Nanchang CJ-6 (‘Max’) / PT-6 (Hongzhuan-502)

Typ:  letoun pro základní výcvik pilotů

Určení:  seznamování posluchačů leteckých škol se základy obsluhy letecké techniky, výuka startu a přistání, pomalého letu, základních manévrů, pojíždění a pozemních operací

Historie:  V 50. letech základní výcvik pilotů PLAAF, PLANAF a CAAC zajišťovaly výhradně dvoumístné pístové letouny typu Hongzhuan-501 (od roku 1964 znám jako typ CJ-5). Protože tato licenční kopie sovětského Jaku-18 (Max), jejíž produkcí se zabýval v letech 1954 až 1958 závod v Nanchangu, byla již tehdy považována za morálně zastaralou techniku, v polovině 50. let se do středu pozornosti PLAAF dostal od tohoto typu letounu odvozený model Jak-18A (Max). Ten se přitom od Jaku-18 (Max) kromě instalace silnější pohonné jednotky a modernějšího přístrojového vybavení odlišoval též uspořádáním podvozku. Zatímco starší Jak-18 (Max) byl opatřen ostruhovým podvozkem, modernější Jak-18A (Max) obdržel podvozek příďového typu. Právě ostruhový podvozek se stal terčem největší kritiky, neboť pro všechny moderní stíhací letouny s proudovým pohonem byl již tehdy standardem podvozek příďového typu. Přestože Jak-18A (Max) z hlediska letových výkonů a letových charakteristik (na rozdíl od staršího Jaku-18 Max) splňoval tehdejší požadavky PLAAF na letoun pro základní výcvik pilotů, produkce v některém z domácích podniků se nakonec nikdy nedočkal. Čínské velení totiž tento typ letounu shledalo za nevhodný pro sériovou výrobu v domácích podmínkách. Kromě toho byla konstrukce jeho draku považována již za zastaralou. Drak Jaku-18A (Max) totiž obdobně jako v případě staršího Jaku-18 (Max) tvořila příhradovina z ocelových trubek, která byla z větší části pokryta plátěným potahem. Vývoj nástupce letounu CJ-5 (Max) byl proto v roce 1957 svěřen domácímu podniku, který se nacházel v Shenyangu. Zmíněný závod pak na zadání PLAAF odpověděl modelem Hongzhuan-502 (od roku 1964 znám jako CJ-6). Drak tohoto stroje byl přitom zhotoven výhradně z duralu. Tato surovina byla totiž na území ČLR na rozdíl od oceli podstatně dostupnější. Přestože se čínský CJ-6 (Max) sovětskému Jaku-18A (Max) nápadně podobal, rozhodně jej nebylo možné považovat za přímou kopii tohoto stroje s celokovovou konstrukcí (na místo smíšené). Čínský CJ-6 (Max) totiž obdržel křídlo s profilem ve tvaru písmene „W“ a lichoběžníkovým půdorysem (na místo křídla s kladným vzepětím vnějších částí a zaoblenými koncovými oblouky), VOP s lichoběžníkovým tvarem (na místo oblým), SOP s lichoběžníkovým tvarem (na místo oblým) a krátkým „předkýlem“, plně zatažitelné přistávací zařízení (na místo částečně zatažitelného), které se navíc sklápělo směrem k trupu (na místo směrem k náběžné hraně), a nový překryt pilotní kabiny se zaobleným jednodílným čelním štítkem (na místo třídílného hranatého) a odsuvnou zadní částí (v případě Jaku-18A Max byly odsuvné pouze dva krátké přímo nad sedačkami pilotů se nacházející díly). Kompletaci technologické 1:1 makety letounu CJ-6 (Max) se Shenyangskému závodu podařilo dokončit v květnu roku 1958. Ještě v tom samém měsíci ale padlo rozhodnutí, aby byl další vývoj tohoto stroje přesunut do menšího a méně vytíženého závodu nacházejícího se v Nanchangu. Tento krok měl přitom uvolnit veškeré výrobní kapacity Shenyangského podniku pro nadzvukový stíhací MiG-19S Farmer D alá J-6). První prototyp letounu CJ-6 (Max) se vyznačoval instalací pístového motoru typu Doris-B československé výroby a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 27. srpna 1958. Protože celý zkušební program zmíněného prototypu sužovaly nepřekonatelné potíže se součinností pohonné jednotky s vrtulí, v srpnu roku 1959 tento stroj nakonec obdržel sovětský motor typu Al-14R (s vrtulí typu V530-D35) z Jaku-18A (Max). V této podobě se přitom první prototyp letounu CJ-6 (Max) do oblak poprvé vydal dne 18. července 1960. První CJ-6 (Max) rovněž posloužil pro realizaci zkoušek zaměřených na prověření sklonu tohoto stroje k pádu do vývrtky. Zmíněné zkoušky byly přitom ukončeny dne 16. listopadu téhož roku s kladným hodnocením. Mezitím se do zkušebního programu zapojil prototyp druhý. Tento stroj se stal vzorem pro budoucí sériový model a od prototypu prvního se odlišoval pozměněnou kapotáží motoru a instalací chladiče oleje v pravém kořeni křídla (na místo pozice ve vystouplém krytu pod trupem). Zkušební program druhého prototypu letounu CJ-6 (Max) byl úspěšně ukončen dnem 15. října 1961. S oficiální zelenou se sériová výroba tohoto stroje setkala dne 5. ledna 1962. Zatímco pohon letounů typu CJ-6 (Max) z prvních výrobních sérií zajišťovaly originální sovětské motory typu Al-14R, všechny sériové stroje vyrobené od roku 1963 obdržely domácí derivát této pohonné jednotky, známý jako HS-6. Od roku 1965 se pak do draků cvičných CJ-6 (Max) začaly montovat silnější pohonné jednotky typu HS-6A. Takto modifikovaný CJ-6 (Max) přitom vešel ve známost jako CJ-6A (Max) a ve výrobním programu Nanchangského závodu se nacházel až do roku 1987. Mezitím, v letech 1964 až 1966, brány zmíněného podniku opustilo deset exemplářů ozbrojeného speciálu pro pohraniční hlídkovou činnost známého jako CJ-6B (Max), který obdržel ještě silnější jednotku HS-6D. Naproti tomu sériová výroba civilního derivátu tohoto stroje v podobě typu Haiyan, jehož pohon zajišťoval stejně jako v případě ozbrojeného modelu CJ-6B (Max) motor typu HS-6D, se zastavila až v 90. letech. První exemplář tohoto civilního stroje přitom poprvé vzlétl dne 17. srpna 1985. V leteckých školách PLAAF, PLANAF a CAAC letouny řady CJ-6 (Max) svého předchůdce v podobě typu CJ-5 zcela nahradily ještě v průběhu 60. let. PLAAF a PLANAF tyto stroje ve verzi CJ-6A (Max) provozuje až do dnešních dnů. V blízké budoucnosti jejich roli ale zřejmě převezme kvalitativně nový cvičný letoun typu JL-7 (Jak-152K), jehož vývojem se již od roku 2004 zabývá společnost HAIG z Hongdu v kooperaci s ruskou konstrukční kanceláří AOOT A.S. Jakovleva.

Verze:

CJ-6 – první sériově vyráběná modifikace letounu CJ-6 (Max). Sériová výroba tohoto modelu byla realizována v letech 1962 až 1965. Zatímco pohon letounů z prvních výrobních sérií zajišťovaly originální 260 hp motory typu Al-14R sovětské výroby, všechny sériové stroje vyrobené od roku 1963 obdržely domácí derivát této pohonné jednotky, známý jako HS-6.

CJ-6A – pokročilá modifikace letounu CJ-6 (Max). Pohon tohoto modelu zajišťuje silnější 285 hp motor typu HS-6A. Ve výrobním programu Nanchangského závodu se přitom letoun typu CJ-6 (Max) nacházel v letech 1965 až 1987.

CJ-6B – speciální ozbrojená modifikace letounu CJ-6A (Max) pro pohraniční hlídkovou činnost. Tento model je poháněn silnějším 345 hp motorem typu HS-6D a vyzbrojen dvěma 7,62 mm kulomety. Hlídkový speciál CJ-6B (Max) vznikl v letech 1964 až 1966 v pouhých 10-ti exemplářích.

PT-6A – exportní modifikace letounu CJ-6A (Max). Provozovatelem tohoto modelu se stala Albánie, Bangladéš, Kambodža, KLDR, Vietnam a Zambie.

Haiyan – civilní modifikace letounu CJ-6A (Max) s instalací silnější 345 hp pohonné jednotky typu HS-6D z modelu CJ-6B (Max). Civilní Haiyan byl produkován hned ve dvou verzích. Zatímco jednomístný Haiyan B sloužil pro kultivaci zemědělských ploch chemickým postřikem a hašení lesních požárů, posláním dvoumístného Haiyanu C se stala hlídková činnost. Jednomístný zemědělský Haiyan B je opatřen třemi nádržemi pro pracovní látku (600 kg), z nichž jedna se nachází přímo za sedadlem pilota (400 kg) a dvě uvnitř křídla (2 x 100 kg). Rozptylovací zařízení tohoto stroje se sestává z upraveného palivového čerpadla typu LB-4 a čtyř trysek „Type 751“, které se nacházejí pod křídlem. Dvoumístný Haiyan C zase díky rozšířené zásobě paliva vykazuje vytrvalostí přes 6 hodin letu (na místo 4 hod 11 min). Vývoj civilního Haiyanu, jehož vlastníkem se stala též řada soukromých osob ze západu, byl zahájen v květnu roku 1985. První prototyp tohoto stroje vznikl v zemědělské modifikaci a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 17. srpna 1985.

Vyrobeno:  dva prototypy, 1 786 sériových strojů modelu CJ-6 a CJ-6A, 10 sériových strojů modelu CJ-6B a neznámý počet sériových strojů řady Haiyan

Uživatelé:  Albánie, Bangladéš, ČLR, Kambodža, KLDR, Vietnam a Zambie

CJ-6A

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden pístový motor typu Zhuzhou HS-6A (vývojová modifikace sovětského typu Ivčenko Al-14R) s max. výkonem 285 hp

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 21.7.2012