger G). Dle vládního výnosu ze dne 20. července 1957 měly být projektové práce na toto téma završeny nejpozději na počátku následujícího roku. Datum předání prototypu raketového komplexu typu K-11 k závodním, resp. státním, zkouškám bylo přitom stanoveno na jaro, resp. na podzim, roku 1958. Zatímco vývoj raketonosného letounu typu Tu-16K-11 (Badger G) padl na bedra OKB A.N. Tupoleva, zpracování projektu střely typu KSR-11 (AS-5 Kelt) dostala na starost OKB MiG. Návrh naváděcího systému, resp. stanice radiotechnického průzkumu typu Rica, dostal zase na starost institut NII-648, resp. institut CNII-108. Vývoj celého komplexu typu K-11 ale nakonec zabral celé dva roky. Státní zkoušky tohoto zbraňového systému se proto rozeběhly až v říjnu roku 1960. Za ukončené bylo možné státní zkoušky raketového komplexu typu K-11 prohlásit na jaře roku 1962. Do výzbroje VVS a VMF byl tento první vzdušný protiradiolokační raketový komplex sovětské konstrukce formálně zařazen dne 13. dubna téhož roku. Raketový komplex typu K-11 jako takový ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. S přihlédnutím na skutečnost, že se střela typu KSR-11 (AS-5 Kelt) od střely typu KSR-2 (AS-5 Kelt) raketového komplexu typu K-16 příliš nelišila, totiž ještě v roce 1962 padlo rozhodnutí, aby byla začleněna do modifikovaného raketového komplexu typu K-16. Ten přitom vešel ve známost pod označením K-11-16 a jeho součástí se kromě protilodní-protizemní střely typu KSR-2 (AS-5 Kelt) a protiradiolokační střely typu KSR-11 (AS-5 Kelt) stal též raketonosný letoun typu Tu-16KSR-2-11 Badger G mod. (nebo Tu-16K-11-16 Badger G mod.), naváděcí systém typu Rubikon a pasivní lokátor typu Rica. Hlavním nedostatkem střely typu KSR-2 (AS-5 Kelt) se stala nevelká letová rychlost a vysoká citlivost naváděcího systému na elektronické rušení a aktuální hydrometeorologické podmínky. Dosah této střely byl tedy značně závislý na počasí. Naváděcí systém modelu KSR-11 (AS-5 Kelt) zase nebyl schopen zasáhnout radiolokační stanici, kterou obsluha v průběhu naváděcího procesu dočasně vypnula. Ten samý efekt přitom sebou přinášelo též přeladění frekvence. Pokud tedy obsluha cílové radiolokační stanice v průběhu naváděcího procesu náhle přeladila na jinou pracovní frekvenci, střela typu KSR-11 (AS-5 Kelt) ji minula. Kromě toho nebylo za pomoci střely typu KSR-11 (AS-5 Kelt) možné napadat některé tehdejší radiolokační stanice potenciálního protivníka. I přesto všechno byly poslední střely typu KSR-2/-11 (AS-5 Kelt), spolu se svými nosiči v podobě letounů řady Tu-16K (Badger), z výzbroje VVS a VMF vyřazeny až v roce 1990.

Uživatelé:  Egypt, Irák a SSSR

Nosič:  Tu-16KSR-2/KSR-2A/KSR-2-11/K-11-16 (‘Badger G’) - 2 ks a Tu-16KSR-2-5/KSR-2-5-11 (‘Badger G mod.’) - 2 ks 

Naváděcí systém:  KSR-2/-2M: inerciální systém (autopilot) s rádiovou-povelovou korekcí a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu KS-2M s dosahem 20 až 30 km (navádění na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle). Naváděcí soustava této zbraně spolupracuje s palubním radiolokátorem typu Rubín-1K (‘Short Horn’); KSR-11: inerciální systém (autopilot) s rádiovou-povelovou korekcí a pasivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu KS-11M s dosahem 15 km (navádění na elektromagnetické záření emitované cílem). Naváděcí soustava této zbraně spolupracuje se stanicí radiotechnického průzkumu typu Rica. Od svého nosiče se střela typu KSR-2/-11 odpoutává ve výšce 4 000 až 10 000 m. Krátce nato dochází k zážehu raketového motoru. Tomu následuje strmý výstup na cestovní výšku (cca 9 100 m). Současně tato střela nabere cestovní rychlost (okolo 1 250 km/h). Poté přechází ze strmého stoupání do horizontálního letu. Současně dochází k přepnutí raketového motoru na ekonomický cestovní režim. V této fázi letu je střela typu KSR-2/-11 řízena autopilotem. Ve vzdálenosti 20 až 30 km od cíle dochází k přechodu do strmého klesání. V jeho průběhu se zapíná vlastní samonaváděcí hlavice.

Pohon:  jeden dvoukomorový raketový motor na KPL typu S2.72 se startovacím tahem 1 200 až 1 220 kp a ekonomickým letovým tahem 680 až 700 kp

Bojová hlavice:  KSR-2: tříštivo-kumulativní typu FK-2 o hmotnosti 840 až 850 kg, tříštivo-trhavá typu FK-2N o hmotnosti 840 až 850 kg nebo nukleární o síle 1 Mt; KSR-11: tříštivo-kumulativní typu FK-2 nebo trhavá typu FK-11

 

 

TTD:     
Délka: 8,62 m 
Průměr těla:   1 220 mm
Rozpětí křídla: 4,60 m
Startovací hmotnost: 4 077-4100 kg
Max. rychlost: 1 250 km/h
Dosah:  140 - 150 km

 

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 12.10.2010