Polikarpov I-5 (se systémem AZ-22)

Typ:  experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu I-5

Určení:  prověření činnosti systému pro doplňování paliva za letu typu AZ-22

Odlišnosti od letounu I-5:

- instalace systém pro doplňování paliva za letu typu AZ-22. Zmíněný systém má hmotnost 4,2 kg a sestává se z plnícího hrdla, které je napojeno hadicí na trupovou palivovou nádrž a nachází se před pilotní kabinou, vpravo od tubusu optického zaměřovače, a automatického ventilu.

- instalace madla s tvarem půlkruhu na pravoboku přední části trupu, vpravo od plnícího hrdla

- instalace zpětného zrcátka s kruhovým tvarem na odtokové hraně baldachýnu, přímo nad plnícím hrdlem

Historie:   Stíhací dvouplošník typu I-5 z dílny N.N. Polikarpova se podílel na celé řadě experimentů. Jedním z nich bylo testování zařízení pro doplňování paliva za letu typu AZ-22. Zmíněné zařízení bylo vyprojektováno v NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS) pod vedením A.K. Zapanovanného a spolupracovalo s tankovacím zařízením typu AZ-21, které se nacházelo na palubě speciálně upraveného čtyřmotorového těžkého bombardovacího letounu typu TB-3 z dílny A.N. Tupoleva. Tankovací stanice typu AZ-21 vážila 59,3 kg a byla napojena na křídelní palivové nádrže letounu typu TB-3. Její součástí byl lano s 40-ti m tankovací hadicí s koncovým stabilizačním závažím, zvaným „hruška“. Odvíjení a navíjení tankovací hadice letounu typu TB-3 bylo prováděno za pomoci ručně obsluhovaného navijáku, a to uzavíratelným otvorem v potahu břicha trupu. Vlastní proces předání paliva probíhal tak, že „tankovací“ TB-3 nejprve zaujal pozici přímo nad letounem „příjemcem“, který byl opatřen systém typu AZ-22. Poté posádka tohoto stroje odvinula lano, na jehož konci se nacházela „hruška“. Pilot letounu „příjemce“ nejprve musel toto závaží chytnout vlastníma rukama. Následně musel ručně za pomoci zachyceného lana přitáhnout palivovou hadici a poté ji ručně napojit na plnící hrdlo. Přísun paliva zajišťovala gravitace. Palivové čerpadlo součástí zmíněného systému nebylo. Po naplnění nádrže letounu „příjemce“ automatický ventil systému typu AZ-22 zastavil dodávku paliva a následně odpojil tankovací hadici. Zkušební exemplář tankovacího zařízení typu AZ-22 byl k instalaci na letoun typu I-5 k dispozici dne 1. prosince 1935. Prakticky ve stejnou dobu byl shodným zařízeným vybaven též jeden exemplář pokročilejšího stíhacího jednoplošníku typu I-16 z dílny N.N. Polikarpova. Protože byl letoun typu I-5 tehdy již morálně beznadějně zastaralý, nakonec byl využíván pouze k výcviku zkušebních pilotů v zachytávání lana s „hruškou“. Vlastní proces předání paliva za letu měl být odzkoušen až na pokročilejším typu I-16. Letové zkoušky letounu typu I-5 se systémem typu AZ-22 se rozeběhly v lednu roku 1936. Za jeho kniplem se přitom vystřídalo hned několik pilotů, a to Sokolov, Kurbal, Bragin a Suprun. Zachycení „hrušky“ se ale ukázalo být takřka nadlidským úkonem. Pilot totiž v průběhu tohoto procesu nemohl sundat ruku z kniplu, neboť letoun typu I-5 nebyl schopen stabilního horizontálního letu bez zásahů do řízení. I přesto se Sokolovovi podařilo zachytit „hrušku“ hned pětkrát.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového I-5)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Gnome-Rhone Jupiter VI (Gnome-Rhone 9Aq) francouzské výroby s max. výkonem 480 hp nebo Bessonov M-22 (licenční kopie francouzského typu Gnome-Rhone Jupiter VI) s max. výkonem 480 hp

Vybavení:   jeden optický střelecký zaměřovač typu Aldis americké výroby nebo OP-1 (sovětská kopie typu Aldis) a jeden střelecký kolimátor typu KPT-5 (instalace zmíněných zaměřovačů se nachází na hřbetu přední části trupu, přímo před pilotním prostorem)   

Výzbroj:     dva 7,62 mm synchronní kulomety typu PV-1 se zásobou 500 nábojů na hlaveň, instalované pod potahem boků přední části trupu